Narodila jsem se někdy před dvěma lety. Bydlela jsem s lidmi v domě v jedné vesnici na Litoměřicku. Jednoho dne se lidi odstěhovali a já zůstala sama. Byla jsem moc smutná. Čekala jsem a čekala. Čekal i pan starosta té vesnice, který mě znal jménem a chodil mi dát něco k jídlu. Nedočkali jsme se, tak mě ten hodný pán odvedl do útulku. Tam to bylo lepší, nebyla jsem sama.

Útulková paní mě hlídala, prý o mě byl zájem, ale nechtěla mě dát. Jeden člověk si přál, aby mě za ním odvezli do Brna. To prý nedělají. Pak volala paní a měla zájem, jestli jsem kastrovaná. Když slyšela, že ne, velmi se zaradovala. Útulková panička usoudila, že bych šla vyrábět malá štěňátka do množírny, a to tedy NE. Uplynulo půl roku, já byla spokojená, tloustla jsem a zlobila ostatní pejsky.

Do útulku volala zase nějaká ženská a měla stejný dotaz – jestli jsem kastrovaná. „Ne, není!“ zněla příkře odpověď. Ta osoba však naopak řekla, že by to bylo dobré, protože prý bych měla dělat společnici jednomu zasmušilému mladému psovi. To by se mi líbilo, protože já tedy zasmušilá nejsem vůbec.

Přijela se na mě podívat. Řekla, že jsem malá a tlustá. Tsss, nekandiduji na miss. I když mě urazila, měla jsem se k ní, hezky voněla. Tak jsem ji taky navoněla útulkovým pachem, ať v práci poznají, že se ulejvá v pracovních hodinách. Ona že prý mě chce. A zaplatí kastraci a na oplátku si přeje, aby mi to udělali ještě v útulku. Já netušila, o co jde. No, brzy jsem se to dozvěděla.

Odvezli mě k doktorovi a ten mi udělal jizvu přes celé bříško. Bolelo to, nemohla jsem se cpát jídlem, protože mi překážel trychtýř kolem hlavy, a vůbec mi to bylo líto, protože jsem byla v karanténě, čili zase sama. Ta baba v těch nových, ode mě pošlapaných a nasmraděných džínách, několikrát volala a ptala se na mě. Já bych s ní tedy nemluvila, já ne. Ale útulková panička se s ní bavila, říkala, že se hezky hojím a že dá vědět.

Nevím, co dala vědět, ale v pátek 11. prosince se tam ta ona objevila zase. Jde si pro mě. Zoufale jsem nechtěla pryč, ale obě mě nacpaly do auta a zabouchly za mnou dveře. Ta nová mě někam vezla. Ani jsem nedutala, byla jsem tichoučko, protože v autě bylo teplo, pod sebou jsem měla měkkou deku a paní na mě mluvila. To vypadá dobře. No jo, ale co to říká? Prý se bojí taky, pán že nic neví a že možná půjdeme obě bydlet pod most. No, to je tedy výhra! Takhle v zimě! A s bojavou ženskou.

Auto zastavilo, ona mě vytáhla z auta a dovlekla vrátky na jakousi zahradu. Tam mi zahákla vodítko za plot a šla otevřít dveře do domu. Bála jsem se strašně. A měla jsem sakra důvod. Ve dveřích se objevil veliký, opravdu hodně velký černý pes. Zahlédl mě a nahrbil se, naježil. Pomoooooc.

Jako lovící levhart sešel schody a já myslela, že je to moje poslední vteřina. Aha! Já jsem večeře! Proč jsem kvůli tomu musela odložit vaječníky a dělohu? On to nemá rád? Hovado ke mně došlo, čuchlo si a zavrtělo zbytkem ocasu. On ten obluda ani nemá ocas. Asi si ho sežral! Ale mě žrát nebudeš, vrrrrrr.

Ozval se ostrý hlas té paní: „Sorbone! Opatrně, ona je malá.“ Hmm, já to asi přežiju, on poslechl.

Tak jsem se já Ejsi dostala k Sorbonovi a mé paničce Dalmi.

Sorbon a Ejsi

Foto: autorka. Klikněte do kteréhokoli obrázku a určitě se podívejte do fotogalerie.