Nádherná a nebo Skvělá skála se jmenuje malá skalní výspa horského hřebene v krajině divokých psů, tedy „wild dog mountains“ v Modrých horách. Je to zde divočina bez chodníků či cest, avšak neskutečných krpálů, místy bušem tak zarostlá, že ani jeden kilometr za hodinu jeden neproleze. Ano, hustým bušem se nejde, ale prolézá, a když i s náležitě těžkou krosnou na zádech, tak to je rozcvička jen pro skalní masochisty a nebo fanatické milovníky divoké přírody.

V této krajině je možno se potulovat i několik týdnů, aniž byste potkali člověka, a když už, tak bude jistě švihlý jako vy. Obyčejní, normální lidé se zde nevyskytují. Pro jedince výše zmíněných kvalit je zde však k vidění krása nesmírná. O celodenním tělocviku a dechovém cvičení ani nemluvě.

Na Kelpie’s Point, cesta australským bušem

Celá tato oblast spadá do přísně chráněné krajiny s omezeným přístupem, neboť veškerá srážková voda ze všech vodních toků se sbírá v přehradním jezeře Burragorang tvořeným přes 100 vysokou přehradou Warragamba (odkaz zde), aby následovně a bez brutálních úprav zásobovala Sydney vodou. Z většiny potoků a řek v srdci této oblasti se voda dá pít bez nějakých dramatických následků, na rozdíl od „pitné“ vody v Indii a potažmo v Asii. Celá tato divoká oblast má rozlohu 9051 km čtverečních, tedy téměř poloviny Moravy (22 349 km²), takže tam je dosti místa, kam se z civilizace ztratit.

Dokud jsem byl zapojen v pracovním procesu, tak toto bylo moje útočiště spirituální obnovy, kde jsem se sám alespoň jedenkrát do měsíce toulal. Mívali jsme tehdy jednou za měsíc dlouhý víkend, tedy tři dny volno, kdy já pravidelně mizel ve zdejší divočině. O svátcích a dovolených se dělo podobně a odhaduju, že za těch 45 let, co zde v Modrých horách žijeme, jsem v tomto Ráji na Zemi strávil více jak 3 roky.

Jak už je u klokanů zvykem, tak tato oblast je geologicky dosti stará, jako ostatně celá Klokánie (více zde, nebo zde či tady).

Nyní zde sice máme hory něco málo přes 1000 metrů vysoké, ale před 350 miliony lety to bylo mořské dno. Takže většina skal zde je sedimentárního původu, až na výjimky a několik míst, kde se díky tektonické činnosti prodraly na povrch šutry metamorfické, jako žula, rula, čedič a podobně. Toto se však událo v dobách dávno minulých a eroze tyto horniny, až na pár výjimek, už dávno s povrchu pískovců spláchla. Některé prameny udávají, že zdejší hory, dokud zde byly ty metamorfické horniny, byly až 5000 metrů vysoké. Takový malý australský Kavkaz. Zemětvárné procesy jsou sice pomalé ale o to více fascinující pro ty, kterým to něco říká. Ostatně celá Sydney i s blízkým okolím o rádiusu zhruba 100 km leží na óóbrovské uhelné pánvi kvalitního černého uhlí – antracitu, který má být pod Sydney zhruba 3 km hluboko (odkaz zde). Uhelné sloje vystupují na povrch na okrajích této pánve, tedy zhruba 100 km kol dokola Sydney, kde jsou převážně povrchové uhelné doly a tepelné elektrárny. Zásoby uhlí v NSW megapánvi známé jako Oaklands Basin, který je 500 km dlouhý a 150 km široký, jsou obrovské, a odborníci se dali slyšet, kdyby se těžilo takovým tempem jako nyní, tak by se dalo těžit i za dalších 3000 let. Ona ta megapánev pokračuje od městečka Narrabri dále na sever, do Queenslandu, kde jsou další rozsáhlé a podstatně větší uhelné pánve (odkaz zde).

Tady jsme spali na Splendour Rock

Vraťme se však do krajiny divokých psů, kde se nachází skála Splendour Rock. Tato je dostatečně vysoko, aby s ní byly nádherné výhledy na zdejší divočinu, dramatickou krajinu místy protkanou až kilometr hlubokými údolími, soutěskami a kaňony. Díky tomu, že skála je na výspě, tak jsou skvělé výhledy více jak 300° kol dokola. Prostě nádhera, podle které skála dostala i své jméno. Pokud se ke skále nepřiblížíme po hřebeni, tak je obklopena 20 – 30 metrů vysokými útesy, zdolatelnými jen s horolezeckou výbavou. Zdejší trampové, kteří si říkají „bushwalkers“, však zabudovali ve strategickém místě řetěz a tak se i ten útes dá v tomto místě zdolat. To ovšem jen tehdy, když víme, kde tento hledat. Značky zde nejsou žádné. Z nejbližší civilizace, tedy z místa, kde můžete nechat zaparkované auto, to je na Splendour Rock 8 – 10 hodin více jak středně obtížné chůze v horském terénu. Pomalejším to trvá více jak 12 hodin. Tedy nic pro bábovky.

Výhledy po probuzení se Splendour Rock

Přímo úchvatné jsou s této skály východy a západy sluníčka. Velká údolí, kde tečou řeky Kowmung, Harrisova, Coxova a jiné, a nebo jezero Burragorang se zpravidla halí do mlh, od kterých se odráží paprsky ranního sluníčka. Toto vidět znamená na skále strávit noc a vodu sebou, na skále žádná není. Místo má zvláštní energii pro ty, kteří ji vnímají, a tak místní trampi, pardon, bushwalkers, zde do kamene zasadili vzpomínkovou desku na všechny ty bushwalkers, kteří jako vojáci po světě padli v různých válkách. „Na památku bushwalkerům, kteří padli ve světových válkách. Jejich nejvyšší oběť nikdy nezapomeneme.“ To je na desce v bronzu odlito a do skály zasazeno na místě nejkrásnějšího rozhledu do kraje.

Výhledy se Splendour Rock, Austrálie

Protože žijeme v Klokánii, tak každý rok je jeden den, mimo jiné, vzpomínáno i na ty, kteří coby vojáci položili své životy za to, co zde dnes máme. Svátek se jmenuje ANZAC Day. Vzpomínkové oslavy se odehrávají nejen ve všech zdejších městech, ale i ve všech malých osadách a mnohde i na samotách.

Na ANZAC Day se vstává ráno ještě za tmy, aby byl čas dostavit se na místo, kde je za úsvitu sloužena ekumenická bohoslužba za naše padlé, které se zde říká „Dawn service“. Potom se pronesou moudré řeči a ve větších osadách a městech pak jde průvod veteránů různých konfliktů, kteří to přežili a s medajlemi se vrátili. Za ty, kteří už zemřeli a nebo padli, jdou jejich potomci a nebo příbuzní s jejich medailemi na prsou.

A tak se nezapomíná ani na padlé bushwalkery. Den před ANZAC Day směřují cesty otrlých bushwalkerů do blízkosti Splendour Rocku. Obvykle to je kolem 30 a někdy i stovky větry ošlehaných tuláků a tulaček, mezi nimiž neschází i několik duchovních různých křesťanských církví. Za úsvitu, za ranního šera na ANZAC Day se všichni shromáždí na skále a duchovní, za rodícího se nového dne, slouží ekumenickou bohoslužbu za padlé kamarády. Zde, uprostřed nádherné divočiny a kouzelných výhledů na tu všechnu Boží krásu jeden cítí, že se nebes dotýká. Jak bohoslužba, tak i celý ceremoniál je neobyčejně dojemný a všichni přítomní mají pocit vzájemné sounáležitosti.

Pod vzpomínkovou desku je uložen malý věnec se stužkou hlásající, že „nikdy nezapomeneme“. Potom se rozběhne volná zábava za náležitého čumění na tu Boží krásu kolem. Zanedlouho nastává čas k návratu, zúčastněné čeká kolem 10 hodin tvrdé chůze zpět do civilizace.

Psáno 21/10/2018

P.S. Doprovodné fotoalbum na Rajčeti (najdete zde) jsou moje oskenované diáčky, co jsem nafotil při jednom z výšlapů v roce 1988. Foceno Olympusem OM2 se zoom objektivem Vivitar 35 – 85mm f=2.8 na Agfa 400ASA inverzní film. Skenováno sekenerem na film Plustek Optic Film 8200 za pomoci programu Silver Fast Ai Studio 8.