10.7.2020 | Svátek má Libuše, Amálie


ROZCESTNÍK: Jak jsme nezdolali Nízké Tatry - červen 2018

12.3.2020

Trasu najdete zde:

https://mapy.cz/s/2N98I

Nízké Tatry. Další z těch tras, které chci jít každý rok, a každý rok padne dovolená na něco úplně jinýho… V roce 2018 to konečně klaplo, a tak jsme se jim spolu s Vlastíkem vydali poslední červnový víkend vstříc.

Národní park Nízké Tatry a pohoří Nízké Tatry jsou vlastně tak trochu synonymum, s nejvyšší horou Ďumbier (2043 m). Geomorfologicky se člení na Ďumbierské Tatry v západní a Kráľovohoľské Tatry ve východní části, které jsou odděleny sedlem Čertovica. Hlavní hřeben pohoří se táhne ze západu na východ v délce asi 80 km mezi údolími Váhu na severní straně a Hronu na straně jižní. Hlavní hřeben v jednotlivých částech pohoří mění svůj vzhled i charakter. Východní část hřebene je výrazně zalesněna a až v oblasti Orlovej a Kraľovej hole znova nabývá charakter holých a travnatých kopců.

Králova hoľa. 1946 m n. m. Den první. 19:25.
Ležím ve spacáku v místnosti pro 5 lidí. Jsme tu čtyři, takže je ještě rezerva. Venku řádí fujavice s mlhou, a tak jsme se dohodli, že na Andrejcovou dneska už nejdeme. Ne že by to nešlo, ale necelý 3 hodiny světla na trasu dlouhou tři hodiny chůze. Za použitelného počasí. V tomhle paskvilu se nám to ale nezdá rozumný.

Hnilecká jelšina.

Hnilecká jelšina.

Ale i těch dnešních „pouhých“ 8 km za to stálo. Vyrážíme z Pustého Pole (900 m n. m.) od autobusové zastávky po asfaltu a pomalu se noříme do živého zeleného lesa. Kolem cesty zurčí potok a musím se přemlouvat nefotit co metr. Pak se asfalt mění do lesní pěšiny a začínáme fakt stoupat. Teda i sem už jsme něco lehce nastoupali a máme za sebou půlku vzdálenosti ke Kráľově holi, ale výškově nejsme ani ve třetině. Teď je potřeba dohnat těch zbylých 800 metrů výškových na druhý 4 kiláky.

Lesem v malých vodopádcích probleskuje mezi stromy potok a parádně šumí. Noříme se na cestičce do maliní a borůvčí po ramena vysokýho.

Hnilec.

Hnilec.

Cesta tu je lehce vychozená, snadno by se v džungli zeleně dala přehlédnout. Prší. Zlepšuju si náladu vodopádkama na přítoku Hnilce. To je fakt nádhera. Šplháme po kamenech kolem vody a jsme rádi, že nejsou ještě úplně mokré, a pak se najednou vynoříme z pralesa kvítí na louky u Martalůzky (1560 m n. m.) a v dálce trůní nejvyšší kopec východní části Nízkých Tater (1946 m n. m.) a stejnojmenný televizní vysílač z roku 1960 – Kráľova hoľa. Nádhera!

Králova hola.

Králova hola.

Přestává mrholit a leze sluníčko. Neskutečná krása. Jdu se jako první zakousnout do těch 380 výškových metrů, Vlastík je mi v patách. Parádní pohledy do údolí, sluníčko lehce hřeje a první metry se šlapou samy. Dokud nepřijde mlha a mraky. Údolí pod náma mizí a na obzoru se to pěkně kumuluje. Ledovej vichr a zmrzlej déšť v podobě nepříjemných krupek. Schovávám obličej a mrznou mi ruce. Z vysílače není vidět vůbec nic, prostě zmizel…

Výhled z Královy hole.

Výhled z Královy hole.

Hory. Jak rychle se tu může stát neštěstí… Poslední minuty jsou dlouhý, nekonečně dlouhý a já mám úplně promrzlý ruce, ale uff, ještě kousek a su tam. Konečně se doškrábu k vysílači, kde je nouzová místnost pro turisty a v ní Kamil (teda pokud mě neklame paměť) s malinkou princeznou. V tom větru ji nechce trápit. My už máme tak 30 min sekeru na pohodlný dojití na Andrejcovou za světla a vzhledem k počasí a k větru, co se mnou lomcuje jak s hadrovou panenkou, zůstáváme na noc taky tady.

Pohled na Vysoké Tatry.

Pohled na Vysoké Tatry.

Ramža, den druhý. 06:30
V noci na dnešek mrzlo a dveřma do místnůstky na vysílači lehce táhlo. Párkrát mě vzbudila zima, protože jsem spala vzhledem k místu pode dveřmi, ale péřová vestička nezklamala. Mlha se do rána naštěstí roztrhala a zbyla jen zmrzlá tráva a parádní výhledy.

Jdeme na Andrejcovou, cca 3 hodiny chůze dle itineráře a vychází nám to akorát. Dokonce si Vlastík přivstal, abychom dneska všechno stihli. (Původní plán Andrejcová – Ramža musíme potunit o úsek k Andrejcové – celkem 29 km, 1300 m stoupání.)
Ještěže jsme tu nešli včera, nejenže bychom přišli o ty výhledy, ale ty kamenný pole jsou dost nic moc a v mlze by to teda stálo za to.

Jako asi by se to s velkou opatrností dalo i včera, ale určitě s velkým časovým skluzem. Takhle z rána to ale bylo mnohem lepší, místo včerejších krupek nás do obličeje studí sněhové vločky. Vždyť je konec června!

Útulna Andrejcová.

Útulna Andrejcová.

Andrejcová (1420 m n. m.) – útulna s chatárom. Je pěkná a veliká, sedáme za chatárom k ohni a kecáme nejen s ním, ale i s učitelem z UK, co je tu s dětmi a dal jim náskok. Chceme se tu zdržet max hoďku, ale hoďku a půl čekáme na vajíčka. Čekání se ale vyplatilo, protože jsou s houbičkama, co přinesli turisti včera. Výborný. Tady se nikam nespěchá a čas tu plyne úplně jinak.

Kupuju si triko, doma jsem zapomněla totiž to spací, čímž si prvně v životě vezu triko z cest, a tak dost oceňuju, že Andrejcová tenhle typ suvenýru vede. Navíc se ukazuje, že noc na Králově holi byla lepší – v noci tu bylo 45 lidí a všichni se do útulny neměli šanci vejít a my bychom v tom mrazu museli spát venku… Dnešní trasa ještě asi bude celkem záhul, protože i chatár z Andrejcové kroutil hlavou, když jsme se s ním bavili.

Pohled zpět na Andrejcovou a Královu holu.

Pohled zpět na Andrejcovou a Královu holu.

Než odejdeme, přijede banda polských cyklistů a několikrát s chatárom dávají panáčka za bujarého výsknutí, které pak slyšíme ještě po hodině chůze od Andrejcovej, jak se nese přes hřebeny.

Z Andrejcovej je to 7 hodin a 20 minut dle Vlastíkova itineráře. Nakonec se z toho stává spíš 8 hodin a 20 minut, ke konci je horší terén, cestička ve svahu, kořeny, vysoká tráva a tma nadosah.

Sešup do sedla Priehyba.

Sešup do sedla Priehyba.

V sedle Priehyba (1190 m n. m.), po masakrálně prudkým a náročným sestupu po kamení, větvích, kořenech a bahnu, dáváme sváču. Zhruba 2 hodiny chůze z dnešní trasy máme za sebou a asi půl hodinky tu vegetíme. Sotva se svalím na lavici, vysvitne sluníčko, takže bych se nejradši vyhřívala jak kočka, jen líně ležet pod paprsky, ale i krátká sváča byla lepší než nic. Sluníčko ale napomáhá odpařovat vlhkost z dnešních přeháněk, takže je jeho prospěšnost nakonec diskutabilní.

Stoupáme do výšky 1475 m n. m., su mega spařená, nemůžu dýchat.

Vlastík si mě fotí s poznámkou, že jinou možnost mě vyfotit zepředu už mít nebude :), ale nakonec sluníčko zas zalízá, lehce se ochlazuje a mně se podaří Vlastíka předběhnout a v zeleným borůvčí a v trávě do půl stehen už zase setřásám kapky při mrholení jako první. Jeden nikdy neví, jestli ten pršiplášť nasazovat, nebo ne. Je to teda furt nahodit, shodit, nahodit…

Příjemná cestička.

Příjemná cestička.

V 17 hodin padá mlha, kape, vypadá to na další déšť. Už šlapem dneska celkem dost, nějak mě to už neba, spíš psychicky teda než fyzicky. Počítám to na hodiny z dnešní vzdálenosti - 7 h 20 min celkem, tady máme 4 h 20 min za sebou, chybí nám 3 hodinky na Ramžu. Jsme lehce za půlkou dnešní trasy.

Mlha, zima a pocit, že brzo přijde něco škaredýho. Vítr se honí, mraky se kupí všude kolem. Naštěstí čokoláda a broukání si chytlavé melodie pomůže, jako i fakt, že přestalo poprchat, ačkoli mlžno a vlhko zůstává.

Útulna Ramža.

Útulna Ramža.

Kolem 21:00 prakticky s padající tmou dorážíme na Ramžu (1270 m n. m.) plnou děcek s učiteli. V dřevěné útulně pro nás není místo, tak hledáme rovnej flek kolem ní, což se nám nedaří, ale mezitím nám roztahující se děti udělaly krásný místo pro dva. V chatě bylo teplo, nejvíc jsem se po včerejšku bála zimy v noci, ale nakonec se mi spalo dobře. Přece jen 15 funících spáčů už nějaký teplo vygeneruje.

Vyzkoušela jsem taky špunty do uší od kolegy – docela pěkně odtlumily spáče, ale ten vydýchanej těžkej vzduch spánku moc neprospíval. Smrt umrznutím se mi v tuto chvíli zdá jako příjemnější varianta než smrt udušením, ale to jen proto, že ležím v teple.

Čertovica, den třetí. 12:50

Jsme akorát po obědě v motorestu v sedle Čertovica. Sušíme hlavně ponožky a boty. Vyrazili jsme po 9. h lesem a po chvíli jsme se ocitli na lesních pasekách s hodně zarostlýma cestama s trávou po pás. Výhledy tu jsou – pokud někdo bere za výhled černou clonu mraků, pod níž jsou tušit kopce. Chytl nás pěknej hodinovej slejvák. Tráva do pasu, nohy proráží borůvčí, co se vine kolem kotníků. Dáváme si i 15 minut zacházku, kdy omylem odbočujem po staré červené, která ale dál jaksi nevede a vyšlapaná cestička končí. No co, aspoň se mi zdá, že lehce přestává pršet, a v tom okamžiku moje oči padnou na borůvkové žně.

Z Čertovice na Štefánikovu chatu.

Z Čertovice na Štefánikovu chatu.

Krmím se, zatímco kolem mě prosviští stádo slonů – studenti jsou rychlí a prvních borůvek po dvou dnech si nevšímají. Na pár minut dokonce vidíme slunce, i když se rychle schovává za mraky.

Dorážíme do Sedla za Lenivou a přichází další déšť – spíš slejvák – a mlátí to hlava nehlava na závěrečnou šotolinovou cestu, kde se nemáme pod čím schovat. Teď v motorestu pohodička. Teplo a sucho, kuchaři už vyrábí oběd…

Čertovica, den čtvrtý, ubytovna „Domček”. 6:50
Včera po oběde jsme hřebenovku ukončili… v motorestu jsem asi snědla něco nedobrého a další dvě hodiny jsem se z něj nemohla vzdálit. (Později se dozvídám, že to mohla být reakce těla nakaženého boreliózou, horečka a šílený průjmy, vyvolaný právě nadměrnou fyzickou námahou).

Nakonec jsme s Vlastíkem vymysleli náhradní plán – ubytování v Čertovici prý není, ale Vlastík nedávno viděl informaci o nově otevřeném zařízení přímo tady v sedle, tak ho hledáme na netu – nacházíme – voláme – a za 20 minut nás Marek dost přátelsky vítá.
Teplá sprcha, postel s peřinama, topení a společenská místnost s možností uvařit si čaj. Vlastík ochutnává Čertovického čerta, kouřové pivko dělané speciálně pro Domček. Je tu 20 míst na spaní, otevřeno je teprve týden.

Po nás přichází ještě dva promočení týpci. Chtěla jsem jít spát dřív a dohnat poslední tři nedospaný dny, ale nějak jsme tlachali až dlouho do noci. SNPčkář Tomáš přišel z Dukly s Markem, kterýho potkal v sobotu. Tomáš mě překvapil, jde bez příbytku a spolíhá na útulny, ubytka a turistický přístřešky. Je na cestě asi 12 dnů. To prostě nešlo, dát v tomhle případě přednost spánku.

Čertovica, Domček, úterý 18:40
Dneska jsme dobře vyspinkaný a vysprchovaný. Snídani jsem nepokoušela, nasoukala jsem do sebe dva plátky salámu, a to ještě stěží, tak jsme dneska vymysleli plán vyrazit si jenom do hospody na oběd a zpátky.

Prostě takový leháro bez těžkýho batohu. Prvních 370 výškových metrů a měli jsme skoro půlku dnešního stoupání za sebou. 3,5 hodinky chůze ke Štefánikově chatě. Je zataženo, těžký mraky visí nad kopcema, občas popadalo pár kapek. Dostávám hlad, ale po prvním kousnutí do proteinové tyčinky je jasný, že ještě radši nic. Ty dvě hodinky k restauraci jsou nakonec celkem pěkná a pohodová cesta, až na to, že mi je blbě, k tomu mám hlad, protože jsem od včerejšího oběda prakticky nejedla, a i takováhle chodecky nenáročná cesta je pro mě ke konci už celkem na knop.

Ha, chata! Blížíme se k ní tak posledních 45 minut sice, ale rozhodně se mi šlape líp s vědomím, že si brzo odpočinu a že spásu svýho vyčerpanýho těla mám na dohled.

Štefánikova chata, 1740 m.n.m. Prostě jsme si jen odskočili těch necelých 800 výškových do hospody a cesta sem nám zabrala 3,5 hodiny :D

Štefánikova chata.

Štefánikova chata.

Vevnitř je vedro a narváno, sedíme aspoň před hlavní restaurací v teple budovy mimo ruch vnitřku. Dám si vodu ze zelňačky a horkou čoko se šlehačkou (horká čokoláda a šlehačka prostě vždycky všechno spraví) a Vlastíkovi tak zbývá dvojitá zelňačka a knedlíky s ovocem.

Když jsme napapaný, pomalu se sunem ven. Na odpoledne je větší riziko srážek, ale nakonec na chatu začíná lehce svítit sluníčko. Protože jdeme stejnou cestou zpět, mám foťák už schovaný v báglu, že přece už nic novýho neuvidíme… no ale stejně ho musím po cestě několikrát vyndat.

Pohled do údolí pod Štefánikovou chatou.

Pohled do údolí pod Štefánikovou chatou.

Přece jen místo těžkých, nízko posazených mraků nás teď příjemně hřeje slunko a všechny ty nasvícený kopce najednou vypadají úplně jinak. Orchidejový louky u chaty hned ožívají mnohem víc. Sluníčko a lehká strava mi dodají sílu a zpátky se mi jde líp nejen proto, že snědený obsah už nechce ven.

Na Domčeku mě pak od hladomoru zachraňuje Marek, který mi z města přivezl lehkou dietní šunčičku a já se na ni po tříhodinovém sestupu hladově vrhám. Nakonec aspoň pomáhám Markovi přenastavit jméno a heslo na wi-fi, aby nemusel mít složitou změť písmen a čísel.

Večer dorazí banda lidí, dáváme si trochu domácího vína a kecáme s Markem a Vincem – chlapíkem, co kreslí každoročně kroniku pochodu jeho party, a jdeme brzo spát, abychom ráno v 6:29 už mohli čekat na bus do Liptovského Hrádku. Docela dobře se bavím, když se lidi ptají na heslo na wi-fi a Marek jim spokojeně říká „Wi-fi je smrť“. My se smějem zmateným obličejům a děsně mě těší, že aspoň takovou blbinkou mu můžu přispět k realizaci Domčeku.

Pribylina, den pátý, poslední. 12:15
Ranní vstávání je sice po kalíšku vína těžký, ale zato venku svítí slunko. Nojo, středa měla být co do počasí nejlepší už podle předpovědi z minulýho týdne. Jedeme prvním ranním busem do Liptovskýho Hrádku. Další použitelný spoj totiž jede až po poledni a my bychom nemuseli stihnout vlak domů.

V Hrádku mrknem do nejvýš položeného arboreta ve střední Evropě, ale vypadá dost zanedbaně a popisky k dřevinám tu spíš nejsou než naopak… Je to škoda, že to tu vypadá spíš jak zanedbaný parčík mezi panelákama.

Pribylina.

Pribylina.

Po snídani na lavičce před nádražím se přesunujeme busem do Pribyliny do skanzenu – Liptovského muzea v přírodě. Většina exponátů je tu ze zatopených oblastí Liptovské Mary a areál je fakt hezký a moc pěkně vymyšlený. Dokonce tu jsou v gotickém kostele Panny Marie z Liptovské Mary i originální dřevěné vyřezávané lavice a jsou nádherné. Neuvěřitelné, že se kostel podařilo přesunout i se zachováním zbytků nástěnných fresek.

Gotický kostel Panny Marie z Liptovské Mary.

Gotický kostel Panny Marie z Liptovské Mary.

Odpočívám venku na lavečce s výhledem na náměstí skanzenu. Je fakt hezky a teplo, ačkoli se už zase nad náma stahují mračna. Nakonec nás ten déšť dohnal až na vlakáči a celá dešťová stěna se sune s náma do Čech…

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes