Tak jsem tu potřetí a jsem velmi ráda, že ani moje předchozí hádanka vám nedala moc práce. Ano, byl to známý básník a spisovatel Edgar Allan Poe, jeho kočka Caterina (či Catterina, Catarina - vše je správné) a hledané dílo byla hororová povídka Černý kocour. Gratuluji všem, kteří se i nyní dobrali ke správným výsledkům.

A teď se můžeme směle dát do dalšího příběhu. Předem upozorňuji, že tentokrát se nejedná o kočku skutečnou, která někdy opravdu žila nebo žije, ale o kočku literární. Její sláva však je velká a v určitých kruzích je to určitě kočka nejznámější.

Jsem kocour. Obrovský šedý kocour. Ten největší šedý kocour, jakého jste kdy mohli potkat, a to si pište, že nepřeháním. Můj život je jedna velká radost. S potěšením střídám spánek, žrádlo a ve zbytku času honím ostatní kočky v okolí. Cha, však leckterá z nich je taky šedá, nebo aspoň částečně šedá... No co, geny se nezapřou. Myslím, že přinejmenším posledních třicet kočičích generací v širém okolí má jediného otce, a to mně!

Jsem nezávislý a soběstačný jedinec. To jen moje paní ve mně pořád vidí to malé, šedé koťátko, to klubíčko, které si přinesla a které jí v rukou tak usilovně předlo. A o opaku ji nepřesvědčí nic. Ani to, že se doslechla, jak jsem před nedávnem zahnal na vzrostlý strom hladového vlka a jindy k smrti vyděsil medvědici, která si na okraji lesa poklidně vyhrabávala kořínky. Ani když mě hladí po zbytcích mých uší, otrhaných z nesčetných rvaček.

Na druhou stranu, ona má ještě pořád co a koho hladit, což se o majitelích mých soupeřů vždycky říci nedá. Kdepak, ona mne nevidí tak jako ostatní, jako tlustého, zlomyslného, smradlavého kocoura, kterému by mohl ublížit tak maximálně přímý zásah většího meteoritu. Ona se o mě bojí, a když nepřijdu domů včas, což je v mém podání tak týden dva, tak se mne vypraví i hledat. A věřte, že hledá důkladně a nevynechá ani místní hrad.

Já ji za to mám rád. Stulím se jí na klín a vyprávím jí své historky. Asi jim nerozumí, jinak by se tak o mne tak nebála. Je pravda, že čím dál tím hůře hledám soupeře, protože lišky už se dávno z našeho kraje vystěhovaly a vlci naše městečko obchází obloukem. Když si vyjdu na procházku do ulic, záhadně mizí všichni psi a jen jejich zakňučení ze sklepů nebo čouhající špička ocasu z boudy prozradí, že tu někdy byli.

Kraj, kde žiji, je nejkrásnější místo pro život, jaké si dovedete představit. Pravda, zlí jazykové tvrdí, že je tu sice spousta rovných ploch, ale všechny jsou víceméně postaveny kolmo. Ano, jsme obklopeni horami, no a co? Husté lesy, které vyplňují ty úzké prostory, kde je přece jen nějaká ta plocha alespoň v jakés takés rovině, jsou pro lov ideální. No, a že je tu trochu víc magie než jinde? Na to jsme zvyklí, a když obyvatele našeho městečka ze spánku vzbudí podivná znamení, tak je proklejí a spí dále.

To, že tvrdím, že je u nás doma nejlépe, mohu tvrdit naprosto zodpovědně. Jsem kocour zcestovalý, moje paní si mne na své cesty bere s sebou. Ne že by jich bylo moc, tedy těch cest, ale stály za to. A na nejedné z těch cest mne moje paní – já jsem vám ještě neřekl, že je to čarodějka? Ne? No, tak už to víte. Takže na jedné z těch cest mne moje paní přeměnila v člověka. Na chvíli. Na pár hodin. Byl to zajímavý zážitek, ale povím vám, my kočky to máme jednodušší. Ale abyste si dokázali představit, jaký já jsem opravdu úžasný kocour, tak takhle mne vypodobnil můj autor po přeměně:

„Jako člověk měl přeražený nos a slepé oko mu překrývala černá páska. To zdravé oko mu však planulo jako hříchy andělů a v jeho úsměvu se ukrýval pád svatých. Alespoň těch ženského pohlaví. Možná to byly feromony, nebo snad způsob, jakým se mu vlnily svaly pod černou koženou kazajkou. Vysílal do okolí jistý druh temně ďábelské sexuality, a to v síle mnoha megawattů. Stačilo se na něj jen podívat a karmínovou nocí zapleskala temná křídla hříchu.“

Aha, já vám taky ještě neřekl, že mám jen jedno oko? No, mám. Ale mně úplně stačí, to mi věřte.

A neříkejte, že jste mne nepoznali...

Tímto lehce namyšleným výrokem končí třetí díl naší hry. Jen bych doplnila, že i náš hrdina se něčeho bojí, dalo by se říct až panicky. Že byste tomu nevěřili? On sám tomu taky nemůže uvěřit, proto o tom raděj ani nemluví... a pokud vy náhodou nevíte, čeho se tak bojí, tak musíte vydržet do příště, kdy vám to prozradím.

Jejda, cože? Že vám chybí nápověda? Tak jen úplně krátká: co takhle Ježčí píseň?

Ráda bych věděla, zda už je vám známé jméno kocoura a jméno spisovatele. Když jako bonus (opět nepovinně) přidáte jméno kocourovy paní, budu naprosto spokojená. A všem těm, kteří třeba našeho hrdinu ještě osobně neznají a jeho příběhy nečetli, je vřele doporučuji...

Vaše Shirocco