7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


PSI: Když psisko stůně.

27.1.2020

Když se náš pes roznemůže, často to my, pro které je to nejen hlídač majetku, ale především parťák a kámoš, vnímáme stejně, jako by nám onemocnělo miminko. Stejně jako s mimčem k lékaři, letíme i se psem vystrašení na veterinu a odcházíme odtamtud většinou klidnější, neboť již obvykle víme, co a jak a že je jen otázkou času, než náš parťák bude zase v pořádku. Anebo také ne, ale o těch případech se smutným koncem psát nechci...

K napsání tohoto povídání mě přimělo opět moje fousisko, které mělo mezi vánočními svátky zase náběh na „rýmičku ocásku“ (prostě prochladnou bedra, ocas zvadne od kořene a bolí) a vlastně asi trochu i tu klasickou. Všechno se nám tentokrát podařilo vyřešit naštěstí bez veterináře. Stačil klidový režim doma v teple a vitamín C.

A to je právě to, o čem chci psát... ten klidový režim. Ať už nám totiž pejsek stůně s čímkoli, klidový režim se snažíme dodržovat takřka vždy. Samozřejmě záleží na tom, jak se náš kamarád zrovna sám cítí. Pokud mu není moc dobře, obvykle se do klidového režimu uvede sám od sebe. Jakmile mu ale trochu otrne, přestane mu brzy klídek vyhovovat. A tehdy je to na nás, aby to pejsa, jak se říká, nepřepálil příliš brzy.

Se starším, již „vyblbnutým“ parťákem se jeden domluví snáze, ovšem udržet aspoň trochu v klidu mladé psisko (nebo, nedej bože, štěně), co si myslí, že už mu nic není, bývá často docela oříšek a člověk přitom občas zavaří mozek :-)

Proč? Protože chceme-li psisko udržet v klidu, musíme mu vymyslet takovou činnost, při které zkrátka v klidu bude muset být, ale zároveň ho bude bavit. Pokud stonáme my a jsme při tom schopni dělat něco, co nás baví, také se lépe a rychleji uzdravujeme. A psi jsou na tom, podle mého, úplně stejně.

Když kdysi marodil náš Griffča, stačilo jen, pokud ho každou chvíli někdo pomazlil, a vydržel se „válet“ třeba celé hodiny, ačkoli už mu bylo celkem dobře. S Akínkem už to tak snadné nebývalo, tam už jsem musela žhavit mozkové závity docela slušně, ale to ještě nebylo nic proti fousisku. Edovi je prostě potřeba opravdu zaměstnat hlavu, aby vydržel v klidu. Tak se tu s vámi chci podělit o pár tipů, co jsme zkoušeli my, když bylo třeba psisku v zájmu zdraví jeho oblíbenou aktivitu na čas odepřít.

Marodek - To je taková otrava, když nemůžu lítat... ale pacinka bolí...

Marodek - To je taková otrava, když nemůžu lítat... ale pacinka bolí...

Když byly fousisku pouhé čtyři měsíce, prokousla mu jedna fena ze sousedství přední tlapku a zlomila mu několik záprstních kůstek. Veterinář tehdy prohlásil, že tohle se dá maximálně zavázat, než se zahojí tržná rána, ale do sádry se to nedává a je pouze třeba, aby na to pejsek cca 3 neděle nešlapal, a i poté zatěžoval postupně a opatrně. Vysvětlete ale tohle štěněti!

Nicméně, první týden to celkem šlo. Pacička bolela a Edánek sám dobrovolně polehával anebo chodil po třech. Protože jsem si tehdy shodou okolností musela vzít i ošetřovačku, neboť dcerka přinesla ze školky nějakou virózu, měla jsem doma marody dva a mohla tím pádem pohlídat, aby štěně bylo v klidu. Eda je odmala velký mazlivec, tak mi ten první týden psí neschopenky pomáhala i dcerka, která se sama krásně uzdravovala tím, že se se psem váleli většinu dne na gauči a navzájem se „oňuchávali“ :-)

Dva marodi - Eda ve věku 4 měsíce se svou tehdy 5letou paničkou

Dva marodi - Eda ve věku 4 měsíce se svou tehdy 5letou paničkou

Po týdnu ovšem dcerka odešla zdráva do školky a já musela do práce. V péči o štěně se tak střídala celá rodina a občas bylo zkrátka i třeba, abych si vzala psí dovolenou. Edánka totiž přestala packa bolet natolik, aby usoudil, že nazrál čas zase začít lítat. Když už mazlení a chování bylo i na Edu moc, musela jsem vymyslet, čím zaměstnat to fousaté torpédo, které ještě kromě pár povelů (jež se však zrovna s bolavou tlapkou moc aktivně provozovat nedají) nic moc neumí.

Vzpomněla jsem si, že když s tlapkou kdysi marodil Akínek, hrála jsem s ním „skořápky“. Používat vlastní nos psa nemusí snad nikdo učit, a proto jsme to zkusili. Díky marodění tak Eda konečně správně pochopil, co znamená povel „hledej“ :-) Vzala jsem zkrátka tři kelímky a pod jeden umístila před psíma očima kousek masa. Edu jsem samozřejmě musela mezitím držet, aby mi to všechno nezboural dřív, než bude vyzván ke hledání. Když dostal povel „hledej“, okamžitě zboural ten správný kelímek čumákem a nadšeně sežral masíčko.

Skořápky - Kde je dobrotka?

Skořápky - Kde je dobrotka?

Při druhém kole už jsem fousisku kelímky promíchala, aby musel opravdu hledat. Ale Eda mě převezl, prostě se rozmáchl hlavou a čumákem zboural všechny kelímky najednou. Proč by se obtěžoval přemýšlením, kde je dobrota, když věděl, že pod jedním z kelímků je určitě... Zkrátka kníračí vyčůranost. Zkoušela jsem i masíčko na poslední chvíli nepozorovaně z kelímku vyndat tak, že nebylo pod žádným ze tří, ale v mé dlani, kterou jsem opřela o zem. Co byste řekli? No samozřejmě, Eda se na kelímky úplně vykašlal a rovnou se snažil odstrčit mou ruku čumákem. Nicméně, skořápky byly dobrá zábava pro uzdravující se štěně a tlapka byla relativně v klidu.

Mazlení s plyšáky na chvíli taky štěně zabaví.

Mazlení s plyšáky na chvíli taky štěně zabaví.

A hodně mi pomohla i dcerka. Obětovala několik svých plyšáků, které původně chtěla vzít do školky, aby následně padli za oběť Edovým zoubkům. Do různých záhybů v plyšácích jsme i zastrkávaly s dcerkou pamlsky, takže o to lákavější pak byly hračky pro fousisko.

Protože štěňata vše ráda koušou, velmi pomohly i žvýkací pryžové hračky, do kterých lze rovněž nacpat dobroty, a pes musí vymyslet, jak je dostat ven.

U psů, kteří již mají zvládnutou základní poslušnost, je pak už o něco snazší vymyslet jim zábavu pro dodržení klidového režimu, ale zase člověk musí být vynalézavější a mít v „zásobě“ více různých aktivit, neboť pes už je často náročnější a nebude nejspíš chtít dělat jednu věc pořád dokola. (I když by se určitě našly výjimky, pro fousisko rozhodně platí, že více než trojí opakování téhož cviku po sobě už ho obtěžuje skoro stejně jako nuda).

Sebeovládání

Sebeovládání

S fousiskem se mi osvědčily různé hry na postřeh a zároveň cvičení sebeovládání. Např. dám Edovi „lehni“ a „čekej“, a pak ho na různých místech těla (packy, čumák, záda) obložím pamlsky, které si smí vzít až na výzvu „vem si je“. Pořadí je pak následující: fousisko nejprve nadhodí pamlsek na čumáku, zblajzne, pak vyluxuje tlapky, a teprve pak zbytek těla. Už to celé vesměs zvládá vleže, ale když jsme s tím začínali, vypadalo to zprvu tak, že se Eda po vyzvání rychle postavil a současně oklepal, načež vše vyluxoval z pelechu.

Další věc, kterou jsem úplně náhodou objevila na internetu, ale v podstatě je to totéž, jako to naše dřívější schovávání pamlsků do záhybů v plyšácích, jsou „čmuchací dečky“. Dá se to za drahé peníze koupit, ale myslím, že každý, kdo jen trochu umí zacházet s jehlou a nití, to zvládne doma svépomocí. Prostě kus hadru, na který naaplikujete různé taktéž hadrové schovávačky, kam lze umístit oblíbené pamlsky.

Čmuchací dečka - Eda náruživě hledá pamlsky

Čmuchací dečka - Eda náruživě hledá pamlsky

 Aby to nedopadlo tak, že pes vezme zkrátka čmuchací dečku do zubů a pamlsky z ní vytřese, je vhodné ji nějak šikovně přichytit třeba k pelíšku nebo rohožce apod. Kdo má doma hladkou podlahu, může využít třeba i silikonových přísavek, připevněných zespodu k „dečce“.

Hledání - hledej, šmudlo!

Hledání - hledej, šmudlo!

Nutno ovšem podotknout, že tahle činnost je vhodná jen pro pejsky, kteří nemají potřebu hadrové věci trhat na kusy. Fousisko si ničitelské období odbyl jako štěně, a protože toho měl hodně, co dostal k postupné likvidaci, naše věci, které zničil, by se tedy daly spočítat na prstech jedné ruky. Jako dospělý už klidně může ležet v předsíni plné bot (lhostejno, čí jsou), aniž by se o ně zajímal. Takže čmuchací dečka u nás slaví úspěchy. Ta naše je udělaná z toho, „co dům dal“, a fousisko moc baví.

Boj s kapsou - Jak mám nacpat hubu do tý kapsy? No roztrhnu to, jasně!

Boj s kapsou - Jak mám nacpat hubu do tý kapsy? No roztrhnu to, jasně!

A závěrem ještě jednu aktivitu pro čas klidu, kterou s Edou občas děláme, je rozlišování předmětů. Většinou má pes více než jednu hračku a často se tak nějak přirozeně naučí rozeznávat ji podle jejího názvu, pokud páníček používá pořád ten samý. Fousisko tak rozlišuje „míček“ (prostě kulatou věc... míčků má víc), „klacíček“ a „myška“. Takže pak stačí třeba po předsíni rozmístit různě klacík, tenisák a Edovu oblíbenou plyšovou myš (no je to spíš krysa) a říci mu „přines myšku“ atd. Nutno poznamenat, že zatímco třeba „přines míček“ bývá plněno jen neochotně, „přines myšku“ naopak s velkým nadšením... Prostě knírač se nezapře, hlodavce upřednostňuje i v plyšové formě :-)

Myslím si, že všechny ty různé aktivity, trénující psí trpělivost a sebeovládání vůbec, je dobré učit pejsky odmala, protože člověk jednak nikdy neví, kdy se to může hodit, ale navíc je to pro pejska fajn zpestření programu a upevňování vztahů s jeho dvounožci.

A jak to máte vy? Čím zaměstnáváte hlavu hafanům (nebo třeba i mickám a jiným zvířecím parťákům), když zrovna musí být v klidu?

Eva Z. s Edou

Foto: Eva Z.

Eva Zvolánková Neviditelný pes


Hledáme 30 testerek: Pojďte s námi otestovat 6 druhů BIO příkrmů!
Hledáme 30 testerek: Pojďte s námi otestovat 6 druhů BIO příkrmů!

Pro 30 z vás jsme si připravili 6 různých druhů příkrmů HiPP v BIO kvalitě. Těšit se můžete na masová i čistě zeleninová jídla.