Takže se vám tu klidně mohu přiznat, jak jsem trávil jednu březnovou sobotu a neděli - nebo alespoň jejich větší část: obklopen fraucimorem byl jsem se podívat na mezinárodní výstavě ušlechtilých koček, která se konala 21. a 22. března tohoto roku v Praze.

Poněkud provinile přiznávám, že jsem se už pár minut po vstupu do kongresového sálu svému fraucimoru vymkl zpod kontroly. Mám, jak známo, v žilách jistý podíl kočičí krve, a tak jsem byl ve společnosti tolika nádherných spřízněných tvorů jako u vytržení. Kromě toho jsem od přírody člověk soutěživý a atmosféru jakýchkoliv závodů (s výjimkou obskurností typu soutěže v pojídání žížal nebo vídeňských párků) vnímám jako příjemnou a vzrušující.

Ještě v předsálí jsme se procházeli společně - já jsem zjišťoval, co nového a ještě vymazlenějšího dokázali výrobci chovatelských potřeb vymyslet pro Jejich chlupatá Lordstva, zatímco Dáša rovnou zvažovala pořízení úžasného prolézacího rukávu, a objevili jsme i nějaké ty známé - například výrobce skvělých a mohutných šplhadel.

Že jejich dílo nedokázala rozebrat na součástky Céčka, nebylo až tak překvapivé. Že se to nepodařilo Dalímu, bylo lze přičítat jeho mimořádně klidné povaze - ale tahle šplhadla dovedla odolávat i obrovskému mainskému kocourovi ze sousedství, ačkoliv jeho majordomus tvrdil, že každé šplhadlo nutně musí Hugovu kocouřímu temperamentu podlehnout nejdéle do měsíce. Pokud vím, pokouší se Hugonek o nemožné už déle než rok a zatím marně.

A tak jsme se proplétali mezi výstavními klecemi, poslouchali zasvěcené rozhovory o nadějných koťatech, nervózních koťatech, nepovedených koťatech a očekávaných koťatech... a obdivovali kočky a kocoury vyrostlé z těch nadějných koťat do krásy. Například čistě bílou perskou krasavici z Ukrajiny, úžasné černé norské lesní kočky, několik křehce působících cornish rexů, od kterých se nechtělo odejít především Domče (toho, že se vystavují jen dva, jsme nakonec litovali všichni), a nepředstavitelnou spoustu koček britských.

Když tak nad tím přemítám, neznám kočičí plemeno, na kterém bych - třeba po chvilce přemítání - nedokázal najít něco krásného, zajímavého... svého... Přiznám se, že nevím, které z nich si nakonec odnesly ocenění, a i když jsem tu povídal něco o soutěživosti, nakonec na tom zase tolik nezáleželo. Stačilo se dívat.

Vždyť to byla čistá radost, pozorovat například polského rozhodčího, který posuzoval zaujatě a s vervou, oči mu svítily a byl očividně ve svém živlu. Nebo rozhodčí z Estonska, která měla tak přesně vypracovaný postup posuzování, že byl ten systém dříve či později srozumitelný i nám laikům (Hele, tati, teď jí takhle nahoru otočí ocas, pravila Domča. To aby věděla, jak je dlouhý. A pak si ji takhle posadí... aby na ni viděla zepředu. A jak ji to drží, že jí neuteče?).

O tom, že mezi vystavovanými krasavicemi nápadně převažovaly kočky britské, už jsem se zmínil. U některých plemen jsem tak nějak předpokládal, že jejich zástupců na výstavě mnoho nebude - cornish rex, devon rex, sphynx, ale u některých mě to vysloveně překvapilo, např. ruská modrá a ani siamky a habešanky nebyly k vidění tak často jako ještě před pár lety. Nu, móda se mění... Kromě britských si na ni nemohou stěžovat ani mohutná plemena s delší srstí - kočky sibiřské, norské lesní a mainské mývalí. Myslím, že byly druhou nejpočetněji zastoupenou skupinou.

A kočky perské a exotické? V tomhle směru jsem poněkud zaujatý. Tupých čeníšků a dlouhých hedvábných kožíšků není pro mě nikdy dost, líbí se mi, jak se vlní na krátkých nožkách a při sezení si elegantně obtáčejí tlapky huňatým ocasem. Jejich kulaté hlavy s krátkými oušky a daleko od sebe posazenýma očima mě okouzlují - ten kocour, od něhož jsem údajně dostal transfuzi krve, byl nade vší pochybnost peršák.

Ale kromě toho všeho jsem přišel na výstavu s tajným záměrem: nebylo by někde, někdy... k mání černé perské kotě? No jistě, stýská se mi. Céčka jsou skvělí parťáci a Dalí kocouří mudřec, ale... černý Taz se svýma sírově žlutýma očima byl a zůstal kocourem mých snů. Pátral jsem a pátral (nebylo to tak těžké, ani vystavovatelů s peršankami nebylo mnoho), ptal se a zvídal, a zjistil jsem, že jsem asi nějaký podivný patron.

Vím, že z některých křížení bývají celkem pravidelně i černá koťata a pravděpodobnost, že se objeví, může být velmi vysoká. Už jsem několikrát slyšel, že o černá koťata je malý zájem a že se tedy chovatelé téhle barvě nevěnují. Slyšel, nicméně nepochopil. Až taková pověrčivost v jednadvacátém století? Nebo je to jen výmluva?

Ale na přímý dotaz jsem uslyšel odpověď: Počkejte, vydržte, koťat bude dost, a ta černá jsou skoro neprodejná. Vy určitě chcete kocourka jako společníka a ne na chov, že? A pak ta paní vyslovila cenu, za kterou bych od ní černého kocourka mohl mít, pokud se narodí. Málem jsem se urazil i za to ještě neexistující kotě. Ujistil jsem paní chovatelku, že vystavovat ani odchovávat koťata nehodlám a zapsal si kontakt. Co kdyby přece jen...? Uvidíme, co budoucnost přinese. Nicméně nadále nechápu.

Při všem tom přecházení, prohlížení a nakukování, sem tam i fotografování, jsme se s mým fraucimorem míjeli, potkávali, vyměňovali si poznatky, ztráceli se a znovu nacházeli. Chvíli jsme společně obdivovali, chvílemi nás dělila celá délka výstavního sálu, les lidí a klecí.

Nakonec jsme se však - docela uondaní - sešli v předsálí, dcerky vybavené nově zakoupenými kočičími hračkami, Dáša s objemným prolézacím tunelem pod paží, já obtížen osvědčenými kocouřími lahůdkami k uplácení domácích pánů (a možná s nadějí na černého kocoura se žlutýma očima), a všichni se spoustou dojmů. Jestli se mi alespoň trochu toho výstavního shonu podařilo zachytit a sdělit těm, kdo na výstavě ušlechtilých koček v Praze nebyli, to už posuďte sami.

A mimochodem - co je to za podivný název "Výstava ušlechtilých koček?" Už jste někdy viděli kočku, která - třeba zbědovaná a na pokraji sil - by v sobě nenesla ušlechtilost hodnou závisti? Já ne.