Knížku Mikeš jsem dostala od Ježíška sotva jsem se naučila číst - už nevím, jestli to byla úplně ta první knížka, kterou jsem si sama přečetla, ale určitě jedna z prvních. Milovaný kocourek už se mnou zůstal. Co jsem se nasmála kouskům, co vyváděl s Pepíkem a s ostatními mluvícími zvířecími kamarády, znovu a znovu ve mně byla malá dušička, když kocourek odešel do světa a nejméně stokrát se radovala z jeho šťastného návratu.

Tajně jsem doufala, že kocouři, které jsme měli doma, se jednoho krásného dne také naučí mluvit… Asi úplně nejradši z celé knížky jsem měla vánoční kapitoly. O tom, jak Mikeš nadělil Pepíkovi sáňky pod jablůňku, jak šla zvířátka s dárky k jesličkám, jak se v mrazivé štědrovečerní noci zdál psovi Lyšajovi sen…

Idylické Ladovy vánoce se mi ukládaly pomalu, ale jistě do podvědomí napořád a já je každý rok hledám. K Mikešovi jsem se občas vrátila i jako "velká holka", i když byly roky, kdy bych před kamarády nepřiznala, že si čtu pohádky. Po létech Mikeš znovu ožil v celé své kráse prostřednictvím mých synů. Znovu jsem spolu s nimi prožívala lásku k sympatickému malému hrdinovi v černém kožíšku se všemi radostmi i starostmi o jeho osud.

Z knížky jsme četli před spaním, když ještě kluci sami číst neuměli a když se to naučili, Mikeše mockrát přelouskali sami. Podle toho také dnes stará knížka vypadá, slepovaný hřbet, zažloutlé listy. Čeká na svůj čas. Doufám, že zase časem vyleze z knížky živý kocourek pro má vnoučata a bude je učit lásce ke zvířatům, protože Mikeše nelze jinak než milovat.

A já si zase letos přečtu, jak Mikeš s Pepíkem šli hned večer ty nové sáňky vyzkoušet na kopeček k Šobrovému statku: "Tam se Pepík na ně posadil, Mikeš si vlezl za něj a frrr! - už ujížděli jako střela kolem Ševcového baráku dolů po cestě až k potoku. Byla krásná, hvězdnatá štědrovečerní noc. V dálce, někde až na druhém konci vesnice, vytruboval slouha pod okénky sněhem zapadlých chaloupek…"

Ilustraci nepřikládám, abych neporušila autorská práva, ale spousta čtenářů Zvířetníku má určitě Mikešův obrázek někde v hlavě nebo srdci. K povídání o Mikešovi přikládám fotky úplně jiných černých kocourků - Vikyho a Kubíčka. Jsou to kocouři mojí sestry a ještě mají třetího černého do party - útulkového Tondu. Černou trojku doplňuje tříbarevná Jiřinka.

Viktora neboli Vikyho zdědila sestra po našich rodičích. Má tolik kočičích zážitků, že by to bylo na spoustu vyprávění, už chvíli ji přemlouvám, aby něco poslala a tak se možná časem dočkáte.

Přeji všem krásné vánoce a šťastný nový rok 2006.