Tento článek jsem napsala proto, abych upozornila na lidi kolem nás, které naplňuje práce v různých odvětvích zdravotnictví, na které není tolik vidět. Zaslouží si náš obdiv a poděkování.

Asi jsme všichni někdy slyšeli o službě domácí ošetřovatelské péče, chcete-li home care.

Ale v běžném životě si asi příliš neuvědomujeme, jak moc jsou důležití a potřební pro celou společnost a jak záslužnou a nezbytnou službu vykonávají.

Dokud s nimi nepřijdeme nějak blíže do kontaktu, dokud je my sami, nebo někdo nám blízký, nepotřebujeme.

Letos, po mém propuštění z nemocnice, kde jsem podstoupila náročnou operaci, jsem si na vlastní kůži zakusila, že když jsem byla sama vystavena stresu z nemoci a z pobytu v nemocničním zařízení, nejistotě, nevyspání, únavě, bolesti, že jsem se stala najednou strašně zranitelnou. Byl ze mě najednou malý človíček. V nemocnici byli všichni úplně úžasní, po opuštění nemocnice jsem měla tu smůlu, že jsem natrefila hned na dva lékaře, kteří postrádali špetku vlídnosti, a to mě překvapivě úplně rozložilo.

„Já se tak těším domů!“ řekla jsem sestřičce v nemocnici poté, co jsem tam téměř oko nezamhouřila.

„Uvidíte, že na nás budete ještě vzpomínat, tady nemusíte řešit žádné starosti,“ odpověděla mi sestra a měla fakt pravdu.

První, kdo vyřešil mou starost o nutnost pokračování nitrožilního podávání léků po uvolnění z nemocnice, byla mladá praktikující lékařka, pracující pod dohledem mého obvodního lékaře. Její milý, empatický a pečující přístup mě nejen uklidnil, ale onen lékař by se od ní mohl z fleku chování k pacientovi učit.

Druhý, kdo vyřešil můj problém, byl zdravotní bratr, jehož službu mi lékařka pomohla objednat.

Pro mě to byl náročný úkol připustit si, že budu muset přijmout péči ošetřovatele. Akceptovat skutečnost, že se stanu na přechodnou dobu z naprosto soběstačného člověka, který je zvyklý postarat se sám o sebe, někým, kdo potřebuje domácí péči.

Tak jsem bratrovi řekla, když ke mně poprvé přijel, jak je pro mě celá situace složitá.
„Zkuste to brát tak, že je pro vás lepší ležet doma a přijímat domácí péči než ležet v nemocnici,“ odpověděl mi. A měl taky pravdu.

Během aplikace léků, které se musí podávat velmi pomalu do kanyly, jsme si povídali. Asi jsem vytušila, že přivítá možnost si v průběhu své práce povyprávět.

„Za tři roky jste můj třetí mladý pacient.“ „Jezdím za samými dědečky a babičkami, někdy je to opravdu těžké, když zjistíte, že toho člověka nikdo nenavštívil už třeba dvacet let.“

Neustále mu zvoní mobil do sluchátka v uchu: „Paní T., já jsem vám říkal, ať mi stále nevoláte, že k vám dnes přijedu. Ne, nic se mi nestalo, nebojte, mně se nemůže nic stát!“

S léky nakládá profesionálně, vyplňuje tunu formulářů – nezbytná činnost, která k domácí péči taky patří. „Fakt bych potřeboval sekretářku, doma ještě večer ty papíry přepisuju,“ vysvětluje.

Zručně mi píchnul novou kanylu za původní ucpanou.

„Pane B., už včera jsem vám říkal, ať zavoláte mamince sanitku!“ „Já vím, že ona nechce, ale je to nutné,“ vyřizuje další telefonát.

Působí na mě tak, že se pro tohle konání narodil. Musí to být člověk s obrovským smyslem pro vcítění se. Je to práce na úkor volného času, nemůže pacientovi říct: já už musím jet, už jsem měl být jinde, tu postel vám převlíknu jindy, tu nohu převážu, až budu mít víc času. Relax hledá v osobních aktivitách, na které ale stejně nezbývá čas. Neměl dva roky den volna, v podstatě s nástupem covidu. Už pociťuje zdravotní problémy z vyčerpání.

Auto nemůže zaparkovat tam, kde je zrovna volno, přestože je na vozidle vyznačen kříž a nápis Domácí péče. To je v Praze hodně náročné, připočteme-li k tomu fakt, že jsou všude modré parkovací zóny a také nutnost přijet k pacientovi v domluvený čas. Všechny pokuty platí ze svého a vyřizuje je z vlastního volna.

„Co bych si přál? Aby byli někteří policajti při psaní pokut za parkování shovívavější, protože se jim taky může stát, že budou někdy potřebovat pomoc.“ „A aby byli lidi k sobě hodnější.“

Pro mě to bylo velmi emotivní setkání potkat se na vlastní kůži se zdravotním bratrem při jeho výkonu práce. Odhadla bych jeho věk maximálně na třicet let. Byl to Jaroslav D., 42 let.

Viděli jste film Domácí péče z roku 2015, kde excelovala herečka Alena Mihulová? Jestli ne, podívejte se alespoň na ukázku (zde na tomto odkazu).

Při pohledu na ohnutou lžičku v úryvku filmu se mi připomněla situace, jak mi Vave na setkání s Dedivadlem v roce 2018 věnovala jednu, kterou právě sama ohnula. Měla jsem ji stále na očích a průběžně zkoušela, jestli to náhodou taky nezvládnu. Stále se mi to nedařilo, až letos v květnu.

Všichni v sobě máme tu schopnost, jen jí objevit.

Přeju hodně sil všem!

Vrchní lžička od Vave, dolní lžička od Bláži | foto: Bláža