Noční buzení a marné šátrání po teplém psím tělíčku, buzení se v čase venčení a po zjištění bolavé skutečnosti převalování. Při každém nálezu Lumpíkovy hračky obraz té jeho nepředstírané a živelné akční radosti, ale zároveň i těch posledních minut jeho utrpení a pak jen zarudlé oči a návaly zvracení.

Prázdno se prohlubovalo, bez zviřátka nebylo naplnění. Mab věděla jistojistě jediné - psa už ne. To riziko, že by se i ten další potkal s místním uličním trhačem, bylo příliš vysoké, znovu by to už nerozdýchala. Podmínky byly jasné - zviřátko mazlitelné, musí mu stačit ke spokojenému životu vymezený prostor, kde se bude moci volně pohybovat, ale nebude mu dovoleno jej demolovat. Mělo by bez úhony na psychice své i ostatních přestát dobu osamění, kdy páníci plní své pracovní a studijní povinnosti. Pro zmíněné podmínky tak postupně byli z tužeb vyřazeni: potkan, fretka, papoušek kakadu, psoun, koza kamerunská i burská a lama a nápad byl tu - Kočka.

Představa byla rovněž jasná - žádný siamský pošuk, žádný údržbově náročný exot. A už se domů vezlo vyjukané koťátko, kouřový obláček, sladké miminko.

Jenomže! Z mazlivého titěry vyrostl namyšlený netykav, Pan Kočka, který se štítivě otřásal při jakékoliv snaze o dotek. Ovšem když si On usmyslel a zaječel o půlnoci o pozornost, tak se muselo se spaním praštit a honem pomazlit, mezi ouškama podrbat, kožíšek pročesat, ručičky a nožičky a bříško porochnit, jinak bylo jeků a keců, že sousedi volali policii s tím, že se tu tejrá a brečí dítě (teď už to dělá jen 15min. před ranním zvoněním budíku a sousedi si zvykli).

Tak se koumalo, až se šlo na umísťovací výstavu nechtěňátek. Představa byla holčička kočičí, tuze osamělá. Jen tam Mab vlezla, tak TO uviděla. Ubohé stvořeníčko, schoulená koule chlupů s vyděšenýma šilhavýma kukadlama, hlavička kinklající ze strany na stranu (někdy jí něžně říkám "ty moje Parkinsonová") . Padlo sice lehce upozornění, že se jedná o plašší stvoření, ale prostě Mab tam tu hromadu neštěstí nemohla nechat. Jenomže… Již přesun do přenosky byl dost dramatický. O cestě tramvají nemluvě. A doma? Nejenže Emily nebyla "plašší", to ubohé stvoření bylo totálně out jen z pouhého náznaku přiblížení člověčí ruky, natož člověka celého. Celý rok se musela před Emily hrát hra "jsem kus nábytku", při sebemenším pohybu šilhavá koule vzala ručičky i nožičky na ramena a zasvištěla s hrůzou pod postel. Po dalším půl roce se odvážila na krajíček postele, když se naprosto mylně domnívala, že Mab spí.

Nyní, po čtyřech letech, se Mab již smí pohybovat směrem k ní za použití oblouku na vzdálenost půl metru a Emí dokonce i přiběhne na zavolání, ta mrcha svinská. Zvlášť, když u toho Mab cinká mističkama a otvírá konzervu a chrastí kokinama a svolává divou zvěř ku žvanci . To Emí vrká jak holoubek a píská nadšením jak morče, ducá hlavičkou do nábytku a nadskakuje u toho a dokonce i vrní, ale šáhnout si, to ani zabohane.

Přesto Mab ví, že to byla skvělá volba, protože z netykavého, nafrněného, zádumčivého a uječeného pana Kočky se stal galantní, vyrovnaný a mazlivý pan Největší Vrau jen díky plašance Emily Nejkrásnější, která může dál nejen žít, ale našla i milovaného partnera, teplý pelíšek a stále plnou mističku.

A co na to Emily?

Já tomu řikám "před au, to bolí a po au". Před "au" si pamatuju jen, že ruka člověčí mi dávala tolik bolesti, že jsem ji unést nemohla, nešlo se před ní schovat, dala se jen trpět a bát se a čekat na další příděl. Tak jsem utekla. Ale byla mi zima a sluníčko tak pálilo, pršelo, mrzlo a ten ukrutný hlad a strach a nebylo se kam schovat. A pak mě chytli. Zase to bolelo, ale nebili mě, neškrtili, uzdravovali, spala jsem konečně v teple a s plným bříškem, ale tak smutno mi bylo, tak sama, tolik jsem se chtěla tulit. A pak mě šoupli do zamřížovaný bedýnky a chodilo tam tuze moc těch, co choděj po zadních tlapkách a těma předníma, co mi dělaly tu bolest, do mě šťouchali, tak jsem se radši otočila zády, protože do zad to bolí míň, než do hlavy a do bříška, tak jsem dělala, jakože nejsem.

Ale pak jsem slyšela hlas, který říkal "méďo". To mě zajímalo, tak jsem se ohlédla a to mluvila ta Mab a říkala, že mě chce. Ale jémine, to jsou zase ruce člověčí a to bolí a já tak bojím. Tak na mě hodili hadr, abych prý nedrápala a nekousala, ale já už stejně neměla sílu a tak jsem se vezla. Mab na mě celou cestu mluvila, až jsem z toho jejího hučení byla tak unavená, že jsem přestala syčet a vrčet a usnula jsem. A když jsem se probrala, tak jsem jen vytřeštěně zírala a celá se strachy klepala a hrůzou se počůrala a nevěděla, jestli ronit slzy kočičí nebo se chechtat, jak Mab leze po podlaze a ňuňá na mě a natahuje ke mně ruku. Tak jsem jí pro jistotu drápkem sekla, aby věděla, že ruku natahovat, to nee. Vrátila se s mističkama plnýma vodičky a ňamek a s ovázaným palcem a pak mě nechala samotnou, že prý jsem koza Róza a prý abych si to v hlavě srovnala.

Já ale byla tak vyděšená, kde jsem, proč tam jsem a co mě zas čeká. Naštěstí nebyly žádné dveře zavřené a hned jsem našla fajn schovávačku, pod postelí v šuplíku. A tam za mnou přišel On. Pan Kočka. Pohladil mě pacičkou po tvářičce a tak něžně a nesměle se mi čumáčkem otřel o čumáček, jen tak, aby se neřeklo, slušnost je slušnosti. Když byla úplná tma a ticho, tak mi Pan Kočka ukázal můj nový domov. Hlavně tedy záchůdek, to bylo moc fajn, už jsem měla strach, že to nevydržím a udělám zase ostudu. Mab byla ráno pěkně vykulená, když záchůdek čistila, ještě teď se tomu musím smát, že prý mám ho...nko jak cep. No bodejť ne, když mi tak podstrojuje a mně tak chutná a dojídám i po tom mém ňoumovi a dokonce i po Mab lížu talíře, když se nekouká.

Pak mě to už nebavilo, čekat na tmu a ticho a z šuplíku jsem vylézala i ve dne a rychle prosvištěla do kuchyně, kde bylo papání a vodička a záchůdek. No a po další době už jsem začala být smělejší. Pod křeslo v pokoji jsem si napinkala báječný koulivý míčky a chrastivý myšky, které jsem vyhrabala zpod lednice. To jsem měla radost, to byla legrace, kutálení, cupování a vyhazování do vzduchu, dokonce se mi podařilo trefit i Mab. Pana Kočku ale tohle nezajímá, ten buď spí nebo zádumčivě přemýšlí na okně nebo se chce jen honit a hrát na schovávanou. To se mi vždycky někam schová a já ho volám a hledám a zrovna tam, kde bych ho nečekala, na mě vyjukne a pak se postavíme na zadní a ručičkama se obejmeme kolem krku a zatančíme si a válíme se a koušeme si krčky a ono to tak šimrá.

Když se vydovádíme, tak si jdeme zaškrabat na škrabadle a vlezeme do pelíšku, Pan Kočka mi umyje uši a čumáček a taky na krku, já si mu položím hlavu na záda a spinkáme. Taky koukám na kočičí televizi. Je celá průhledná a rejdí v ní barevní zvířátkové. Pan Kočka říkal, že to je akvárko, ale rybičky prý se nejedí, škoda, že jsou jen na koukání, ale to je taky moc príma. Napasuju se vždycky nahoru na kryt, hezky to tam hřeje, a ty potvůrky si mě připlavou prohlídnout, rejdí sem a tam, já po nich chňapám a je to velká legrace.

Ale jedno mi na Kočkovi teda vadí. Když já do něj ducám a otírám se o něj, tak dělá štítivku, a přitom on chodí ducat do Mab a otírá se o ní a večer si k ní vleze do postele, sedne si jí na hlavu a vyčesává jí z vlasů kohouta a ještě u toho vrní a božínku, dokonce jí dává i pusinky (brr)! A já sedím před postelí a dívám se na ně a je mi to tak trochu líto, ale co, byl tady přece jen dřív než já, a když se mu to líbí, tak ať, stačí mi, jak mi krásně šimravě olizuje ouška a tvářičky.

Taky mě moc baví Mab pozorovat, když nám čistí záchůdky, to je strašně srandovní, jak leze po čtyřech a rejdí se smetáčkem, který hrozně ráda lovím. To není lidská ruka, tak se nebojím a s Mab se o něj přetahujeme a ona hudruje, jaká jsem potvora, že rozházím píseček po celý kuchyni. Ale to se přece musí, pořádně zahrabat to naše tento. A když nám pěkně uklidí, tak to je naše chvíle, to na sebe s Panem Kočkou mrkneme a honem šup do záchůdků a pořádně hrabat, ať to lítá až ke dveřím a Mab má zase co dělat a my jen odkráčíme s ocáskama hrdě vztyčenýma. Něco jsem si s Panem Kočkou ale musela ujasnit. Vždycky si po mě vlezl do záchůdku a to mi moc vadilo, tak jsem mu vysvětlila, že máme přece každý svůj záchůdek a nevím, proč by on měl mít oba, ale nedal si říct, tak jsme se dohodli, že do jednoho budeme oba dělat jen bobky a do druhého jen čůrat a bylo to.

Moc se mi tu líbí, fakt, je tu legrace, pelíšek, papání, kamarád, ale ta natažená ruka, ta mě pořád straší. Vím, že když se dotýká Pana Kočky, že se mu to líbí, ale přece, co kdyby jen, já nevím, tak pro jistotu syčím a vrčím, ale Mab to stejně nevadí, řekne mi zas to svoje "kozo Rózo" a jde si po svých. Nedělá mi au a bolí, nevadí jí, že šilhám, že se mi hlava kinklá ze strany na stranu a občas do něčeho vrazím. Stejně si ale budu ještě radši nějakou dobu dávat pozor a nedám svůj kožich k pohlazení jen tak lacino, musí si to fakt zasloužit, než si na mě sáhne, a to ještě nějakou dobu potrvá a já mám času dost, protože tady už mám svoje jistý. Ale nedávno Mab povídala, že jestli prý nedostanu rozum a budu pořád plašit a prskat, že na mě snad už hodí deku. Nevíte někdo, co to znamená?

Konec? Ani náhodou. Ale o tom někdy příště.