Vždycky jsem chtěla psa, jakéholiv, prostě psa. Kamaráda, parťáka. Všechny moje kamarádky měly psa. Já ne. Moje maminka se totiž bojí psů. Já to nechápu, ale ona se opravdu bojí. 

Když mi bylo asi 12 let, přistěhovala se k nám do paneláku na patro nová rodina, maminka a dvě holky, Míša a Vendulka. A holky měly super knížku, moji bibli, Velkou knihu o psech a já se poprvé a celoživotně zamilovala. Na straně 88 – 89 jsem si ho našla! Kerry blue terrier, naprosto úžasný pes, krásný, kudrnatý, s fouskama, s krásnou barvou.

Už si nepamatuju, proč zrovna on, kerrýk? Líbil se mi i foxteriér, ale kerrýk nakonec vyhrál, protože byl větší a měl více těch fousků a byl prostě takový jiný. Jenomže maminka psa a navíc teriéra nechtěla. Pro mého otce v tu dobu existoval pouze bulteriér a byl se dívat i na štěňata, já jsem nejela, bulík se mi nelíbil.

Jenomže pak jsem onemocněla, byla jsem měsíc v nemocnici, a když pro mě naši přijeli, mamka mi oznámila velkou novinku, za týden si jedeme pro kerrýka, bude to ale fenečka! Poprvé jsem plakala štěstím. Sestřička se mi smála, proč pláču, když jedu domů. Když jsem byla v nemocnici, naši koupili časopis Pes, přítel člověka a moje milovaná paní chovatelka tam měla inzerát! Na poslední fenečku, 4měsíční Yorinku, Yorga Braudag – oficiálně.

Yorča 1 rok (1), foto Pája

Tak vstoupila do mého života kerrýčí holčička, naše zlatíčko. Yorinka byla skvělá, báječná, trošku paličatá, ale zažily jsme toho spolu spoustu, pár výstav, 2x jsme měli štěňátka. Myslím, že se mnou měla krásný život, a hodně jsem se od ní naučila, hlavně trpělivosti (to jsem ještě netušila, že Terry bude lepší učitel).

Milovala balonky a plavání. Vzít ji k vodě byla vždy velká sranda. Nadšeně plavala za klackem, ovšem do té doby, než někdo skočil do vody. Vůbec jí nevadilo, že to bylo na protějším břehu kilometr od nás, vypravila se ho člověka zachraňovat. Kdysi na štěrku v Otrokovicích mi takhle utíkala za klukama, co blbli kus od nás na molu. Pokaždé, když některý skočil do vody, Yorča šup a letěla ho zachraňovat. Já jsem šla pro ni, odvedla si ji zpátky a za chvilku už tam metelila zas.

Jeden pán, co to viděl, se mě ptal, jestli má ten pejsek nějaký záchranářský výcvik. Tož jasan, že má, jsem tvrdila :-) Co se výcviku týká, byla Yorča docela poslušná, na zavolání došla, na vodítku chodila vzorně (asi proto, že jsem ji to neučila já ale paní chovatelka), na cvičák jsme chodily chvilku na agility, ale v létě jsme přestaly, protože v neděli jsme jezdily na dostihy s koníkama.

Yorča 1 rok (2), archiv Pája

O kerrýcích se říká, že si celý život hrají, a když jednou přestanou, tak umřou... Jo, je to pravda, Yorča odešla ve svých 12,5 letech na rakovinu. Ještě půl roku před tím, v létě, na setkání švýcarských psů, lítala po kempu jak čamrda a honila utečeného poníka, v patách jí funěl sotva roční Frogášek, a za půl roku nebyla… Bolelo to hodně, ještě teď, když o tom píšu, mi tečou slzy…

Byla první a úžasná, laťku pro ostatní nasadila velmi vysoko. To byl důvod, proč jsem paní chovatelku požádala o další štěně, ale tentokrát psa. Měla jsem strach, že fenečku budu moc srovnávat s Yorinkou. A za 11 měsíců od odchodu Yorinky jsem jsi dovezla Terrynka…

Yorča 3 roky, archiv Pája

(autor fotek: Pája)