8.3.2021 | Svátek má Gabriela


KOČKY: Opravdový kamarád

21.1.2008

To jsme ještě bydleli v Praze a pracovali oba s mamčou v akvaristice. Byl to pro nás druhý domov a naše Kačenka, Kačena, Kachna…zkrátka naše dcerka, s námi tento druhý svět sdílela. No, konec konců, co mohla také jiného dělat? Žili jsme všichni pro ta zvířátka a prakticky každý den od rána do večera jsme trávili v prodejně v Modřanech. Kačka tam chodila do školky a odpoledne jsme ji vyzvedávali. Zbytek dne potom trávila s námi v prodejně, nebo v nějakém kroužku.

Zvířat měla kolem sebe neustále mnoho a dodnes si prohlížíme fotky jak ve svých čtyřech letech nese na ramenech dvoumetrového hroznýše Blažeje. Nebála se ničeho, myší, křečků, červů, hadů a dokonce se jednou vrhla na ohromnou pumu, kterou vlastnil náš kamarád, a se kterou se začala muckat.

Stále ale toužila po svém zvířeti. Chtěla prostě asi jako každé dítě svoje zvířátko. Jenom svoje, svého kamaráda. Vysvětlovali jsme, že celý den nejsme doma a jak bychom to dělali, v prodejně jich máš dost…No prostě takové ty rodičovské výmluvy, která se nám ale zdály opodstatněné.

No a jak už to tak bývá, jednoho dne se ve dveřích obchodu zjevil člověk. Pán ve středních letech, v ruce držel kabelu a ptal se po vedoucím. Zaslechl jsem ho z kanceláře a vešel do prodejny. Nabízel kočku, jak pojmenoval kotě, které vyndal záhy z oné kabely. Zastavilo se mi srdce. Tak krásné stvoření jsem ještě snad nespatřil. On, že ho nemají kam dát, že "to" děti odkudsi přitáhly a teď, že se o "to" nestarají a tak podobně. Stál jsem jako přibitý a v hlavě se mi odvíjel příběh o naší Kačeně a o zvířátku, které si již dlouho přeje jako toho kamaráda. Nevím, ale bez dalšího jsem prostě natáhl ruku a přivinul k sobě toho nádherného zrzouna. Byl polochlup a přilnul ke mně jako přísavka. Nebylo cesty zpátky. Jen jsem přemýšlel, jak to zdůvodním mamče, která byla zrovna vedle na nákupu.

No, dostal jsem co proto, ale když pochopila, že pán zmizel tak záhadně, jak se objevil a kotě je zkrátka naše, zadívala se na něj a hned jsem poznal, že je dobře. Tvář se jí ze zakaboněné pozice najednou začala jaksi kulatět a netrvalo ani chvilinku a kotě se jí vrtalo v náručí. Hned jsem pochopitelně mazaně připomněl naší Kačenu, že tedy jako ten dárek a tak. To dalo celé věci gebír a kotě bylo naše.

Tenkrát byla dcerka u babičky na Moravě a když jsme ji přivezli zpět, jako překvapení doma čekal Filip, jak si ho Kačka hned pojmenovala. Mysleli jsme, že se zblázní. Od té doby se skutečně od sebe nehnuli. Co se dělo v bytě, raději nebudu ani psát. My to pochopitelně hrdinně snášeli a jako přející rodičové se jen snažili, aby nedošlo k nějakému maléru. Kocour byl hned miminko, hned zase lovená zvěř, společník ve hře na schovku a já nevím co ještě.

Mimo to se ale stalo něco, s čím jsme zpočátku vlastně ani nepočítali. Pochopitelně, kocour byl panelákové stvoření a jako takové nechodil na noční rejdy ven, ale trávil veškerý čas doma. Směl tedy do postele a našel si, jak jinak, místo u Kačky. Spávali spolu denně a už si nikdo z nás nedovedl představit, že by to mohlo být jinak.

Kačka spala na zádech a kocour na její hrudi. Bylo dojemné pozorovat, jak si ji ve spánku objímá. Říkali jsme jim milenci. Co jsme ale po krátké době s radostí zjistili byl fakt, že dcerka přestává pokašlávat. Trpěla totiž, jako většina pražských dětí, velmi nepříjemnou daní z městského života, totiž průduškovými záněty. Věřte či ne, po krátké době kašel ustával, až byl od nemoci téměř klid.

Ti dva spolu trávili celé jejich mládí. Po čase jsme se odstěhovali na venkov a kocour Filip se během několika málo dní "předělal" na kocoura venkovního. Tenkrát ho Kačena pojmenovala "dobrá venkovní". Začal nosit myši, jako kdyby si chtěl ta léta v paneláku vynahradit. Zkrátka, choval se jako kdyby od svého narození do chalupy patřil. Kačka chodila již do školy, ale na Filipa nedala dopustit. Její zájem se pomalu přesouval mezi kamarády a ve vesnici bylo přece tolik zajímavého.

Je pravda, že kocour si svoji zábavu našel také a tak si ani moc nescházeli. Pravda ale je, že když se sešli doma, byli vždy pohromadě. Měli jsme jen jedno trápení. Oni byli na sebe tak zvyklí, že je v podstatě nešlo oddělit na noc. Ale co s tím, když kocour lítá po polích? Zkrátka, Filip dostal veškerou péči, veškerá ošetření a děj se vůle boží. Ale kde byly nemoci? Od přestěhování na venkov veškeré trápení s průduškami ustalo.

Šel čas a základní škola končila. Na venkově je mnoho výhod, ale také několik zásadních problémů. A to například ten, co s dítětem, které skončí školu. Nakonec zbylo jediné. Bydlení Kačky mimo domov. Našli jsme řešení v podobě internátního bydlení v nedalekém městě, kde také chodila do školy. Kocour ty první dny chodil po chalupě a marně hledal svého kamaráda a společníka. Jak je to možné? Co se stalo? Dlouhých čtrnáct let se mnou byla, celou tu dobu jsme si hráli, skotačili. My se snažili s mamčou mu naši Kačenku nahradit jak jen to šlo, ale to víte, kamarád je přeci jen jeden.

Po nedlouhé době se stalo něco divného. Tedy, divné to bylo pro nás, protože do té doby kocour vlastně nemarodil. Začal posedávat v koutech, ukrýval se a zalézal do různých skrýší. Já pochopitelně věděl o co asi jde a veterinář mi to potvrdil. Čekali jsme zkrátka na konec, ale stále jsme si to nechtěli připustit. Jakákoliv léčba by byla marná a netrvalo dlouho a já musel, ač zoufale nerad, volat doktora k poslednímu zákroku. Už jsem před tím zažil poslední pomazání a tak jsem zvolil tu nejschůdnější cestu.

Nejprve uspat a až potom tu poslední. Do poslední chvíle jsem s našim Filipem byl a hladil ho. Když usnul, odešel jsem. Po chvíli jsem se rozloučil s veterinářem a seděl v kuchyni jako opařený. Mamča přijela odpoledne ze školy a nemusím se svěřovat, že ten večer doma veselo rozhodně nebylo. Čekal nás ale ještě jeden a pro nás moc nepříjemný úkol. Jak to oznámit Kačce? Mohli jsme zavolat. Bylo ale před zkouškami a Kačka by to těžce nesla. Jak by se mohla v klidu učit…?

Přišel pátek a s ním i návrat dcery ze školy. Každý týden to byla pro nás i pro ni radostná událost. Vždy to byl malý rodinný svátek a jasně i z toho důvodu, že se puberta Kačky začala přeměňovat v již docela snesitelný stav. Dokonce jsme pozorovali, jak se její návraty domů i pro ni stávají radostné a velmi vítané. Tento týden jsme však na ni čekali s pocity…, no však víte.

Co se ale stalo. Již, když jsem spatřil Kačku na zastávce, pojal jsem podezření, že se stalo cosi ve škole. Hned jsem se ptal, co je, ale dcera mě ujistila, že je ve škole vše v pořádku, ale že není až tak v pořádku a necítí se dobře. Blížili jsme se k chalupě a já se chystal říci tu nedobrou zprávu, protože jsem věděl, že se hned po příchodu bude po Filipovi shánět. Tu se na mne Kačka podívala a s takovým divným přízvukem se zeptala, jestli se něco nestalo s Filipem.

No a bylo to venku. Já byl jako opařený, Kačena bulela a mamča taky. Co se ale stalo? Jak to, že to věděla? Dosti otázek se mi dralo na mysl, ale to ještě nebylo zdaleka nic proti tomu, co nás čekalo doma. Když se Kačka jakž takž utišila, sedla ke stolu a vyprávěla příhodu, která se ji stala přesně v ten den, přesně v tu hodinu, kdy u nás byl veterinář a uspával Filipa.

"A víš, tati, co bylo nejhorší?" se slzami v očích na mne pohlédla, "mně ti tady," podržela si rukou srdce, "tak hrozně bodlo." Chvíli bylo ticho a já se nestačil divit když dodala: "A nejhorší bylo do druhé bodnutí!"

 

Jiří Růžička