Před řadou let pubertální mlaďaska projevila přání naučit se jezdit na koni. A protože jsme pro každou srandu, zapsali jsme se na prázdninový kurz všichni tři. V následujících letech jsme toho najezdili rekreačně docela hodně.

Vše tak nějak skončilo před pěti lety - mlaďaska odešla studovat, na koníky nezbývalo tolik času a tak se na jezdecké vybavení prášilo. Občas mlaďaska ukecala tatíka a vytáhla ho na jízdárnu, ale mě neukecali. Nějak jsem zlenivěla - na vyjížďku do přírody jo, ale práce na kavaletách a drezúra...? Raději jsem se s Xerdou toulala po okolí. A Betka už snad nepamatuje v sedle ani mlaďasku.

Před 14 dny se moje polovička setkal se zajímavým párem mladých lidí. Z Nizozemska (bez znalosti jazyka) se přesunuli na jezdecký statek "na konci civilizace" - v Ludvíkově pod Smrkem. Provozují malý penzion (přímo nad stájemi), malý kemp (využívaný často krajany z Holandska) a hlavně chovají koně.

Protože moje polovička moc dobře ví, že mým ideálem krásného koně je černočerný kůň s dlouhou vlnitou hřívou, ohonem a bohatými rousy na nohách - prostě fríský kůň, tak mu jediný pohled do ohrad prozradil, kam půjdeme o víkendu na výlet.

A tak jsme se i s Betkou vydali nejprve na obhlídku lesů u Ludvíkova (houby nic moc) a pak se šli podívat na koníčky. "Frízáci" nezklamali - úžasně hrdý pohled, krásná lesklá černá barva, elegance v každém pohybu. Dojem umocňovalo to, že kolem statku jsou tak rozlehlé pastviny, že koně jsou v ohradách plných šťavnaté sytě zelené trávy (žádná malá ohrádka s ušlapanou hlínou).

Ale fríský kůň není jediné plemeno koní, které Gideon s Hefzíbou chovají. Hlavně se věnují islandským koním - horským otužilým nenáročným koníkům po staletí formovaným drsným klimatem Islandu. Že prý se jedná o ideální plemeno pro provoz turistické jízdárny v horách. A v nás začala polehoučku hlodat myšlenka, jestli po letech nevylézt do sedel.

Když navíc k nám měla dorazit mlaďaska - na víkend slaměná vdova - bylo rozhodnuto... Po asi tak pěti letech pojedeme na rodinný výlet (no výlet - bylo mi jasné, že doby, kdy jsme bez problémů přežili i celodenní výpravu na koni jsou dávno pryč a tak jsme zamluvili jen hodinovou procházku).

Ze skříně ve sklepě jsem vytáhla jezdecké boty (nohy nám nevyrostly, to bylo v pohodě). Jezdecké helmy jsem přeluxovala od prachu. Pokud jsme chtěli, aby mlaďaska vždy jezdila v přilbě, museli jsme jít příkladem - a opravdu si myslím, že není ostuda chránit si na koni hlavu, speciálně pokud jsme svátečními jezdci.

Problémem se ukázaly být rajtky. Jen polovička se nám vysmíval, že ani po 13 letech nic nenabral a v pohodě si je oblíkne... Do mých se nasoukala mlaďaska (měla velkou radost, že já se tedy nevejdu - o kousek, ale neee) a já jsem zabrala sváteční slabé bílé rajtky mojí polovičky (pořízené kdysi na slavnostního Huberta). Takže vybavení by bylo.

V neděli ráno jsme vyrazili. Pršelo, mžilo, byla mlha - ideální počasí pro vyjížďku... Ale odradit jsme se počasím nenechali. Nejprve jsme si vyčistili koníky - do stáje je zavřeli jen kvůli sedlání, jinak jsou trvale venku. Takže byli krásně mokří, někteří měli bahno i mezi ušima, prostě šťastní koně (prý jen šťastní koně se válejí - a proto jsou často jak prasata...)

Čištění minikoníků je snazší, než u "normálních koní", protože jsou mrňaví. Byli úplně klidní, i "tlapičky" (tímto termínem štvu všechny koňáky) si nechali vyčistit snadno. Nebyli okovaní - mají kvalitní pevná kopýtka, která podkovy nepotřebují.

Sedlá se jinak - islaňdáci nemají výrazný kohoutek - takže se sedlo nedává na něj, ale víc dozadu, než jsme byli zvyklí. Hned jsme taky byli upozorněni (úžasnou češtinou - klobouk dolů, jak se snaží naučit česky), že díky absenci kohoutku se sedlo snadno může přetočit na stranu - a že jen naše rovnováha nás udrží v sedle.

Sice nám přišlo zvláštní, usednout na tak drobné koníky, ale byli jsme ujištěni, že mají nosnost minimálně metrák a že s chůzí s "nákladem" ani v náročném terénu nemají žádnou potíž. Moc hezky se na ně nasedá, člověk se vyhoupne do sedla velmi snadno a bez dopomoci.

Celou následující hodinu můžu popsat stručně - paráda. Sice voda byla všude - kolem cest bublaly potoky (občas i mimo koryta), malí koníci na loukách s vysokou trávou se docela ztráceli, občas se snesla sprška z větví stromů, pod kterými jsme projížděli.

Mlha a trvalé mžení bránilo výhledům - přesto se Gideon snažil a popisoval - kde že bychom viděli Smrk (tedy nejvyšší horu Jizerek), kde Raspenavu či Hejnice. Viděli jsme srnu se srnčaty dvojčaty, i další srnčí maminu a vykulené malé srnče odložené uprostřed louky. A taky obrovské křemenáče pod skupinkou bříz mezi poli...

A dozvěděli se i spoustu zajímavostí - jak malí islandští koníci vyvezou turisty až na vrcholek Smrku (tři hodiny do kopce a pak tři hodiny s kopce) a pak se honí ohradou a netváří se unaveně. Protože jsem se netajila obdivem k černým krasavcům, bylo mi hned vysvětleno, že jeho milovaný frísák by na vrcholku Smrku padl a dolů by ho musel nést... Že prý je to kůň stvořený pro holandské roviny...

A teď k názvu článku - poprvé jsme zažili tölt. Islandský kůň totiž nemá jen tři chody (krok, klus, cval), jako většina koní. Jedná se o plemeno, které je pětichodové - umí používat ještě mimochod a právě tölt.

Pro náročné cituji: při čtyřtaktním laterálním chodu je frekvence nohosledu stejnostranných končetin (levá zadní, levá přední) rychlejší než mezi začátkem pohybu jinostranných končetin (tedy pravostranných). Prostě se zkrátím - dá jet rychle a velmi pohodlně, nemusí se vysedat, je to pohodička pohoda :o)

Ve stáji na koníky čekal za odměnu oves a my jsme je na rozloučenou podrbali v huňaté kštici. Sice jsme byli promočení úplně celí, ale to nám nevadilo. A už víme, že jsme v Ludvíkově určitě nebyli naposledy. A kupodivu mě druhý den nohy nebolely tak, jak jsem očekávala.

Takže kdyby snad chtěl někdo tu odlehlejší a divočejší stranu Jizerek spojit nejen s návštěvou hor, vodopádů na Štolpichu, Hejnické baziliky, Frýdlantského zámku... ale i s vyjížďkou na koni, určitě budete vítáni (www.ludvikovcz.com)