ROZCESTNÍK: Cestou necestou Jindřichohradeckem
Telč foto: Inka, Neviditelný pes
Když jsme přestali jezdit na tábory a konečně měli společnou dovolenou, začli jsme autoturistit po vlastech českých. Letos Bimbo naplánoval Jindřichohradecko. Vzhledem k lokalitě i tomu, že stále více lidí preferuje dovolenou doma (letos prý to bude 8 milionů), jsme pro jistotu zajistili ubytování v centru našich zájmů. Bydleli jsme v malém penzionku ve Studené, nebyl to žádný přepych, ale snídaně až do postele, bazén, klid, pohoda, deset metrů od pokoje rybníček, který jsem tedy já nevyužila, protože bahno od nějaké doby nemohu.
Cestu na jih jsme započali v Dačicích, protože v sobotu tam bylo tradiční házení kozla z věže. Městečko krásné, všude sochy i moderní, hlavně také památník a sochy kostky cukru.
Slavnost teda nic moc, na jarmarku si Bimbo přál naklepávátko ke grilu, ale mnoho jarmark nenabízel. Možná až později odpoledne, ale to už jsme měli jiné aktivity. Ve středu města je soukromé Letecké muzeum Viléma Götha. My teda podobné sbírky milujeme a myslím, že každý letecký nadšenec by si své našel. No a neodpustili jsme si návštěvu dačického zámku, výjimečně i Bimbo shlédl interiéry.
Myslím, že to stojí za to, interiéry jsou zařízeny podle fotografií tak, jak vypadaly za posledních majitelů panství na přelomu 19. a 20. století. Mimoto je okolo zámku hezký a upravený park.
Dalším zastavením byla Telč.
Vzhledem k tomu, že vstáváme bohužel i o dovolené brzy, ranní Telč, navíc v neděli, byla jak vymetená. Čehož pochopitelně využil Bimbo k focení a natáčení. Udělal dobře, protože okolo poledního město zaplavily mraky Asijců s pojízdnými kuférky, takže nebylo kam šlápnout. V Telči stojí za to si naplánovat dost času zejména na prohlídku města, je to prostě nádhera. Bohužel obě historické kašny právě procházely rekonstrukcí, takže jsme je neviděli.
Zámek jsme si dali podle našeho zvyku okolo, takže jak vypadá uvnitř, si případný zájemce musí zjistit sám.
Zahradu má hezkou, zámecký park též stojí zato. Nahlédli jsme do kostela svatého Jakuba, kostel Jména Ježíš bohužel nebyl přístupný. V prostorách bývalé parní pily se můžete v Muzeu techniky podívat, jak to dopadne, když vás popadne sběratelství starých, krásných věcí.
Máme dva podobné kamarády, takže jim Bimbo natočil šot, aby věděli, co je čeká. Kdo miluje staré věci, vřele doporučuji, aby muzeum navštívil.
Můžete také navštívit telčské podzemí, což bohužel já nemohu (nevím jak tady, ale ve Slavonicích mají zkušební ďouru a kdo neprojde, toho tam nepustí). Kdo miluje vláčky, jistě neodolá a navštíví – stejně jako my – muzeum železnice. Snad jedinou vadou je, že expozice dělal opravdový znalec a tak pro nás amatéry jsou velmi zdlouhavé a odborné jednotlivé popisky. Nicméně krásně zpracovaná historie jedné tratě a zvlášť CK rakouských drah nemá chybu. Cestou zpátky jsme ještě okoukli premonstrátský klášter v Nové Říši.
V pondělí to u nás s přístupností památek není velká sláva, ale Bimbo se důkladně připravil a tak jsme vyrazili do Pelhřimova. Nejprve jsme se ale stavili v Počátkách, venkovském městečku majícím velmi krásné historické jádro, které je vyhlášeno MPZ. Nejvíce každého uchvátí kašna, ale i kostel s dochovanou gotickou věží a půvabné domy na náměstí potěší každého milovníka staré architektury. Mimochodem se zde narodil Otokar Březina, který je v tomto kraji opravdu uctíván a v každém místě alespoň byl, pokud tam nežil nebo neučil.
No a honem do Pelhřimova, města rekordů. Jak jsme si letos říkali, že na žádnou věž nás nikdo nedostane, tak v Pelhřimově jsme museli, protože Muzeum kuriozit je holt ve věži.
Stejně jako Zlaté české ručičky je to něco, bez čeho bych se sice obešla, ale jsem ráda, že jsem to viděla. Jinak Pelhřimovské historické centrum je hezké, zase po tom, co jsme už viděli prostě jen hezké. (Určitě se vám to pondělí zdá nějaké odflinklé, ale není tomu tak, odpoledne jsme trávili s našimi vnučkami, které jsou na chalupě v Moravči)
O čem jsem teda nic nevěděla a co mne teda plně zasáhlo, jsou Slavonice. Město tak plné renesance, že Bimbo pravil – již dost.
Kam se podíváte, sgrafitový štít, gotický dům, barokní štít – kdo by chtěl, tak zde je odkaz na průvodce historickým jádrem. Já jsem si to užila, seděla jsem pod jedinečnou sklípkovou klenbou a pila kávu. Do podzemí jsem to ani nezkoušela, ta paní, co neprošla vstupním testem, byla proti mně nit. Slavonice ale nabízejí i jiné památky, které nám mají připomenout, že nebyly jen doby klidné.
Naprosto mimořádný zážitek je pozůstatek středověké obce Pfaffenschlag, která byla za husitských válek vypálena, údajně náboženskými fanatiky.
Za zcela unikátní považuji, že práci na odhalování pozůstatků odvedly místní školní děti a odpracovaly na tomto přes 21 tisíc hodin. Dovedete si to dnes představit? Kde jsme byli před padesáti lety! A ten prostor je sám o sobě něco, co člověk běžně nenavštěvuje.
Kdo má blízko k historii naší země, jistě se rád projde po nově zřízené stezce pevnostním areálem Slavonice. Já jsem odchovaná dobrošovskou pevností a Březinkou a tak tohle je zase trochu jiná dimenze. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili Český Rudolec, kde začínají s rekonstrukcí zámečku, kterému říkají „malá Hluboká“. Každopádně do toho šlápli velkoryse a tak doufám, že se tam ještě podívám.
Náš původní plán byl, že asi dva dny budeme na chalupě u našich mladých a užijeme si holčiček. Bohužel řemeslníci trochu zpozdili termíny, takže spaní bylo pro místní problematické, natož ubytování dvou dalších lidí. Alespoň jeden výlet jsme si nenechali ujít a to Kamenici nad Lipou a Žirovnici. Do Kamenice holky jezdí na hračkobraní každý rok, ale společná prohlídka zámku je pochopitelně nadchla. Kupodivu je zaujala výstava historie nábytku, kde hlavním nosičem byly židle. Druhá výstava autíček Matchbox pochopitelně uchvátila dědečka, ale nejen jeho. V zámecké kavárně zbyla chvilka na kávu a dortík, procházka po krásném parku s nádhernou letničkovou výzdobou a zejména lípou, po které má město jméno.
Na cestě z města je starý židovský hřbitov založený roku 1803 s krásnými náhrobky a chráněný jako kulturní památka ČR. Krásně udržovaný, i když je v lese poměrně dost daleko za městem. Žirovnice byla zvolena zejména proto, že holčičky milují zámky a prohlídky. Takže tento den byl věnovaný jim. Žirovnický zámek je moc hezký a navíc nás provázela průvodkyně, která dokázala holky zatáhnout do výkladu tak, že na celý život budou vědět, co je to malba al fresco a al secco. Zámek má totiž rozsáhlou freskovou výmalbu, která je opravdu unikátní.
Mimo to je zde expozice květina na šlechtickém sídle a navíc všechny sály byly „zalidněny“ expozicí háčkovaných panenek či oblečků na panenkách, půvabně soustředěných v jakýchsi Panenkových diorámách. Holky si fakt užily. Bohužel jediná cukrárna ve středu města byla zavřená, takže tu slibovanou zmrzlinu jim maminka musela koupit na zpáteční cestě.
Celý den jsme si nechali na Jindřichův Hradec. Courání po městě jsme klasicky věnovali ráno, když nikdo nikde nebyl. Prohlédli jsme si zámek a pokochali se zámeckým parkem. Cílem naší cesty byl Dům gobelínů se stálou výstavou tapiserií a gobelínů a prohlídkou jejich výroby a restaurování. Bimbo pochopitelně naplánoval i prohlídku Kýsových jesliček v Muzeu a musím říct, že tohle muzeum mne opravdu velmi překvapilo. A to po několika stránkách.
Za prvé je v moc krásném domě, bývalém jezuitském semináři. Neuvěřitelně krásně jsou uspořádány jednotlivé expozice. Sbírka starých ostrostřeleckých terčů, expozice Emy Destinové, kde vás provází její zpěv na nádherně vyčištěných dobových nahrávkách. Prohlídka Krýzových jesliček je pomalu jako hra, moc se mi to líbilo. Expozice Klasicistní lékárna je opravdu půvabná a vnímáte všemi smysly, dokonale.
Expozice cechy a řemesla, expozice letecké bitvy nad Jindřichohradeckem z 24. 8. 1944, všechno je krásně uspořádané, velmi nápadité, akorát tak, aby poučilo, ale neutahalo a neotrávilo.
Pochopitelně jsme si nemohli nechat ujít Novou Bystřici a úzkokolejku, to jako bychom v těchto krajích vůbec nebyli. Muzeum úzkokolejky a zejména průvodci bylo zajímavé a parní vláček i klasický motoráček náležitě natočeni a zdokumentováni. Jediné, co jsme nezvládli, byla návštěva Kaprounu, kde je otisk Járy Cimrmana. Protože v Kaprounu zrovna dost pršelo. Já se moc těšila na návštěvu Muzea veteránů, které mne nezklamalo.
Já si dopředu nic nezkoukla, takže mne naprosto uchvátilo, navíc u každého auta je tabulka s jeho historií, což jsem teda velmi pečlivě pročítala. Kdo má rád staré ameriky, tak ten by si měl vzít slintáček do baťůžku. Já jsem si to teda bohatě užila. Ostatně ona Bystřice je taky hezká a zadními vrátky, neboli za snad bývalým paulánským klášterem, jsou krásně čisté ukázky středověké architektury. Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili pro upomínku na naši dovolenou, která se pomalu chýlila ku svému konci. To je tak, Studená je vedle Mrákotína a co je z mrákotínské žuly?? No tak to jsme si teda z dovolené nevezli, ale na míru udělaný kámen do grilu.
Ale dovolená, byť spěla ku konci, ještě stále měla co nabídnout. Tak třeba nádhernou synagogu v Nové Cerekvi, kde je momentálně velký projekt zaobírající se židovskou vírou, konkrétně historií synagog na našem území. Synagoga je nádherně opravená a židovský hřbitov udržovaný.
Já jsem však mířila na jiný, do obce Hořepník. Tamější hřbitov je doložen z roku 1636 a je vyhlášen kulturní památkou České republiky. Zachovala se zde i márnice, což je dosti mimořádné. Těšila jsem se na barokní náhrobní kameny, ale bohužel byl hřbitov dosti zarostlý – obec má na svých stránkách fotografie značně odlišné než my.
Jinak v Hořepníku milovník technických památek jistě ocení železobetonový most z roku 1912, který je jeden z nejstarších svého typu ve střední Evropě.
Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.