Z hlubin paměti jsem vydolovala, že u dědečka na chalupě jsem mlsala jablečné křížaly. Když se náhodou na jediné hrušni urodilo, tak i hruškové. Oboje miluju dodnes, ale hruškové víc, protože jsou vzácnější.

A protože tahle chalupa byla ve městě, chodilo se tam mlsat do cukrárny na náměstí. Kupovali jsme si tam čokoládovo-griliášové trubičky se šlehačkou. Chodil tam na ně celý Havlíčkův Brod, cukrářky šikovně naskládaly na tácek patnáct-dvacet trubiček a kolem vykouzlily papírovou pevnost. Cukrárna byla od chalupy nedaleko a tak se zákusky vždycky braly "s sebou, prosím".

Myslím, že tam tenkrát ani nebylo možné posedět u stolečku, ale možná mě paměť šálí. Druhá možnost k tomu "s sebou, prosím" byla "jen tak do ruky". Pokud tuto žádost proneslo dítě, obvykle vysypalo z dlaně přesnou částku, myslím, že 1,10 Kčs, a odebralo si trubičku přímo z podávacích kleštiček.

Dospělý dostal trubičku na kousku kartónového tácku - a mnohdy by rád s dítkem měnil. Trubička se na kartónku nebezpečně kutálela, ale maloměstský bontón velel zakousnout ji až venku, nejlépe za rohem. A co pak s tím kartónkem, koše byly jen na náměstí...

Určitě v té cukrárně měli i jiné dobroty, ale nepamatuji, že bychom tam kupovali něco jiného, než ty báječné trubičky.

V tom rohovém domě na náměstí už cukrárna není, ale kdybyste šli po pravé straně náměstí z kopce, tak najdete jinou. Nemá to kouzlo, ale trubičky jsou stejné.

V patře nad cukrárnou byla kavárna/vinárna, kam můj prastrýc sochař Bedřich chodil v neděli na "čtvrtku" červeného. Asi nezůstalo u jedné "čtvrtky", ale vždycky byl v dobrém rozmaru. Ta vinárna byla tajemná, nikdy jsem tam vlastně nebyla. Byla to taková záležitost "jen pro dospělé", se starosvětským kouzlem pánských klubů, s vínovým sametovým závěsem přes dveře.

V městečku kvetl docela čilý společenský i spolkový život. Pravda, Pionýr to zrovna nebyl. Ale scházeli se tu skauti, patrně pod nějakou zástěrkou typu Turistický oddíl mládeže, hrálo se loutkové divadlo pro děti, také tu byl ochotnický spolek. Loutky byly půlmetrové marionety přepečlivě spravované a vytvářené také mým rozsáhlým příbuzenstvem.

A při všech takových společenských příležitostech i rodinných oslavách jsme mlsali Šajbíčka paní Křivské. Paní Křivská nebyla naše příbuzná, ale byla to taková dobrá duše toho malého města. A kdo na své oslavě neměl její Šajbíčka, ten skoro jako by nebyl.

Zhruba vám přiblížím, co to vlastně bylo.

Byly to malé oválky (3 cm) z pěnového těsta. Těsto bylo velmi jemné, šlehalo se nad párou a základní recept byl 7 dkg cukru na jeden bílek. Jenže ty bílky byly z domácích vajec - a v tom by mohlo spočívat to kouzlo. Bílek mohl být třeba o třetinu větší než ten z kupovaného vejce.

Upečené oválky, tvarované z cukrářského pytlíku s jemnou hubičkou, byly křehké, ale s velmi jemnou strukturou. Pekly se nejdřív ve velmi mírné troubě a dosoušely v troubě s pootevřenými dvířky, barva byla smetanová. Oválky byly po dvou spojené máslovým krémem, kakaovým, ořechovým nebo kávovým.

Kouzlo ale nebylo zakleté v tom krému, to bylo v těch placičkách. Tedy aspoň já si to myslím. Máma tvrdí, že krém byl vždycky stejný, máslový s přídavkem silné kávy, která ale krému nedávala jednoznačnou kávovou příchuť. Nemůžeme se dohodnout. Znáte to, dětské oči někdy vidí jiné věci než ty dospělé.

A proč to byly Šajbíčka? To je největší záhada ze všech. Paní Křivské jsme se nikdy nezeptaly. Zkusily jsme se zeptat v příbuzenstvu, ale dostalo se nám jen odlišného tvaru, místo "ta šajbíčka" - "ty šajbíčky". Nejblíž asi bude vysvětlení, že název pochází z německého Scheibe - terč.

A tak tentokrát - In memoriam paní Křivská, Havlíčkův Brod