Ignoruje kočičí hračky (na rozdíl od psa, ten je miluje a ničí), škrábadlo i závěsnou kapsu na kamna a vůbec vše, co jsem mu kdy přinesla. Z tašek a batohů krade svačiny. Jednou ohryzal a sežral (bez vážných následků) půl šišky salámu, do batohu si zalezl a cpal se a cpal.

Přes mou neoblibu kočičích obojků získal odznak moci, červený obojek. Obojky průběžně ztrácí a já je průběžně dokupuji, vždy odstraníme rolničku (není šašek) a doplníme jméno a telefon, to aby věděl, kdo mu má sloužit, dělat dveřníka a odevírat konzervy.

Přes můj zavilý odpor a mnohá varování chodí ven. (Nemám nic proti umístění ven u koček zkušených, které už venku žily, ale to jsou ty, které už tvrdou selekci přežily a umí se o sebe postarat, tohle bylo hloupé modrooké kotě bez mámy…) Když byl malý, sousedi si pořídili také kotě, černého kocourka. Vyrostl do krásy, byl větší než náš "malý kýč" a také se prý držel více doma, nebyl ale kastrovaný.

Nedávno na týden zmizel (podezírán byl můj pes), po týdnu se "Vendelín" objevil s rozbitou čelistí a zraněným okem a po dvou týdnech léčby musel být utracen. Kocour přišel o kamaráda. Každou chvíli trnu, kdy se i Kocourovi stane nějaký úraz, zejména když nonšalantně přechází od paneláku poměrně frekventovanou úzkou ulici s auty po obou stranách a před mým autem se ani neobtěžuje zrychlit.

Chození ven má mnoho dalších důsledků. Nepoužívá kočičí WC, ačkoliv to jako kotě bezpečně uměl, teď se dožaduje vypouštění ven. Jeho krásný "kosmický" záchod už jsme přenechali kocourovi Didovi.

Předstírá, že je bezdomovec a navštěvuje sousedy, ať už mají kočky či ne, a protože je doma krmen superpremiovým krmivem, jinde vyžebrává všemožné nezdravosti a tváří se, že týden nežral. K sousedům křížem přes ulici chodí specielně na šunku. Navštěvuje prokazatelně několik domácností v okolí a všude se tváří, že tam bydlí a vůbec neváhá vejít dál a udělat si pohodlí.

Nosí domů blechy! Vždy jednou za čas nahlásí kluci, že nahoře je invaze blech a ať to pořeším. Kocour neomylně dokáže vždy znovu najít zdroj blech hned v okamžiku, kdy přípravek, kterým byl ošetřen, přestává účinkovat.

Vede válku se psem. Tam je velká část viny na straně psa. Alex kočky honí, pokud utíkají nebo syčí. Pokud jde o mimina, která se nechají olízat, nebo o kočku klidnou, je po legraci. U mimin je někdy až komické pozorovat, jak jim umývá zadečky a oni mu prchají, nebo jak se bojí udělat krok, když se pod ním hemží. S Kocourem ale vede válku. Kdykoliv ho potká, prožene ho a za zvláštní sport považuje venku ukrást a vyžrat jeho misku. Kocourovi je to buřt, druhou várku krmení má v pokoji v patře, kam chodí přes terasu a kam pes nemá přístup.

U pokoje se vytahuje klika, protože Alex kliky "umí" a věčně se větrá, aby Kocour mohl oknem domů. Terasa je obvykle teritoriem kocoura (pes na ni chodí jen výjimečně) a její větší část je psovi nepřístupná, oddělená protipsími vrátky. Vrátka by Alex přeskočit sice dokázal, ale nedělá to. Kocour se promenáduje po "hájené" části a pes může zešílet. Nebo je kocour vevnitř a za zavřeným oknem předvádí pózy, ježí se a producíruje, pes šílí na druhou. Spodní zahrada je územím obou, tam je ale kocour v defenzívě a prchá, jen se cvakne dveřmi, ví, že ven poletí pes nadzvukovou rychlostí, jen aby mu tu poslední provokaci oplatil. Kocour vyrostl do síly a sebejistoty a oni by se chlapci nakonec porovnali, ale my nemáme dost pevné nervy na sledování devastace domácnosti při tom "porovnávání".

Kocour má zálibu v motorismu. Kempuje na střeše či kapotě aut stojících před domem a také do nich nastupuje. Jednou si vlezl do maminčina auta v okamžiku, kdy ona z něj vykládala počítač. Jeho vniknutí nebylo zaregistrováno (stalo se v den umísťovací výstavy) a kocour byl tři dny nezvěstný. Jen pes pořád vartoval u spodních dveří a štěkal… jediný viděl kocoura. Doma panoval smutek a zběsilé hledání, po třech dnech bylo třeba někam jet…, dlužno mu přičíst k dobru, že se v autě nepo…

K tomu patří i menší vsuvka, která se netýká chození ven. Už jsem viděla kočky ve stoupačkách, pod vanou, v pračce, v troubě… ale kocoura, který je zavřený v lednici, to fakt ještě ne. Když bratr uklízel nákup, kocour, tou dobou ještě kotě, nějak pronikl do lednice. Po téměř dvou hodinách si šel otec do ledničky pro jídlo a uvnitř seděl kocour a dělal "zimazima" (komentář byl doprovázen cviky prostných).

Nechal se odvézt do útulku (to už je fakt ironie). Kocourek nepřišel domů, den, dva, tři... Zoufalství, hledání, tři tisíce odměny a letáčky po okolí. Po týdnu informace od správce DDM, kam brácha chodil, že takového kocourka prý nechali odvézt do útulku do Měcholup, přicoural se a nebyl prý ani hladový… Moje chyba. Ptala jsem se snad všech útulkářů - Pražáků, ale z Měcholup na nás v tom týdnu "spadli" hned troje lidi s tím, že tam mají plno a nepřijímají, ve snu mne nenapadlo hledat ho tam.

Útěk z práce, bleskový výsadek pro kocoura, mají ho, už ho nesou, je živý a zdravý. Tiše se v duchu směju, když poslouchám kázání o tom, že si ho máme nechat kastrovat (odkud já to znám?) a nahlas sděluju, že je mu sedm měsíců (v očkováku mu uváděli rok), máti zaplatí víc než ticku za pobyt a očkování a mizíme. Kocour se lísá a vine jak břečťan, za chvíli už je zas suverénní a zas courá po okolí. Psychicky nevydržím, dostává čip a obojek. Čip pro případ útulku a obojek na ochranu před soucitnými lidmi.

Víc udělat nemůžu. (I když teď se také našel kocourek s obojkem, v Berouně, nikomu neschází.). Tří tisíc se správce velkoryse vzdal ve prospěch dětí z DDM, a tak jim za ně nakoupili nějaké barvičky atd., takže kocour vlastně spáchal dobrý skutek. Zařekla jsem se, že příště ho nehledám, že jsem ohledně chození ven rodinu varovala dostatečně… Venkovní kočky mají krátký život a ty mazlivé a bezelstné zvlášť a já vím, že tohle nepotrvá věčně, že jednou nebude mít štěstí.

Přišel jako modroočko, malé kotě vytažené z příkopu. Ocitl se tu vlastně omylem a stejně neplánovaně tu pobývá i Alex, a tudíž mají domácnost rozdělenou, jak to jen jde. Pokud se nahoře nevětrá (a větrá se věčně), kocour si zaklepe na okno, aby ho pustili do tepla. S oblibou sedává v truhlíku na kytky a "šmíruje" psa oknem dovnitř.

Žije si tak, jak chce. Je tématem k hovoru tehdy, když žádné jiné společné téma nenacházíme. Teplo si v noci zajišťuje tak, že spí některému z kluků na prsou. Je jediným, kvůli komu jsou tu všichni ochotni něco udělat. Nikdy nezapomenu ten pohled, jak hlava rodiny leze po čtyřech a honí se s "Malým kýčem" sotva odrůstajícím kotěcí buclatosti, po koberci.

Dnes je všechno jinak a dospělý Kocour je šéfem rozhodnutým nenechat si líbit žádnou nepřístojnost. Na vrátka tu nedávno přibyla cedulka s fotografií…

Autorka je jednatelkou OS podbrdska, malé organizace, která se stará o opuštěná zvířata na Praze západ a v okolí Berouna (nabídka koček, nabídka psů k osvojení).