24.10.2019 | Svátek má Nina


KONĚ: (Ne)obyčejný den

22.10.2007

Od neděle mi požitek z fantastického vítězství klisničky Sixteen dokonale zkalil obraz mizerného nájezdu na Taxis a následná nutnost odeslat Česťu za duhový most. A k tomu koník, Polárník, zadržen pro strašlivé kulhání v posledním oblouku před cílem. Oba koně v tom byli úplně nevinně, za jejich zranění mohla hloupá náhoda, připraveni pro dostih byli dobře. Adamusová - Zorka, Punc a paničky

Dnes hned ráno jsem hledala v diskuzi, kam často píšou i lidi zasvěcení, jak se majitel Polárníka rozhodl o jeho dalším bytí či nebytí. Našla jsem, co jsem čekala. Také Polárník už odcválal po onom duhovém mostě. Pokus o léčení by i v jeho případě byl pravděpodobně jen zbytečným trápením…

Blíží se konec šichty a mě přichází SMS, že psík, kterého jsem znala po většinu jeho života už není. No to je zas den!

Konečně konec šichty, padla! Spěchám domů. Začíná být brzo tma a všechny naše zvířátka čekají, že se bude odpoledne něco dít. Mamina taky čeká, kdy vyrazíme ke koníkům. Je cela natěšená, že je krásně a trochu se projedem. Bodejť by se netěšila, když zítra si odfičí na pár dní za bráchou a trojkou vnoučat do Prahy.

No tak jo, tak já trochu pohnu. Pejsci, honem, čůráme, kakáme,a honem domů. Vy půjdete ven až večer. Elso, pocem čiči, už jsi ty ptáčky honila dost dlouho, pojď si lehnout na topení, tlapky máš jak led. Alí mi při čištění tlap oblemcá celý obličej, o Andyho skoro zakopnu a Elsa mi, za spokojeného předení, vrazí mokrý, studený čumec přímo do oka. Zlatíčka moje, taky vás mám ráda, ale už mažte na pelechy a vydržte do večera.

Mamina je nachystaná, klušu za ní. Chvilka napětí, jestli ji poslechne stará čezeta sto pětasedmdesátka. Jo, motor poslušně naskočil a za chviličku jsme u stáje.

Koniska jsou od rána na pastvině, takže berem uzdečky a mamina ještě obřišník a hrubou deku pro pohodlnější posezení a jdeme za nima. Sedla zůstávají tiše ve skříni. Nechce se nám s nima tahat. Stejně to zas bude jen taková šmatlavyjížďka, jako obvykle.

A to můžem být rády, že Puncovy nohy teď zrovna drží a dá se s ním vyjet skoro denně, dokonce už zvládá i kousek zaklusat, když je dobrý terén. Pomalinku se mu i hrošici Zorce lepší kondice po letošním mizerném létě. Ale na nějaké velké ježdění to už asi s dědoušem nebude.

Jsme skoro u ohrady. Pískám signál a Zorča mi okamžitě odpovídá hlasitým uvítacím zaržáním. V překladu to je: konečně že jdeš, není tu co žrát a děsně se nudííím!!! Puncík jen zvedne hlavu a našpicuje uši. Když vlezeme do ohrady, vítají se s náma a hlavně si o nás drbou hlavy a uši. Je teplo, opět vylezly kousací muchničky. Za sloupkem mám schované hřebílko a háček na kopyta. Adamusová - Zorka a panička

Trochu koníky odrbem, zkontrolujeme nohy, nasadíme uzdečky a mamina upevní na Puncově kostnatém hřbetě deku a můžeme vyrazit. Pomůžu mamče nasednout, Puncík samozřejmě provede svůj oblíbený manévr a popojde o pár kroků, než se mamina stihne pořádně usadit, takže ona mu tradičně nadává a on se skvěle baví. Zlobíme se na něho většinou jen tak na oko, vlastně nás ty jeho lumpárničky a poťouchlosti moc těší, protože když je dělá, je v pohodě. Na Zorču se sápu sama. Musím si ji postavit k vyvýšenému drnu, taky nějak nejsem v kondici a nebo se mi na ni špatně naskakuje, protože je tak kulatá.

Tak jdeme. Nejdřív jdeme kousíček k místní štěrkovně. Je docela teplo, ale koníkům už vodu do ohrady netahám, tak je jdeme napojit do Kalichu (Kališok, Kališovo jezero). Jsme u vody úplně sami, na břehu, ku podivu, nesedí jediný rybář. Koníci ochotně vstupují do průzračné vody, cákají a kapky se třpytí ve slunci. Oba chtivě pijí. Zorka potom tiše stojí a snad podřimuje, sem tam se ožene ocasem po dotěrné mouše a obhodí nás sprškou kapek.

Punc si s vodou hraje. Máčí si hubu, vyplazuje do vody jazyk a fouká do vlnek. Oba vypadají, že by tak vydrželi stát po "kolena" ve vodě třeba hodinu. Kocháme se výhledem. Stromy kolem vody už začaly měnit barvy. Nad hlavami nám přeletí divoká husa. Sama samotinká. Mžouráme s maminou do slunka a koukáme, kde sedne na hladinu. Připojila se k hejnu kačenek u protějšího břehu. Koníci, konec siesty, jdeme na tu vyjížďku, ať někam dojedeme, když je tak krásně. Půjdeme dnes na "groble", na delší vyjížďku.

Co znamená označení "grobla" nevím, ale co pamatuju, říká se tam tomu tak. Jsou to pásy vysokých náspů mezi poli do pravého úhlu. Spojují Bohumín a Věřňovice. Jsou obrostlé starými listnáči a kdysi prý po nich vedly cesty. Teď jsou v některých místech neprůchodně zarostlé trnitým houštím, ale většina úseků je sjízdná, alespoň pro koně. Pole kolem jsou udržovaná, kolem jsou malé lesíky a z některých míst vůbec není vidět civilizace.

V houštinách mají domov nejrůznější drobní ptáčci. Často tam na podzim potkáváme hejna stehlíků, zvonků i vrabčáků. Pořád tam něco píská a zpívá, v létě z výšky trylkují skřivánci. Po obloze krouží káňata, pochopové a třepotají se poštolky. V létě jsme na jedné pastvině napočítaly deset čápu, v zimě po polích defilují stáda srnek a zajíce i bažanty potkáváme pravidelně. K tomu mají ve valech nory lišky a prý i jezevci. Toho jsme ještě neviděly. Adamusová - Punc a panička

Je to jediný kousíček přírody, který tady máme. Bohužel, nevím, jak dlouho se z něho ještě budem moci těšit. Zákaz plánované průmyslové zóny si tady ekologové doslova vydupali. Ale plánované dálnici do nikam se asi už nevyhneme. Píšu do nikam, protože Poláci prý nemají zájem přesouvat přechod, který teď mají v Chalupkach ovšem naše strana prý chce dálnici do Věřňovic. Nevím, nerozumím tomu, ale vůbec mě netěší ty řady vyměřovacích kolíků napříč touhle jedinou oázou klidu. Ale to jsem trochu odbočila, tak zpátky na kůň!

Nejdřív musíme kousek po cestě. Mezi domky se koníci táhnou jak smrad, jako kdyby si chtěli navzájem dávat přednost. To zas bude vycházka! Ale jen co nás v křižovatce s hlavní mine kamión, Zorka se nějak rozveselí. Hlavní vede mezi poli, opírá se o nás svěží vítr a Zorka se definitivně probrala. Když nás čelně míjí další kamion, Zorča se z srandy otočí na patě do protisměru a kouká Puncovi za sebou rovnou do očí. Vidím v nich ten jeho údiv: hele, malá, co blbneš?! Zahulákám na Zorču, ať se vzpamatuje a otočím ji zas do správného směru. Pohodí hlavou, celým tělem říká: no sranda, né?! A mne definitivně opouští celodenní chmury. S veselou huculkou pod zadkem mi nezbývá nic jiného, jestli nechci skončit na zemi.

Řadím se vedle Punce, abych se v případě setkání s dalším náklaďákem v protisměru mohla za něho schovat. Ale už nic nepotkáváme. Tak jedem vedle sebe a Puncíka trošku dloubu špičkou boty do břicha, aby zrychlil. On po tvrdém nerad rychleji. Šourá se co noha nohu mine. Má na to už právo, ale dnes chci zkrátit pobyt na hlavní na minimum, tak ho dloubu a dědouš rázem zrychlí krok. Při první příležitosti sjíždíme na pole po kukuřici. Pak zarostlá loučka. Fuj to jsem se lekla, škubla jsem s sebou, až mě to zabolelo. Zorce z pod kopyt vyletěl bažantí kohoutek s pořádným zaskřečením. S kobylkou samozřejmě ani nehlo. Mamina se mi směje.

Tak, ještě kratičký návrat na cestu na mostek přes vodní příkop, který nese hrdý název Lutyňka a jsme tady. Před námi louka lemovaná pásem barevných stromů. Jedem? Jedem. Zorka se sama dává ochotně do klusu. Pěšina v trávě krásně pruží. Co chvíli koukám dozadu na Punce. Sleduju jeho pohyb. Jestli nekulhá, nejde strnule. Všechno se zdá v pořádku, mamina hlásí, že jde ochotně. Zorka jde ochotně až moc, musím ji držet hodně na otěži. Kvůli Puncovi si nemůžem dovolit fičet jejím oblíbeným klusáckým tempem.

Dědouš se musí rozhýbat s citem. Znova po něm koukám. Jde s chutí, energicky vyšlapuje. No fajn, terén je dnes ideální, nakonec to možná nebude šmatlavyjížďka. Brzdíme do kroku. Přejdeme zarostlý mostek. Zorča se samozřejmě hrózně lekla zašustění v rákosí. Za mostkem je oseté pole. Ještě na něm nic neroste a po obvodu vedou kolejky po traktoru. Hlína v nich dokonale pruží. Opět naklusávám, na Puncovi vidím, že má pod nohama to, co tam potřebuje mít. 

Kousek cval? Mamina je natěšená, jako její zvíře, důchodci si to užívají. Za zatáčkou pobízím Zorču do cvalu. Cítím, jak se najednou v ho-pi-ty tempu celá napjala, stáhla uši a zkousla udidlo. Vůbec mě neudivuje, když kolem nás profičí Punc. To zvíře poťouchlé si s maminou dělá co chce. Ale jinak s ní zachází jak s porcelánem, takže mamina na něm absolutně postrádá pud sebezáchovy. Pusu má od ucha k uchu, otěž volnou… Už po ní ani nehulákám. Vím, že to je marné, že když se chce dědouš protáhnout, vždycky ji povozí a ona s ním nic nesvede.

Cváláme jen kousíček, nějakých sto metrů. Stačí to na to, aby se nám koníci dokonale rozveselili. Oba dva. Sjíždíme na pěšinku na groblu. Zorka maže do kopečka klusem a Punc jí téměř šlape na paty. Tak a krok. Ještě se proběhnete. Koním pod nohama šustí spadané listí, šípky září červeně. Ve stínu stromů je příjemný chládek. Výhled je do dálky, jsou vidět Beskydy na obzoru, Lysá hora i s vysílačem. Užíváme si vyjížďku, vzpomínáme na našeho posledního Huberta před třemi lety. Adamusová - Hubertova jízda

Vedla jsem "Šmatla lot" jako master a mamina na Puncovi nesla lišku. Ale protože to byl lot pro veterány a jinak nemohoucí koníky a poníky, pojala jsem to jako příjemnou vyjížďku s jedinou podmínkou. Nesměl se předjet master ani liška. Počasí bylo tenkrát nádherné a vládla neskutečná pohoda. Puncík, skoro jednadvacetiletý, omládl o několik let a bylo to moc fajn.

Kopírujeme teď část tehdejší trasy. Snažím se střídat krokové úseky po groblach s klusem po polích kolem. Stáčíme to k domovu.

Najíždíme opět na to pole, které se Puncovi na začátku vyjížďky tak líbilo, ale z druhé strany. Koně jdou ochotně vpřed, mamina je spokojená. Pobízím Zorku do klusu a Punc se za náma ochotně rozbíhá taky. Pořád má jistý krok a ta kolej tak krásně pruží. Neodolám, otáčím se na maminu s přáním, aby Punce skutečně udržela za Zorkou a pobízím ji do ho-pi-ty cvalu. Mamina drží, Punc se nese jak na parkůru. Nádherně se zabalil, vyklenul krk, spokojeně si žvýká udidlo až mu jde pěna od huby. Jo! To je ono!

Cváláme kus, pak kousek klušeme, aby se koně zklidnili a pak už na úplně zahozených otěžích odbočujeme zase do kopečka mezi stromy. Koně oddechují, ale vypadají spokojeně. Z nějakého náhlého popudu sjíždím z kopečka nezvyklou pěšinkou. Puncíka to opět rozveselí a z křovisek na poslední kousek pole vyloženě vyskotačí. Mamina mu nadává a stěžuje si, že se s ní pere a neposlouchá. Ale je vysmátá. Směju se taky, tuším, co bude. Poslední klus, jo?!

Klus, spořádaný, za sebou. Ale už před zatáčkou nás míjí stylem tři sta z místa rezatá šmouha a vítr bere výkřik: Puncííí! Hrklo ve mně, jak vidím maminu, jak se na chviličku naklopila na hřbetě dědouše do vnějšího oblouku, ale hned se srovnala. Nestihnu si ani oddechnout a už hulákám já po Zorce. Holčička maličká se trochu nasralinkala, že ji opět nepouštím do závodu s Puncem a zrovna v oblouku mi začala ve cvalu házet kozlíky. A zkuste se udržet na splašeném soudku! Ale asi mě nechtěla shodit, nechala toho právě včas a tryskem doběhla dědouše.

Chechtáme se všichni čtyři. Za mostkem po louce Puncík ještě dvakrát předvádí rychlý start, ale potom už doklušeme spořádaně k cestě. Po cestě dědouš šlape velmi svižně a rychle. Uvolňuje si krk, natahuje čumák až k zemi. K mému údivu není ani moc upocený.

Spokojeně probíráme s maminou dnešní projížďku. Těší nás, že dědouš byl tak veselý a běhací. Probíráme, co ještě musíme. Dát koně do ohrady, uklidit, nachystat krmení, zavřít koniska do stáje, očistit a pak honem domů. Mamka postarat se o tetu, já vzít pejsky na večerní procházku…

Ale ta vyjížďka dnes, ta byla!

Ap