Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 13. 12. 2004, odkaz zde.

Tak jako dříve nebo později každý rodič jsem v loňském roce začala být mým starším synem (tehdy dvanáctiletým) i já přemlouvána k pořízení živého zvířátka. Bohužel však všechny možné varianty zvířat vhodných k soužití s námi ztroskotávaly na podmínkách našeho bydlení.

Malinký byt se čtyřmi lidmi již neskýtal prostor pro chov pejsků, kočiček, papoušků, králíků ani morčat. Uvažovala jsem o rybičkách, ale zde mi bylo řečeno, že „to“ má doma každý. Čas plynul, mnoho zvířátek bylo k většímu či menšímu synovu zklamání zařazeno do rubriky „nemožné“.

Jednou ale přišla řeč na hmyz. Reakce záporná tentokráte následovala pouze z úst mých... Tím pádem všichni ostatní členové rodiny (manžel, starší i mladší synátor) tuto variantu odsouhlasili jako zcela ideální. Na mé výkřiky nesouhlasu nebyl brán ohled vůbec žádný.

Tak jsem se alespoň snažila najít druh vhodný pro ženu, která prostě hmyz mít nemusí. Stanovila jsem tudíž přesná ustanovení, co ty „potvory“ smějí a nesmějí a tiše doufala, že takový šestinohý ideál neexistuje.

A jaká byla ustanovení? Nesmělo to létat, nesmělo to vydávat žádný zvuk (natož cvrkat), nesmělo to běhat, nesmělo to kousat, štípat ani jinak fyzicky ubližovat nešťastným hmyznesnášejícím matkám a v neposlední řadě to nesmělo „žrát maso“ (červy, mouchy, jiné brouky apod.).

Tato pravidla jsem sepsala na papír a radostně předala rodině s jistotou, že nic takového v hmyzí říši zastoupeno není, a tudíž můj život ani psychika nebudou ohroženy. Chvilku byl klid, ale za pár dní přišel syn s jediným slovem na rtech: strašilka!!! (Pro neznalé - pakobylka je druh strašilek.)

Následovala návštěva Zverimexu, kde mi hodný a pro věc zapálený prodavač podal základní informace a potvrdil synova slova, že strašilka zcela stoprocentně splňuje všechny (skutečně všechny!!!) mé požadavky.

A tak se stalo, že se nám doma objevilo pět malinkých, asi dva centimetry dlouhých a milimetr tlustých větviček. K bydlení dostaly vyřazené šestilitrové akvárium a k jídlu větvičky ostružin.

Toto se stalo letos v únoru. Nyní před Vánocemi jsou z těch drobečků pěkné patnácticentimetrové ozdoby naší domácnosti, bydlící již ve větším a přepychovějším terárku. A my jsme se stali hrdými pěstouny řádově třicítky (možná ale i padesátky) jejich malých miminek.

Bylo to k něčemu? Jistě by se mohl někdo takto ptát. Tedy slyšte: bylo! Před rokem jsem ještě nevěděla o těchto zvířátkách zhola nic. Ani mé děti o nich nevěděly zhola nic. A teď už vědí, že pakobylky rostou tak, že ze sebe jednou za nějaký čas svléknou starou kůži a vyrostou o hodně velký kousek.

Vědí také, že pokud se stane nehoda a pakobylka přijde o některou ze svých šesti nožiček, tato ji za dobu dvou až tří svléknutí zase doroste. Vědí také, že naše pakobylky mají v létě raději malinové než ostružinové listí. A co je nejdůležitější - vědí, že i takový malý živý tvoreček, i když je to jen obyčejná strašilka, si zaslouží naši péči i lásku a podle svých skromných možností se nám odmění. Třeba právě horou malinkých větvičkovitých mrňat.

Ilustrační foto: wikipedie