Když Dede psala o záchodových vězních, došlo mi, že jsem se několikrát ocitla v podobné situaci, ale jaksi zvenku.

Je to už dávno. Nakládali jsme papriky a byli u nás známí. Práce se trochu protáhla, tak jsme dali dětičky, asi sedmileté, spát. Všecky, cizí i naše.

Když byly všechny papriky nacpány (zelím a do sklenic) a známí odcházeli, vzala jsem Bobinu, že je kousek vyprovodíme. Tak malý kousek, že jsem vyběhla jen v tričku a pantoflích.

Bylo k půlnoci a na konci října. Z nejbližší křižovatky jsme se s Bobinou vrátily a v tom okamžiku se ukázalo, že klíče sice máme, ale úplně nesprávné. Koupila jsem si ten týden novou klíčenku...

Zvonila jsem, bouchala, zuřila za dveřmi... všechno marné. Vzbudila jsem celý činžák, ale ani jedno dítě, ani páníka. Tak jsme strávily noc na schodech. A mně byla zima. Bobina mě sice zahřívala, ale to moc nepomáhalo. Nad ránem, když už svítalo, jsem zaslechla páníka, jak jde do koupelny. Zazvonila jsem a konečně, v půl sedmé, padla do postele.

Ale mám příhodu ještě o mnoho starší.

V dobách gymnazijních jsme se vypravili na ples. Tam člověk velká zavazadla nenosí, a protože táta byl doma, neměla jsem sebou ani klíče. Cestou z plesu mne společnost opustila před domem a já zazvonila...

Nic. Oběhla jsem dům... svítilo se. Zvoním. Táta nikde. Měla jsem boty na vysokém podpatku, tenounké bleděmodré šaty s kolovou sukní a psaníčko. A byla tma a začínalo být mi chladno.

Obešla jsem dům zezadu. Vzadu jsou dvě sklepní okénka, čtyřicet na devadesát, to vím dodnes. Ještě jednou jsem zkusila zazvonit a pak vyrazila do akce. Donesla jsem si ze skleníku plevací židličku a z ní uvolnila okenní závlačky. Okno se vyklopilo dovnitř.

Vylezla jsem na něj a ukázalo se, že si jednak nedokážu kleknout, protože okenní otvor je prostě nízký, ale navíc mám před sebou skleněnou výplň, po které bych teoreticky měla přelézt. Což nepřicházelo v úvahu. Tak jsem si lehla a po břiše sjela dovnitř. Rovnou do vany. Prázdné, naštěstí. Lezla jsem totiž do sklepní prádelny.

Mezi sklepem a zbytkem domu jsou dveře, které mamka každý večer pečlivě zamkla. Ale ten den nastala porucha a já prošla domů. Táta se vrátil asi za patnáct minut. Byl u sousedů.

Naši pak věnovali spoustu času a energie, aby zamezili dalšímu takovému vniknutí do domu. Komukoliv. A proto už na plesy raději nechodím.