Jízda byla plánovaná na sobotu 17. 4. 99. Počasí bylo pořád slušné, ale zrovna v tu sobotu bylo od rána šeredně. Beznadějně zataženo, deštivo a chladno.

Ráno jsem telefonovala oběma Dášám. Ta od Santy rozhodně odmítla na své milované kobylce kamkoli v takovém nečase vyjet. Navíc měla masku vyloženě do sucha. Dáša od Ariny taky neviděla situaci růžově, ale prý volalo jí pár lidí, co stejně přijedou a nad Heřmanicemi zrovna neprší. Tak prý to bude taková malá zkouška a vyjížďku přesune na pozdější termín. Smála se, že ona má masku vhodnou.

Usoudila jsem, že mojí Zorce trocha deště neuškodí. Měla jsem ji tentokrát dobře natrénovanou a stejně bych s ní jela někam ven. Akorát do masky jsem se neoblékla. Hodlala jsem jet za havíře-záchranáře v originál slavnostní uniformě a té bylo do toho nečasu škoda. Ale jet úplně v civilu se mi taky nechtělo. Přilepila jsem si alespoň pod nos připravený knír z proužku beraního kožichu. Oblekla jsem se do své běžné výstroje při nepřízni počasí, jen cop jsem schovala pod klobouk, na nohy natáhla dlouhé chapsy a zakončila jsem to nepromokavým kabátem.

Zorku jsem zas měla ve stájce doma. Připnula jsem jí za sedlo pláštěnku na zadek, protože při jarním přelínávání ji srst před lijavcem zrovna moc nechrání, a jely jsme. Pršelo, jen se lilo a bylo dost zima, ale v mém oblečení mi bylo dobře. Zorka měla záda taky v suchu a krk jí chrání bujná hříva. Tentokrát nás nečekala dlouhá společná vyjížďka, necítila jsem potřebu Zorču šetřit. Kde to jen trochu šlo, braly jsme to klusem a tak jsme na "Ranči Arina" byly v rekordním čase za necelou hodinu.

I když je to kousek dál, než místo dřívějších srazů - kovárna. Samozřejmě, déšť se posouval spolu se mnou a pršelo už i tam. Těsně před rančem se k nám připojila úplně promrzlá uklízečka na křížence hucul x chladnokrevník. Zuby jí jen jektaly a nadávala, protože v kostýmu jela nejdříve půl hodiny do stáje, kde jí půjčují kobylu a už byla zmrzlá na kost. No, nadšenka!

Pod velikou vrbou stálo asi pět úplně promoklých koníků - chudáčků. Jejich jezdci byli ukrytí v domě a zahřívali se tam vhodnou tekutinou. Namodralá uklízečka se splazila z kobylky, uvázala ji k plotu a zmizela tamtéž. Dáša od Santy, která přijela autem, podívat se, kolik se v lijáku sjede bláznů, se na mě smála z pod deštníku. Prý vypadám, jako bych si odskočila od svého kravského stáda a nevědět, že jsem to já, považovala by mě za kluka. Druhá Dáša nás přišla přivítat v krásném vodnickém. I obličej měla nazelenalý. Jen byla ještě příliš suchá.

Přijíždějící vyhlížela z okna a venku se nezdržovala. Zato ze mě i ze Zorky jen teklo. Dáša mě pozvala taky do domu, ale to bych musela nechat Zorču na dešti a to jsem jí nemohla udělat, to by se jí nelíbilo. Tak jsme jen chvilku pokecaly venku a jely jsme se Zorkou zpátky domů. Vracely jsme se delší cestou, ale víc po loukách. Bylo nám už přece jen trochu chladno a vlhko. Zorka byla v kondici a tak jsme si to šupajdily cvalem a klusem, jen nám bláto lítalo od kopyt. Nakonec jsme venku nebyly déle než dvě hodinky.

Doma dostala Zorka kupu seníčka a deku, aby rychleji oschla a já jsem si labužnicky dopřála teplou medovinku, pod záminkou prevence před nachlazením. Déšť - nedéšť, hezky jsme si to užily. Jen věci jsem pak sušila skoro týden a sedlo a uzdečku jsem musela rozebrat a promazat do posledního řemínku.