Dnes si prohlédneme další ze dvou žlutých jarních květin – sasanku pryskyřníkovou a hlaváček jarní.

Sasanka pryskyřníková

V ČR rostou čtyři druhy sasanek. Sasanka hajní, se kterou už jsme měli tu čest, její mnohem vzácnější dvojče, sasanka pryskyřníková, sasanka lesní, která poněkud připomíná pěstované Anemone Japonica a vzácná sasanka narcisokvětá, která je doma na hřebenech našich hor.

            Sasanka pryskyřníková se od sasanky hajní liší jen barvou květů a také tím, že má mnohem méně expanzivní náturu, než její bílá sestřička.  Oba druhy dorůstají stejné velikosti a mají stejný tvar a barvu listů, takže se dají od sebe rozeznat jen v době kvetení. S jistotou ji najdeme jen na několika málo místech v CHKO Český kras a vždy jen v několika málo exemplářích a většinou v těsném sousedství se sasankou hajní. Oba druhy se na místech výskytu šíří většinou pomocí sítě oddenků. Přenos do kultury je sice snadný, ale všechny druhy sasanek jsou u nás přísně chráněné a toto konání je zakázáno a trestáno.  Sasanky potřebují lehkou a živinami bohatou půdu, jaká se vyskytuje ve světlých listnatých lesích s řídkým korunovým patrem.  Nemají rády přímé jižní slunce přílišné sucho.          

Sasanka pryskyřníková

Hlaváček jarní

Patří ke ke květinám, které nelze přehlédnout. Jeho velké, jasně žluté květy září z trávníku do dálky a sytě zelené jemně zpeřené lístky se k barvě květů hodí. Hlaváčky sice mají rády vápenec, ale v údolí Vltavy rostou i na vulkanitových kyselých skalách, důležité je pro ně teplo, dobře odvodněná půda, ideálně svislé skalní štěrbiny, ale může být i popraskané betonové zápraží a hlavně nepatrná konkurence okolních rostlin.

Hlaváčky se kdysi daly v zahradnictvích koupit a ve skalkách, pokud stanoviště bylo aspoň trochu vyhovující, bez problémů rostly a dokonce i klíčily ze semen. Pamatuji je v suchém, Zeazinem občas prolévaném písku v těsném sousedství domovního vchodu; nikdo se o ně nijak nestaral, ale Zeazin vyhubil okolní plevely. Hlaváčky vesele rostly, bohatě kvetly a semena úspěšně klíčila. Nejspíš se jim líbilo, že za sebou měly na jih obrácenou kamennou podezdívku, kterou v létě rozpalovalo slunce do vysokého žáru, kořeny měly v písku, promíseném z troskami z rozbitého kusu betonu a v okolí holý plac.

Hlaváček jarní

Hlaváček je sice jedovatý, bohužel ovce a kozy ho spásají, takže pokud se k úpravě stanoviště, kde roste, využijí tato zvířata, (krávy ho sice nežerou, ale zase úspěšně zašlapou), může se snadno stát, že „ekologickým“ obhospodařováním lokality hlaváčky vyhubíme.

V ČR najdeme hlaváčky v okolí Srbska v Českém krasu, na několika skalách pod Libčicemi v údolí Vltavy, na několika místech v Českém středohoří a na jižní Moravě. Hlaváček je chráněný. Jeho příbuzný, hlaváček letní, dříve hojný polní plevel, je dnes ještě vzácnější, bohužel roste právě jen na okraji polí.

Od svého jarního příbuzného se liší vyšší lodyhou a menšími květy, které jsou zbarvením podobné vlčím mákům, ale provedením jsou jasná miniatura hlaváčku jarního. Poslední pochyby pak rozptýlí stonek s lístky, zde je shoda dokonalá.       

Hlaváček jarní