KOČKY: Céčka - mladí a neklidní
Díval se podezřívavě – copak on někdy v životě vůbec viděl nekvalitní maso? A odkdy já jím tataráky? Ale zákazník je zákazník, i když jde o kamaráda, a tak nahlas neřekl nic. My jsme mu pro změnu milosrdně zatajili, že tataráčky budou v poněkud netradiční úpravě předloženy jako slavnostní menu KOČKÁM. Ale bylo to tak. Céčka slavila druhé narozeniny.
A slavila je v plné kondici, s vervou, kterou bychom v nich před pár měsíci nehledali. Dávno zapomenuty byly rozpačité časy zakřiknutých, opatrných a obezřetně se pohybujících obláčků, pro které velký podkrovní pokoj představoval jediný bezpečný přístav v podivném lidském světě.
Pravda, Cedrik i Célinne zůstali neklidní a jako správní peršáčci poněkud nervní. Dobře jsme to znali, i Taz byl takový. Kontakt vyhledávají pouze s "domácími“ členy smečky, ale ani pak si nepřejí být nošeni, chováni a muchláni. Kontaktem rozumějí pohlazení, drbání tu i onde, česání, spaní vedle dvounožce v jeho pelechu tak, že se opřou do předloktí nebo o šíji..
Célinna je v tomto směru specialistou na spaní ve vratkých polohách: bez problémů ulpí na boku nebo zádech ležícího člověka, kterého tak spolehlivě znehybní. Nehybnost pak netrvá jen po dobu kočičí siesty, ale ještě nějakou chvíli poté – když už Célinka z vyvýšeného odpočívadla se zájmem přihlíží podivným pohybům křepčícího člena smečky, který se pokouší rozhýbat ztuhlé tělo a vydává při tom podivně nemelodické zvuky (skučení a klení). Marná sláva, naše šlachy přece jen pamatují víc, než – jako Céčka – předloňskou zimu.
Příchodem Céček do smečky jsme také poprvé měli možnost zjistit, co perské kočky míní pod slovem: kočkovat se. Chvíli na sebe koukají. Pak Célinna šťouchne do Cedrika plecí (hele, brácho, je tu nějak mrtvo, jdem se proběhnout), a oba vystartují z místnosti, dolů po schodech a do kuchyně, kde smykem zabrzdí pod ledničkou (ne proto, že by chtěli svačinu, ale protože lednička stojí naproti dveřím a oni nedokážou vybrat zatáčku).
Nádech – výdech – nahoru po schodech, do pokoje, na škrabadlo až ke stropu a obsadit kapsu. Útok níže postaveného kočičáka na kapsu (no, ségra, to nemyslíš vážně, že už končíme), střemhlav dolů, schody – lednička – schody – pokoj... A po takovém třetím nebo čtvrtém kolečku pořádná rvačka na packy. Vypadá to na první (a občas i na druhý) pohled docela tvrdě, ale při bližším přihlédnutí zjistíte, že jsou oba kočičáci vlastně skoro něžní. Ani jeden vytažený drápek, ani jeden stisk "doopravdy“, a i když si navzájem leží v náručí a perou do sebe všemi osmi šedivými chlupatými obuchy, odletí jen trocha hebkého bílého chmýří. 
Když se toho nabaží, vstanou a přepočítají si tlapky. Navzájem si olíznou čenichy (do smrti dobrý, doufám, že jsem ti něco neproved...). Nakonec Cedrik šťouchne plecí do Célinny – a zase to chvíli domem zní, jako by se na schodech vysypal pytel brambor. Podivné na tom je, že se ty brambory přesýpají po schodech nejen dolů, ale i nahoru...
Jak Céčka postupně začínala domácnět a nabývat na váze i na sebedůvěře, objevovaly se v našem domě i jiné podivné věci – například mňoukající ubrus. Protože Cedrik nic netušil o účelu té barevné látky, kterou domácí lidé přikrývají malý odkládací stolek, použití pro ni prostě vymyslel: je to skvělý náhradní protivník, když Célinu zrovna "bolí hlava“.
Napřed ho zkoušel docela jednoduše stáhnout a schovat se pod něj. Ale protože na stolku obvykle nic dlouho neleží, šlo to snadno a pro rozdováděného kocoura to nebyl ten správný adrenalin. Tak vypracoval způsob, jak se vsoukat pod ležící ubrus tak, aby látka nespadla. Mohl pak současně být v úkrytu (a to kočky rády), a zároveň se natáhnout na stole...
Míváme tedy občas stolek s vybouleným ubrusem, který je dole opatřen pošvihávající huňatou ozdobou. Nevím, co by Cedrik říkal, kdybychom si právě v tu chvíli na stolek postavili třeba hrnek s teplým čajem. Možná by to vzal jako pozornost personálu – termoláhev až do pelechu...
Přibližně poslední dva měsíce se nám také v domě přemnožily obaly od sáčků s čajem. Důvod je prostý – Célinne opovrhla oblíbeným (ale zřejmě už okoukaným) modrozeleným mávátkem a začala si s nimi hrát. Na rozdíl od Cedrika si k těmto hrám přeje společnost – tedy nás. Především je třeba rozbalit čaj a zmačkaný obal nenápadně odložit na okraj linky. Célinna ho stejně "nenápadně“ uloupí a obratným máchnutím pracky shodí na zem, kde ho prohání a posléze vítězoslavně zakousne.
Chová se, jako by opravdu ulovila myš – se zakousnutým papírkem v tlamce vyzývavě mručí, oznamuje úspěšný lov a nakonec nám kořist položí k nohám. Časem nabyla tahle hra poněkud větších rozměrů. Proč a jak? Lov se totiž občas nepodařil a kořist zamířila pod skříň. Po ruce bývalo náhradní řešení – jiný papírek od čaje. Uvažujete správně. I ten časem skončil pod skříní. Pak ještě několik. Nakonec jsem odevzdaně padla na všechny čtyři a vyzbrojena násadou od koštěte jsem papírky zpod nábytku vysvobodila.
Odložila jsem je na okraj linky s tím, že je postupně budu „uvolňovat do oběhu“ podle kočičích potřeb. A vytvořila jsem tak novou hru: Célinna papírky jeden po druhém shazovala na podlahu, doprovázejíc každý zádumčivým pohledem, jaký možná kdysi posílaly nešťastně zamilované dívenky za věnečkem z chudobek, vířícím v proudu řeky pod jezem. 
Když všechny papírky spadly, seskočila kočenka za nimi a vzhlédla ke mně s neochvějnou důvěrou: že mi je zase dáš nahoru, odkud tak krásně padají? Ach, jistě. Nevyhovte tomu křehkému stvoření, které si takhle dokáže hrát i čtvrt hodiny... Odkud já to znám? Chrastítko, kačenka, medvídek... Lenko, Lenko...
Posledním úžasným objevem Céček je domácí fontánka, ze které se dá báječně pít. A také krabice od cukru. Přesněji řečeno, krabička od půlkilového balení tvarovaných kostek známých pod názvem "BRIDŽ“. Cedrik se do ní pravidelně pokouší ulehnout a opakovaně zjišťuje, že se tam nevejde. Aby se zlomyslnému obalu pomstil, začne ho lovit, vyhazovat do vzduchu a trhat. Krabice od cukru je však z překvapivě odolného kartonu a zatím se Cedrýsovi nepodařilo ani změnit její tvar.
Přibližně půl roku po svém příchodu k nám dělají Céčka konečně čest svému perskému původu i Tazovi, jehož odchod za Duhový most byl na počátku naší společné cesty s Cedrikem a Célinnou. A tak nám přišlo docela přirozené, když jsme při oslavě, pro kterou jsme na počátku tohoto vyprávění objednávali svíčkovou, připili i na památku velkého černého stínu se žlutýma očima.
Céčka, mladá a neklidná, jak se na peršany sluší, oslavila své druhé narozeniny v nové smečce způsobem sobě vlastním. Do dvojité misky dostala "dvojkočka“ porci tataráčku (samozřejmě bez koření), jehož poměrně významný zbytek si vůdce smečky doupravil na talíři a natřel na topinku.
Řezník Honza se nedivil pro nic za nic – já opravdu tatarský biftek nejím... Ostatní se ovšem olizovali až za ušima a hlasitě předli. Všichni tři. Slyšela jsem je.
Obr. 1: Sourozenecké foto
Obr. 2: Cedrik a fontána
Obr. 3: Vezmi mě s sebou... (Célinne)
