KOČKY: Nový domov pro Herkula
Mourka jsem teda fakt neměl rád, víte, byl o maličko větší než já. A chtěl se se mnou prát. Tak jsem mu to vysvětlil packou, aby si nedovoloval. Ale, že už našel své páníčky, to mu přeju. A já chci taky svůj domov!!! Tak vám píšu, vemte si mě taky.
Jsem báječný kocour, mírný a hodný a strašně rád se mazlím a chovám. Byl jsem tak totiž vychovaný. Jako malý jsem bydlel v bytě, moc si na své páníčky už nepamatuju, ale byli hodní. Jenže pak odjeli a mě nechali před domem. Myslel jsem, že brzo přijedou, tak jsem na ně čekal.
Jenže pak jsem už zapomněl, jak vypadají. Chodil jsem za cizíma lidma, a chtěl jít s nimi domů, že se jako nastěhuju. Ale všichni mi zavírali dveře před čumákem. Ale občas mi ven přinesli jídlo. To jsem byl moc rád. Já totiž nevím, jak se chytají myši, když jsem domácí kocour. Tak jsem měl hlad a za každé jídlo jsem se moc lísal a lezl do tašky. Ale pořád mě nikdo nechtěl.
A nejhorší bylo, že když mi lidi dali jídlo, hned se objevili další kocouři a jídlo mi vzali. Tak jsem si to jídlo začal bránit, ale řeknu vám, zadarmo to nebylo. Moc prát jsem se neuměl, tak mě dost často zbili. No je to na mě trochu vidět, na čumáku mám pár šrámů a na uších taky. Ale naučil jsem se prát. Jenže pak mě kousnul pes. To jsem věděl, že je zle.
Noha mi otekla a strašně bolela. Jídlo jsem si už uhájit nedovedl. Přestěhoval jsem se k popelnicím, tam jsem občas něco našel. Ale bylo toho málo, a taky mi už moc nechutnalo jíst. Ale měl jsem štěstí, jedna hodná paní mě vzala a předala mojí současné přechodné paničce. To už jsem si myslel, že umřu. Ale moje přechodná panička mě packu začala mazat a plakala nade mnou, tak jsem si řekl, že když mě má ráda, tak jí nemůžu umřít. Taky mi začalo chutnat jídlo.
Byl jsem v pokoji s Mourkem a ještě s dvěma kočkama. Bál jsem se, že mi sní jídlo, tak jen jak jsem mohl na packy, tak jsem se se všema popral. Mourek šel bydlet do koupelny a pro kočky si přijeli noví páníčkové. A teď si přijeli i pro Mourka. A já mám svůj vlastní pokoj. Už jsem se úplně uzdravil a je mi tu dlouhá chvíle. Chtěl bych také své vlastní páníčky. A to je všecko, tak vám píšu, jestli byste mě taky nechtěli jako Mourka.
Jsem už zase hezký, mám bílý kožíšek a jen ocásek mám hnědý a malou hnědou čepičku na hlavě. A zase mi dorůstají chlupy, víte, jsem dlouhosrstý. A mám rád česání, je to takové příjemné jako hlazení, ale ještě lepší. Jen jizva na čumáku mě trochu škaredí, ale zase se hned vidí, jaký jsem pašák. Kolik mi je let, to nevím, ale dvě zimy jsem byl bezdomovec.
Tak mi trochu vypadaly zuby, když toho jídla moc nebylo a musel jsem jíst, co se dalo. Ale vůbec mi to nevadí, teď mi moc chutná a už jsem se spravil. Zkrátka jsem zase v kondici a určitě vám budu užitečný. Jsem přeborník v mazlení, a když si zaboříte ruku do mého kožíšku, tak vám bude hned teplo. A hrozně rád předu, to mají lidi taky moc rádi.
Tak já nevím, co vám ještě napsat - vezměte si mě, moc bych vás chtěl. A myslím, že jsem mladší než Mourek, bude mi tak 7 let - možná, neumím totiž moc počítat. A moje nová přechodná panička mi dala jméno Herkules.
Tak ahoj a čekám! Mňau,
Váš Herkules
Máte-li pocit, že právě vy byste rádi dali chlupáčovi Herkulovi nový domov, ozvěte se paní Rutschové (Praha, tel.: 736 748 075) a domluvte si návštěvu!