6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


KOČKY: Perský princ - následky povodně

22.8.2007

Bydlíme v údolí Berounky, naštěstí dost vysoko nad úrovní stoleté vody, a jak už máme od zmíněného data empiricky ověřeno, dost vysoko i nad vodou více než pětinásobnou. Když voda začala opadat, dělil nás od ní přibližně metr výšky. Navíc je Berounka ve srovnání s jinými českými řekami poměrně málo dotčená vodohospodářskými zásahy, a tak se zachovala jako správná přirozená řeka - jak rychle stoupla, tak rychle začala znovu klesat. Terra - Taz a pila

Mokro a bahno, které po ní zůstalo, jsme přibližně čtrnáct dnů pomáhali odstraňovat těm, kteří měli méně štěstí, a když jsme byli více méně hotovi, nějak jsme nabyli dojmu, že pokud jde o právě odcházející povodeň, máme nejhorší za sebou. Jenže za dveřmi se krčila ještě jedna pohroma, řekněme ekosystémová. Nebo - řekněme zcela na rovinu, pohroma MYŠÍ.

Vydržela záludně číhat v záloze vlastně až do podzimu. V nivě Berounky byly louky a pole stále podmáčené a z početných populací myší a hrabošů udělaly na dlouho bezdomovce. Všechny chodbičky, zásobárny i nory byly pod vodou a zima se kvapem blížila. A dům v sousedství bez jediného kočičího chlupu byl pro hlodavce přímo požehnáním. Perského krasavce Taze odmítli zřejmě pokládat za plnohodnotnou ochranu obydlí a bez skrupulí se k nám nastěhovali. Obrana byla obtížná - myši byly všude.

V kuchyni se potraviny musely okamžitě po přinesení přemístit do pevných obalů, nejlépe pancéřových - ale dobré byly i ty skleněné. Zdi děravěly na nejneuvěřitelnějších místech a z děr se sypala omítka a cihlový prášek, promísený nezaměnitelným kmínem myšího trusu. Při vstupu do sklepa se pravidelně ozýval dusot desítek prchajících drobných nožiček. Připadali jsme si jako trapeři na kanadském severu a náš život se podivně zacyklil: večer nalíčit pasti, ráno obejít a vybrat pasti, nalíčit nové. Večer obejít, vybrat…nalíčit… Kdyby někdo z nás toužil po myším kožíšku princezny Lady, mohl ho mít i do velikosti XXL. Všechno vyvrcholilo, když jsem jednoho večera vstoupil do koupelny a rozsvítil.

Přesněji řečeno, chtěl jsem rozsvítit. Místo mírumilovného světla žárovky ozářil sanitární keramiku oblouk, že by i František Křižík zbledl (váhám, jestli závistí nebo hrůzou). Vzápětí v celém domě vypadly pojistky. Usoudil jsem že žárovka praskla při pohledu na mne a pojistky znovu nahodil, abych ji mohl ve světle zářivky nad zrcadlem vyměnit. Když jsem se žárovkou v ruce vystoupal po štaflích, zjistil jsem, že těsně před obličejem mi visí vypasený, beze vší pochyby mrtvý hraboš. Příčina úmrtí: úraz elektrickým proudem. Zaklel jsem a přesvědčil se zkoušečkou, že mám zhasnuto, protože jsem netoužil stát se součástí dalšího elektrického oblouku. Rozpáčil jsem hrabošovy čelisti zahryznuté do kabelu, opravil izolaci, vyměnil žárovku a vyhodil myše do popelnice. Koupelnou se rozlilo přívětivé světlo.

Na tohle nemáš, to chce KOČKU, zasyčel mi jizlivý hlásek kdesi za levým uchem.

Mám kocoura, opáčil jsem uražen za Taze.

To princátko? Vždyť neví, jak myš vypadá. Kdyby ji uviděl, utekl by.

Nejhorší na tom bylo, že ten jizlivý hlásek mohl mít pravdu. Ale mýlil se.

Myš, která měla o mém perském princi zřejmě stejně pohrdavé mínění, se vysoukala po stoupačce do poschodí a vběhla rovnou před kocouří čenich. Myslím, že poslední, co v životě viděla, byly dvě velké, sírově žluté oči, přibližující se závratnou rychlostí. Kočky mají lovecký instinkt vrozený, ale říká se, že smrtící kousnutí, kterým kořist zabíjejí, se učí od matky. Taz toho byl názornou ukázkou. Když jsem si ho přinesl domů, byly mu necelé čtyři měsíce a k věcem, které jsem ho učil, zabíjení myší rozhodně nepatřilo. Myš vzorně ulovil a omráčil, ale velmi dlouho mu trvalo, než zjistil, jak ji zabít. Stejně mám pocit, že ji při svých sedmi kilech živé kocouří váhy netto spíš ušlapal než zakousl. Stál nad ní bezradně a díval se po mně, jako by se ptal:

Jé, co jsem to provedl? Bylo to správně?

Byl pochválen a veleben, dostal za odměnu sušenou rybičku a myš putovala cestou svých předchůdkyň do popelnice. Protože cvičného materiálu bylo dost a byl to, popravdě řečeno, materiál stále drzejší, zdokonalil Taz techniku a v následujících dnech přesvědčil alespoň v obývaných prostorách bytu hlodavčí národ, že tam není bezpečno. Jenže v pastičkách myší neubývalo a ten jizlivý hlásek za levým uchem přidával na síle a neodbytnosti.

Na tohle nemáš, nemáš…Kolikrát ti mám opakovat, že to chce kočku. Rozumíš, KOČKU! Takové to zvíře, co chytá myši. KOČKU! KOČKU…Tak posloucháš mě? Co jsem říkal?

Že to chce kočku, zopakoval jsem pokorně. Ale Taz přece…

Nemůže na to stačit. Nepouštíš ho ven. A do sklepa. A vůbec…

Vzdal jsem to. Jasně, že mě to nenapadlo dřív. Chce to kočku. Nebo spíš kocoura. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby vypadal trochu jako Kulíšek blahé paměti. Domácí rada rozhodla, že smečka bude obnovena.

A stalo se. I když trochu jinak, než jsme měli původně v úmyslu. Ale každá teorie je šedá a zelený ( v tomto případě spíš chlupatý) je strom života…

 

Terra - rozvodněná Berounka

Terra