Třetí červencový týden, zatraceně horký, jsme strávili na jihu jižních Čech v hezkém penzionu kousek od Nových Hradů, což je malé městečko s velkým zámkem a malým hradem – po něčem z toho se nejspíš jmenují. Obojí je nově zrestaurované a úhledné. Podobně pěkné je i Tereziino údolí, což je vlastně rozsáhlý anglický park s nezbytnými romantickými stavbičkami.

Vodopád v Tereziině údolí

Oproti parkům v Krásném Dvoře, v Průhonicích nebo Vlašimi je tady navíc i velký, samozřejmě uměle vybudovaný, vodopád. A – nerada to říkám – spousta komárů, kterým vlhko a vedro svědčí o dost víc než nám. I když místní říkali, že letos to nic není, to kdybychom prý viděli loni, to byli komáři, ne těchhle pár chudáčků…

První impulz pro letošní výlet na jih byl rakouský přírodní park Blockheide, plný oblých žulových balvanů. Je opravdu krásný, ale přiznám se, že mi zřejmě už napořád utkví v paměti scénkou na téma „Nechci slevu zadarmo“. To bylo tak: do parku se jde vesnicí a přes louku a vlastně není úplně zřejmé, kde jeho území začíná. Člověk dojde k rozhledně a chatě, kde mají pohledy a různé upomínkové opičárny a vybírají tři eura, zlevněný lístek je za dvě.

Rozhledna v Blockheide

Pán, co tam stál u kasy, uměl jen německy a tvářil se, že nechápe, co je to za lidi, kteří touhle řečí nemluví. No, našinec je šetrný, tak jsem vyhecovala Frantu, ať najde svoji průkazku ITIC (obdoba studentského ISIC, ale pro učitele). Pán na bumážku dlouho zadumaně hleděl, pak vydal dvě vstupenky po dvou eurech. A když jsme zamířili k východu, volal za námi „Turm“ s posunkem ke schodům na rozhlednu.

Zaradovali jsme se, že lístky platí i tam a jali se šplhat. Vylezli jsme ale jen kousek, bylo vedro, Frantu bolela kolena a mně nedělají průhledové schody dobře. A cestou zpátky jsme na zadním traktu budovy objevili malý lístek s česky psanou informací, že zájemci o výstup na rozhlednu si musí zde v budově koupit vstupenku za tři, eventuálně dvě eura. Vstup do parku je volný…

Dalším cílem byl poutní kostel v Dobré vodě, jedna z nejvýznačnějších barokních staveb na jihu Čech. Majestátně se tyčí uprostřed lesnaté stráně – a když přijdete trochu blíž, zjistíte, že je pod lešením. Takže jediné fotky, které máme, jsou z dálky.

Když už jsme byli v těch místech, vylezli jsme na rozhlednu na Kraví hoře, abychom si užili i kopců, nahoře je přece jen o trochu menší vedro.

Brána do starého města ve Weitře

Pak jsme chtěli ještě do Weitry, to je další historické městečko kousek od hranic v Rakousku. Tam jsme plánovali dojít pěšky a jistě by se nám to povedlo, kdyby teplota nepovylezla o dalších pár stupňů. Takhle jsme zbaběle použili místní autobusovou dopravu a za přestálá utrpení se odměnili zmrzlinou na náměstí.

Poslední výlet byl krátký, na Červené blato. Rostou tam vlochyně, právě byly obsypané plody podobnými borůvkám. Už jsem je kdysi ochutnala ve Finsku, tam rostlo všech možných bobulí spousta a poučná cedule stručně pravila, že většina z nich je jedlá. Tehdy mi přišly docela dobré, tak jsem si zase občas zobla…

Cestou na Červené blato

No, po návratu jsem si o nich něco hledala na Wiki  a ejhle, psali tam, že „plody jsou nejedlé, mírně jedovaté, bývaly používány jako halucinogeny“.  To mne tedy zaujalo a hledala jsem dál – jiné prameny tvrdí, že to není pravda, nebo alespoň to není časté. Tak nevím, každopádně jsem po požití nic zábavného neviděla.

Jo, ještě jsme v penzionu zažili koncert Radima Hladíka. Hráli moc hezky (a zatraceně dlouho, druhý den ráno jsme byli jak mátohy). A stihli jsme se vidět i s Evou a Pavlem Ž., bohužel bez fletí osádky, ježto se háralo.

Takže to byl vlastně docela podařený týden.

Další fotografie najdete zde.