6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


ČLOVĚČINY: Srpen 1968

21.8.2008

Byla to trpká kapitola v životě naší země a její následky byly těžké a dlouhodobé. Příliš mnoho životů bylo zmařeno, příliš mnoho osudů ošklivě pokřiveno. Příliš dlouho lidé různě mysleli, mluvili a konali. Nechalo to na nás stopy, pachuť v ústech a trpkost ve vzpomínkách.
Ne, na tyhle události by se rozhodně nemělo zapomínat! Už proto, že ono se to může stát znovu a je na nás být ve střehu, vážit své zkušenosti a snažit se je předávat dál. I proto tu dnes můžete číst vzpomínky obyčejných lidí a sami uvidíte, jak jsou si v mnohém podobné svojí úzkostí, tichou vzpourou i těžko trpěnou bezmocí.
Dagmar Ruščáková
(autoři příspěvků jsou zařazeni podle abecedy...)
****

Beda
Je léto, prázdniny a my se vracíme od moře. Když se blížíme k československým hranicím, stále častěji vidíme kolony obrněných aut a tanků. To je nějaké divně veliké cvičení...
Přijedeme dost pozdě, po cestě unaveni, tak jídlo a spát.
Brzo ráno nás vzbudí táta, v ruce drží tranzistorák a divným tichým hlasem říká "Tak nás okupovali." Nevím, co to znamená "okupovali", nevím, kdo jsou ti "oni". Ale tátův hlas je tak jiný, jiný než kdykoli předtím i potom, že mě obejme strach. Vůbec nevím, co si mám myslet, jen kolem žaludku mám nějakou zimu.
Nemám vlastně moc vzpomínek, většinu asi vygumoval čas a později choroby, vše jsou to jen útržky, tak snad pár z nich:
Jsme ve městě, kupujeme asi něco do školy a kolem vidíme ty "zelené maringotky" (Karle, pamatuješ?). Na nich sedí rovněž zelení vojáci, těžko říct, kolik jim může být, pro malé děcko jsou všichni velcí už staří. A mně bylo v březnu deset - to už jsem taky veliká, tati?? Na jednom tom monstru sedí muž a hledí na mě. Má modré oči, divné, cizí, pichlavé. Chce se mi utéct, ale zůstávám stát, stojím dlouho a hledím. Potom se otočím a pomalu jdu pryč, jako bych křičela - a just nebudu utíkat!
Sedíme se sestrou doma a máme naléhavý pocit, že bychom měly něco udělat. Jenže co? A potom jsme najednou venku, s sebou máme křídy a píšeme po zdech a po chodnících: velikou šipku a k ní jméno cizího města, Moskva; nápis Jdi domů, Ivane; a další, další. Velikánská písmena psaná malou dětskou rukou, viditelná zdaleka. Vůbec nemáme pocit nějakého dětského dobrodružství, spíš zase ten chlad u žaludku a velký vzdor, promísený s nepříjemnou pachutí čehosi, co nedokážeme pojmenovat a co ve mně jakýmsi způsobem už zůstalo natrvalo.
Nebudu rozebírat politické události, píšu sem jen své vlastní pocity a uvnitř sebe přímo z té doby mám zadřené právě tyto věci - táta ve dveřích s tím zvláštním hlasem a oněmi třemi slovy, ty nepříjemné pichlavé oči, já a sestra klečící na chodníku a malující ty písmena vzdoru. A ta nepříjemná pachuť... trpká, jakoby kovová, tak silně a nestravitelně nepříjemná, rozlézající se z úst do duše...

Beňa st.
Jedenadvacátý srpen 68. Bylo mi devět. Nebylo to pěkné léto. V červenci umřela babička, a tak to byl takový ubrečený čas. Onoho srpnového rána byla však moje už tak dost utrápená mamča ještě utrápenější, když z ní ráno těžko lezla zpráva nám dětem: "Okupují nás sovětská vojska..." Byla jsem naprosto zmatená: "Jak okupují? Vždyť to jsou přece naši kamarádi?"
Mamča jen bezradně krčila rameny. Jak tohle vysvětlit dětské dušičce, věřící bezmezně všemu, čemu ji doteď učili? "Bude válka?", ptala jsem se už s brekem. Války jsem se moc bála, znala jsem ji z vyprávění rodičů, z čítanky, z televize... Když jeli ti "naši kamarádi" v tancích přes železniční přejezd kolem našeho domu, nebyl to film. Do konce prázdnin zbývalo 10 dnů. Za 10 dnů jsem měla nastoupit do čtvrté třídy a začít se ve škole učit jazyk těch z tanků...
Učebnici ruštiny jsem však otevřela iniciativně ještě o prázdninách a v předstihu se naučila azbuku a první slova. Do sešitu jsem si dokola psala svou první ruskou větu: Idite damoj... Stejná se skvěla na zdi péesáckých kasáren i různě jinde... Také jména Dubček, Smrkovský atd. bila do očí na každém rohu. Zvláště Dubčeka jsem celým svým dětským srdcem milovala a byl to pro mne veliký hrdina.
Onoho podzimu chodil náš táta často na houby a máma doma šílela strachy, protože ho moc bavilo klukům v uniformách se samopalem zalezlým po lesích kolem našeho městečka vysvětlovat, že nepotřebujeme zachránit... Hrůzu měla ještě větší, když mě jednou vzal s sebou... sice jsem byla strachy potentovaná, ale děsně zvědavá... Při slavnostním zahájení školního roku poprvé a naposled za celou mou školní docházku zazpíval pěvecký sbor píseň o Masarykovi (za což a vůbec za svůj postoj o pár měsíců později ředitel školy dořediteloval).
Souškačitelka si na začátku školního roku před námi párkrát dovolila říct "rusáci" a sklízela tím u žáčků očividné sympatie. Brzy si však na to musela dát setsakra dobrý pozor. Za pár let mi jednadvacátý srpen dělal úplně jiné starosti, v tento den mě naši nikdy nechtěli pouštět "do šumu", co kdyby se v den výročí něco semlelo... Venca s Béďou (tak jsme příslušníkům tenkrát říkali) se na omladinu na zábavách dost zaměřovali...
Čas od času jsem na půdě vyhrabala pečlivě schovaný Mladý svět s fotkami ze srpnové Prahy osmašedesátého a četla dokola tátovo rukou opsanou básničku o kouzelníkovi, co v Kremlu bydlel hradu, líbal se v Čierné na Tisou a kul zradu... Už nevím, jak zněla přesně, časem se někde všechny ty pro mě vzácné dokumenty poztrácely. Nikdy, nikdy jsem však na atmosféru těch dnů nezapomněla a myslím, že musela být opravdu silná, když ve mně zůstala po celé ty roky.

Dede
Mně bylo v srpnu 1968 pět let. Autentických vzpomínek mám málo - pamatuju si hlavně dunění letadel a strach, který šel od dospělých. Byli jsme s mým mladším bratrem vyděšení a dodnes oceňuju, jak se k tomu postavila naše maminka. Naprosto přesvědčivě nám tehdy řekla, že když si budeme hrát pod stolem, že se nám nemůže nic stát a my jsme jí to uvěřili. Tiše jsme si hráli v úkrytu a poslouchali znepokojené hlasy dospělých. Sama si pamatuju jen ty pocity a noční můru, která nejspíš zrcadlila tehdejší události. Trápila mě hodně let a zajímavé na ní bylo hlavně to, že ve skutečnosti v ní nic strašidelného nebylo. Tedy na první pohled.
Šla jsem v tom snu s tatínkem na dětské hřiště. Držela jsem se ho za ruku, byla jsem malá a těšila jsem se na společné hry. Jenže na obezděném hřišti stály tanky, hlavněmi proti sobě, zaparkované vedle sebe jako auta na parkovišti. Vidím je pořád tak jasně, jako když byl ten sen nový.
V tom k nám přišel voják, měl velikou čepici a vzal mě od tatínka, aby si mě pochoval. Nijak mi neubližoval, jen mě vzal do náruče. Nechtěla jsem k němu jít, bránila jsem se, ale marně. V tu chvíli jsem už plakala hrůzou a posléze jsem se vzbudila.
Bylo to zvláštní, vědomě si takřka nic nepamatuju - přece jen jsem byla velmi malá. Ale v tom snu zůstaly velmi přesně uchovány emoce, které byly tehdy společné mnoha lidem - dospělým i dětem. Doteď nemám ráda hluk stíhaček...


Fallowa
Toho dne 21. 8. 1968 mě vzbudilo neuvěřitelné dunění a dosud nepoznaný zvláštní zvuk letících letadel. Z rádia jsem se dozvěděla, že nás obsazují vojska "spřátelených armád".  Tady v Praze to byli jen Rusové. Zároveň jsme slyšeli výzvu k odstranění cedulí označujících ulice, aby měli ztíženou orientaci.
Ten hrozný pocit, že nás napadl někdo, o kom celý můj dosavadní život ve škole i v TV tvrdili, že jsou naši bratři mě úplně šokoval a bylo mi hrozně, protože vedle mne v postýlce ležel 6 týdnů starý syn a já jsem se začala bát, do čeho vyroste a jak to vůbec dál bude. Tehdy jsme bydleli ve Vršovicích u stadionu Slavie a první, co jsem ráno viděla, byl tank, který vyjel na kopec navršené hlíny ze stavby, a hlaveň mířila na dům.
Při cestě do obchodu jsem viděla na hlavní ulici jeden tank vedle druhého, na každém seděli vojáci se samopaly. Nechápala jsem, PROČ? Z obsazeného rozhlasu bylo vysvětleno, že nám přišli pomoct s kontrarevolucí a že byli pozváni! No, snažili jsme se s vojáky bavit a vysvětlovali, že zděs kontrarevolúcia nět, ale bylo to zbytečné. I když někteří nevěděli, kam s očima, byli to vojáci a museli poslouchat velitele, kteří jim zakázali s lidmi mluvit. Nenapadlo mě tenkrát, že tu budou 40 let a že se jim tu zalíbilo natolik, že nám sem lezou ještě teď (hlavně ruská mafie). A když jsem nastupovala do zaměstnání po mateřské, mohla jsem do kolonky dotazníku "jak jste se chovala v letech 1968 - 1969" napsat, že nijak, protože jsem byla na mateřské dovolené, což se dalo naštěstí ověřit.
Že jsem byla na úžasné manifestaci na Václaváku v r. 69, když jsme porazili Rusy alespoň v hokeji, jsem tam pochopitelně nepsala ; ostatně jsem byla ráda, že jsme se odtamtud tenkrát dostali se zdravou kůží...

Hana W
Ten 21. srpen v naší rodině začal téměř tragikomicky. Byla jsem na prázdninách u rodiny v Praze. Jeden můj strýc byl na nějakém večírku, kde se sedělo dlouho do noci, a tam se dozvěděl o okupaci. Někdy po druhé ráno volal, že na nás vtrhli Rusáci. Teta mu to nevěřila a nabádala ho, ať se z toho mejdanu pořádně vyspí. Ale po třetím telefonu jí to nedalo a pustila si rádio.
Za výkřiku "ježíšmarjá, to je konec, on ten Honza měl pravdu" a jiných, ve slušném tisku nepublikovatelných slov, probudila zbytek rodiny. Z otevřených oken jsme už slyšeli hučeni těch ohromných dopravních letadel, co asi v minutových intervalech táhla na Ruzyň.
Pamatuju si strašný pocit bezmocnosti, a zároveň i neskutečna - jako bych se dívala na film. Rodina tehdy bydlela v Krakovské ulici, tak jsme měli výhled na Václavák. Už si nepamatuju, kdy se tam objevily prvni tanky, ale bylo to dost brzo.
Naše babička, vycepovaná první válkou, Mnichovem a druhou válkou, trvala na tom, že půjde do obchodu do Smeček nakoupit - když jako bude ta válka. Nechtěli jsme ji pustit, ale babička poukazovala na svůj vyšší věk, a že jí už nebude taková škoda. Přišla hrdě s plnou taškou, kde mimo jiné byly Pribináčky. Posléze jsme se s o dva roky starší sestřenicí vydaly do ulic.
V určité době jsme skončily na Václaváku, a abychom lépe viděly, tak jsme se postavily těsně pod zeď Muzea. Spousta lidí měla tranzistoráky a poslouchali jsme vysílání rozhlasu. Když redaktoři museli prchnout před bratrskou pomocí, pustili národní hymnu. Zní to divně, ale jak ten celý Václavák zpíval, tak v tom byla krása - skoro jak národní svátek. Snad nikdy jsem neměla takový pocit souznění.
No, a pak přijela z boku ozbrojená vozidla a začala pálit do Muzea. Stáli jsme tam všichni jak sochy a omítka nám padala na hlavu. Nohy se mi roztřásly, až když ozbrojenci odjeli. Odtamtud jsme pak šli obhlédnout budovu Rozhlasu. Ale stejně ty první dny byly v jakési divné euforii. Deprese padla, až se nám vedení vrátilo z Moskvy...

Jakub S
Dne 20. 8. po desáté večer: pomalu a tupě odcházím tichými letními lázněmi po zásadní přesmutné návštěvě u své dosavadní přítelkyně - učitelky, co se právě vrátila z BLR. Pošta, Třída jednotných odborů, lázně, kolonáda SČSP, Zámecký vrch a penzion Mantua. Nahoru a zcela prázdný a odevzdaný osudu padám na postel. 21. 8. 6.30 - budím se před zazvoněním budíku: na chodbě nějaký hluk, řeči, odnaproti slyšet snad televizi - ráno?! Nad střechami lázní hučí letadla: Tady? Odkdy? Nějak se nemůžu orientovat. Pouštím rádio: vážná hudba! Mozek se pokouší začít pracovat, ale nedaří se to - jsem nějak v jiném vesmíru, či co? Otvírám dveře a volám na lidi: Co se děje? Jsou tu Rusi!
Krev se zastavuje. Bleskově si promítám, co to znamená. Šaty - a za pět minut jsem dole na poště, tam už řada, otevřeno a posílám telegramy do Brna a do Zlína: Jsem v pořádku, tady je klid. Přijedu, jak to půjde. Pak hltaje atmosféru a s pocitem selhání mozku kolem Teplé, Puppu, ke galerii. Tam už všichni u rádia a u TV pana Poláčka, domovníka.
Vyvěšujeme prapory, dva, naše. Ředitel i domovník reptají a vrčí: to je nepředloženost! Rozstřílejí nám to! Mě je to jedno, všecko je mi jedno, za týden tu končím. Po poledni jdu k poště, tam už dav, z podstavce do Teplé svržena socha Osvoboditele a nahrazena plastikou z ohořelého dřeva od KV sochaře.
Dav jde ke KV KSČ na TJO, mám pocit, že blázním - dav neví, co má dělat, a začíná, nejistě a špatně, zpívat Kde domov můj. Nikdo k němu nevychází. Rozpačitě se obrací, a pak jde ke kasárnám ve Staré Roli.
Důstojníci u brány rozpačití na ultimo, nevědí vůbec, co by měli říkat/dělat: pocit trapnosti za ně. Rozcházení. U Teplé první pohled na Sověty - táboří tam, zřícený most. Zoufalé vemlouvání. Všichni buď neteční, nebo podmračeně agresivní. Pocit: Vanitas vanitatum… po městě se projíždí s túrováním čtveřice ostrých hochů na motorkách a první z nich třímá obrovskou čs. vlajku.
Blbé baby a puberťáci jim nadšeně mávají... Zhnusen. Jdu na KNV, co je potřeba, beru plakátky, jdu vylepovat a rozdávat. Pocit přesazení jinam. Grandióznější a tragičtější závěr svého pobytu v KV bych si nemohl přát... Jeden svět končí. Co bude, nevím.
Mha přede mnou, mha za mnou.

Jenny
V 68 přišel Ivan nečekán, nežádán. Mně bylo tenkrát krásných 21 let, jaký to paradox, 21. srpen a prosincové očekávané 21. narozky. První co si pamatuji, byl šok, šok, šok, pak slzy zlosti, knedlík v krku, kopance do nábytku, cloumání kliky od koupelny, kde se zamčen holil otec. Hulákala jsem na něj ty křivdy, nechtěl mi věřit, myslel, že v radiu dávají nějakou divadelní hru. Taková zrada!!!  A jako vždy, všichni okolo nás v tom nechali. Bohužel, taková byla pravda.
Utíkala jsem tehdy do práce a potkávala plačící lidi, u okresního národního výboru stál tank a mířil na něj, doběhla jsem dál přes most do svojí práce stavebního technika a tam, kde se stavělo silo na obilí, byli taky - "braťja".
Náš ředitel podniku chtěl hned vyhlásit neutralitu republiky, jako je Rakousko, když ho odvolávali, dostal infarkt, ze kterého se už nikdy nevzpamatoval.
Pak mi začali mizet kamarádi, napřed Karel, pak Irenka, následovali Slávci, Jirkové, Magdy a pak František, toho jsem moc milovala, a pak další..., bylo to jako by umřeli. Už zase řvu.
Pak se začalo "konsolidovat", nařídil to Husák a strana. Napřed si mezi sebou vyřídili účty komunisti, začalo vylučování ze strany. Ten kdo byl vyloučen, šel většinou k lopatě, snad jen v Praze se chodilo do Prognosťáku. Někteří, ze starých doktorských známostí dostali postupně ty infarkty a šli do invalidního důchodu, než se to přežene. Když se soudruzi navzájem dolikvidovali, došlo na ostatní.
Můj nevlastní otec byl vyhozen z práce, neboť nesouhlasil se vstupem vojsk, moje maminka byla přeřazena na jinou práci, protože zvala na schůzi obrozené socialistické strany, dříve "Benešovci" (Edward Beneš), můj rodný otec, v r. 1948 obrán komunisty o firmu, pak v říjnu raději zemřel, neunesl to.
Napřed jsem chtěla prchnout taky, ale byla tu babička, která mne nesmírně milovala (a já ji taky), neměla jsem tu sílu ji opustit.
Pak jsme si všichni tak nějak zvykli (nejsem na to hrdá), někdo méně, někdo více. Lidé se stávali čím dál více hajzlíky nebo naprostými nulami. O protikomunistickém odboji jsme nic nevěděli ani jsme o něm neslyšeli, slovo disent a Havel, jsem slyšela poprvé v 89 při revoluci. Samozřejmě, že stanici Svobodnou Evropu jsme tehdy poslouchali všichni, občas tam byla řeč o nějakých konkrétních lidech, avšak všichni jsme věděli, že dokud se to nepo... v Rusku, tak nemáme šanci. Nakonec jsme ji dostali, Bohu budiž díky, jak se tak říká.
Z toho všeho mi vyplynulo, že už nikdy nechci ani nacismus, ani komunismus a co nechci, taky, vládu mizerů, kteří kážou vodu a pijí víno. A protože nevím jak demokraticky z toho morálního srabu ven, chodím na Zvířetník, který mi dodává sílu žít a stýkat se slušnými a milými lidmi, kterým tímto, dnes, včera a denně děkuji, že s nimi mohu být.
A to všechno je fakt holá pravda.

Jiří Kadlus
Světlo, stín, tma; světlo, stín, tma. Virtuální plátno na stropě ložnice. Každý večer, když nemohu usnout (a s přibývajícím věkem je to stále častěji) - zprava, zleva - podle toho, odkud přicházejí světla projíždějících aut. Jenom drobná nepravidelná trhlinka, vedoucí přes celý strop, zůstává tvrdošíjně na stejném místě. Celou řadu let.
Horká srpnová noc, jako stvořená pro milence. Čas na lásku mizí v těžkém dýmu kolon vojenských vozidel. Od vodárny se řítí těžkooděnci, dál přes město do celé republiky. Vyděšené oči unavených vojáků, vyděšené, často uplakané oči místních. Dávno zmizela popisná čísla na domech, směrovky ukazují Bůh ví kam.
Na rohu ulic Beethovenovy a V Přírodě postávají zvědavci. V tuto pozdní hodinu zbyli jenom dva - krejčík K. a dobrá duše ulice - takový montér "Váňa" - Franta N. Všeuměl, vždy ochotný opravit cokoliv a komukoliv. Jenom já mám u něj smůlu: "K tobě nic dělat nepůjdu, ty jsi dost šikovný, abys to udělal sám. Pravý šuplík nahoře, vyber si vrtáky. Jo, a kdyby sis nevěděl rady, přijď, já ti řeknu, jak dál."
Náhle jako když do nich střelí. Nějaký chytrák zahnal do naší kratičké uličky kolonu obrněnců. Teprve později jsem si uvědomil, že běžecký výkon obou důchodců stál za záznam do světoznámé Guinessovy knihy. Zcela jistě překonali rekord v běhu na krátkou vzdálenost v bačkorách. Dokonce v obuvi specializované - takových těch kostkovaných, se zapínáním na "žebříčky". Na tohle tehdy opravdu nebyl čas, ani pomyšlení.
O pár dní později se na stropě ložnice objevila trhlinka. Pominula první vlna emocí, jsme pojištěni. Alespoň pojistka něco "hodí". Jednání v pojišťovně přináší překvapení. "Vážený pane, vy máte pojištění na živelní pohromy. To si vážně myslíte, že spojenci u nás jsou živelní pohromou?"
Tehdy jsem řekl poprvé nahlas - a na dlouhou dobu i naposledy, že živelní pohroma je proti zásahu spojeneckých vojsk jenom slabým odvarem. Lidé dokáží vymyslet daleko větší "zhovadilosti" než matka příroda.
Nedostali jsme nic, pojišťovna trvala na svém. Pochopitelně.
Světlo, stín, tma; světlo, stín, tma. Virtuální plátno na stropě ložnice. Vidím ho každý večer, před usínáním. Zprava, zleva - podle toho, odkud přicházejí světla projíždějících aut. Jenom drobná, nezničitelná, nepravidelná trhlinka, vedoucí přes celý strop, zůstává.
Mnohokrát jsme ji zasádrovali, zamalovali. Marně. Nemizí. Vždy se objeví znovu. Jako memento. Stejně nemizí i její rodné dvojče.
Nezničitelná, neodstranitelná, krutá: Trhlinka na duši.
Ani jedné z nich se nedá zbavit. Nikdy.
P.S. Je to historie, nebo už jenom historie? Jak pro koho!
 (Tato Mikropovídka se umístila v roce 2005 na 1. místě v soutěži Chomutovského kalamáře.)

Eva - Nelina
Kdysi tu byl návrh, aby se dala do společné evidence data výročí a svátků Zvířetníků. Jelikož teď denně čtu o srpnových událostech, vrací se mi celá ta atmosféra jako včera. Sebrala jsem odvahu a píši.
Narodila jsem se 20. 8. v 11 hodin večer za války. Tehdy ani vědmy nemohly předpovídat jak to bude, bohužel, významné datum, že po prvním osvobození dorazí druhé. Já jsem si to užila v plné parádě. Při návratu z oslav kolem půlnoci už přelétávala letadla, o něco později si to už tanky šněrovaly do Koloděj.
Bydlela jsem v Klánovicích. Uznali jsme naivně, že zase blbne Varšavská smlouva. Ráno poslední vlak jedoucí do Prahy, tři dny zavření v bance na Václaváku, se všemi hrůzami. Okolo mrtví. Střílelo se ve Štěpánské, současně s Muzeem nám do čtvrtého patra padaly rány a - díry do stropu. Rozstříleli nám zámky u stolů a brali si, co chtěli. Rozstříleli dole i trezory, no a tak. Po třech dnech jsem šla pěšky do Klánovic. Nádraží stále zavřená a následující den první vlak, který jel, byl odstřelován. Za námi ležení. Kradli slepice a psy. Vše s přiloženým kulometem.
Následující rok naši partu sebrali v baru při oslavě s tím, že je to provokace. Moji kamarádi si datum mých narozenin pamatují mnohem lépe než já.

Pitrýsek - Hanka XIII.
Na úvod: V roce 1968 mi bylo krásných a voňavých dvacet let. Hlava v oblacích, srdce zamilované až nad tu hlavu. Všechno jsem vnímala intenzivněji. Barvy byly ostřejší, vzduch krásně voněl. I to slunce nějak víc oslňovalo. 
Středeční ráno 21. srpna toho zvláštního roku, by bylo stejné jako každé jiné. Jako každé ráno normálního pracovního dne. Lišilo se jenom tím, že se náš taťka vřítil z kuchyně do pokojů dřív, než jindy. Probudil mamku prudkým zataháním za palec a roztřeseným hlasem na nás volal: "Vstávejte, honem! Rusové nás obsadili!"
To nebylo vůbec sladké probuzení do slunečného rána. Napřed jsme si mysleli, že zase dělá ty svoje špatné a neveselé fóry. Ale taťkova slova potvrzovala vážná hudba z rozhlasu (místo obvyklých bujarých šlágrů) a rozechvělý hlasatel. Bezradná a s žaludkem na vodě jsem odešla do práce.
V konstrukci bylo ticho. Stáli jsme v těsném hloučku uprostřed místnosti. Zní to trochu pateticky, ale dotýkali jsme se rameny a tak si dodávali odvahy. Závodní rozhlas byl přepnutý na vysílání Českého rozhlasu a z dálky v něm byla slyšet střelba. Když se s námi hlasatelé loučili a místností se rozezněla naše hymna, plakali jsme všichni. Nějak jsme věděli, že od té chvíle nebude nic tak, jak jsme si to plánovali, jak jsme o tom snili.
Odpolední město bylo tiché. Všichni spěchali domů. Naivně jsme si mysleli, že vzdor vyjádřený naší pasivní rezistencí, to zlé od nás odežene. Na zdech a plotech byly vylepeny první plakáty: "Ivane, běž domů!" "Brežněv = Hitler!"  "CCCP=SS" "Za Svobodu, za Dubčeka!". Visely také vedle pietně udržovaných, vápnem napsaných odkazů: "Min nět!"
Potom začaly projíždět městem tanky s bílým pruhem. S bílým pruhem, zlověstným znamením zločinců. Od synů těch, kteří byli před třiadvaceti lety vítáni, se lidé odvraceli. Odvraceli se od zmatených kluků, co měli pod mundůrem špinavé montérky. Pod loďkami jim odstávaly uši a přece nedostali ani napít. Tanky odřinčely městem na malé letiště Svazarmu. Vedle něho, v lesíku, bylo prameniště pitné vody pro celé okolí. A od té doby se břeclavská voda chloruje.
Vzpomínám na náš tehdejší tichý vzdor. Dnes, v době konfliktu mezi Ruskem a Gruzií, si uvědomuji, že jsme tehdy vůbec nechápali, jak jsme vlastně bezmocní a v jakém jsme nebezpečí. Neměli jsme žádné informace. Jen kluci pendlovali na "pinckách a babetách" do Brna a vozili zprávy.
A také, jako všude, jezdili po okrese a sundávali dopravní značky nebo obraceli směrovky. A bylo nám k smíchu, jak kolony bloudily ulicemi. Vzpomínám si, že i když bylo léto, ulice potmavěly. Ženy nenosily letní květované šaty, oblékly tmavé. V ty dny zanikl takový milý domácký zvyk. Nedělní odpolední procházka mezi nádražím a náměstím. Městské korzování se už nikdy neobnovilo. 
Po několika týdnech  bylo přímé nebezpečí pryč. Kolona tanků, aut a zelenkavých motocyklů rachotila dál. Těsná blízkost státní hranice s Rakouskem samozvané přátele držela přece jen na uzdě. A tak byla, aspoň jedenkrát, ta děsivá železná opona k něčemu dobrá.
Závěr moje vzpomínání nemá. Proč? Žili jsme život jako všichni. S radováním, smutněním i zatínáním zubů. Někdo stál rovně, někdo se ohnul. Tak, jak to lidé už dělávají.
Osobně jsme se se spojeneckými vojsky potkávali opravdu jen pár týdnů. Brzy byli odveleni a nebýt TV ČR, tak ani nevíme, že jsou tu. Vůbec tu nebyli vidět. Maximálně nějaký generál na oslavě státních svátků na tribuně. Zato, když jsme přijeli třeba do Frenštátu pod. R. tak jsme byli jak v Jiříkově vidění!

Vave
Tábory od mamky byly pokaždé někam jinam, nejvíc si pamatuji na ten úplně první v Osečné u Liberce, nebylo celou dobu moc hezké počasí, ale pak se vylepšilo, a tak jsme připravili hranici na táborový oheň na zítřek, na středu, to jsme se měli jít i koupat, a odpoledne předtím jsme byli u lesa, tolik letadel lítalo nad námi, že prý cvičení.
To středeční ráno nás vzbudili brzo, ve spěchu, museli jsme jít všichni do jídelny, ale stoly pokryté kostkovanými igelitovými ubrusy byly prázdné, a kuchařky v bílých zástěrách a v bílých šátcích stály všechny pod rozhlasem po drátě na poličce na stěně, a všechny plakaly, utíraly si tváře do těch bílých zástěr, bože, co s námi bude, bude válka, Rusové nás napadli, a já jsem volala, že to nemůže být pravda, že ne Rusové, to jsou přeci naši přátele a osvoboditelé, ale že Němci, to museli být ti druzí Němci, a za to jsem dostala od hlavní paní kuchařky velkou facku, a už nikdy jsem si to nepopletla.
Pak jsme se přece jen nějak trochu najedli a většina dětí odjela autobusem, který je rozvážel po okrese, jen já a jeden kluk, pořád to byl ten, co mi zasmolil nohu a co si vzal později mou kamarádku Jarušku, a jedna praktikantka jsme tam ještě zůstali, bydleli jsme mimo trasu autobusu, a čekali jsme na sanitku.
Ta nás pak vezla domů, na severozápad, za zády jsme nechali táborové chatičky, a taky Liberec, kde se tolik střílelo, kde ještě tolik let poté se porůznu objevovaly kytičky, kytičky jako nesmytelné stopy krve utajovaných mrtvých.
Pak najednou proti nám kolona obrněných vozidel, do prdele, povídal řidič sanitky, bylo k němu dopředu otevřené okénko, pustil houkačku a naklonil se nad volant, my jsme skrz to okénko koukali vpřed, jak okolo duní ta nekonečná zelenošedá housenka.
Najednou se jedno z těch vozidel na konci kolony začalo stáčet přes náš pruh, do prdele, kurvy jedny, povídal řidič sanitky, už ležel na volantu, přidal, nás to natisklo do okýnka, asi jsme jeli příkopem, nebo to nějak přeletěl, ten řidič, co už nemluvil, jen kouřil, a když se na nás otočil, tak měl tváře mokré a bílé jako ty kuchařky po ránu.
Mně pak museli dovézt až k mámě do práce, doma nikdo nebyl, mamka hlídala na kopci děti, o které se nikdy nemohl nebo nechtěl starat, a moje teta, ta krásná Julie, měla pohotovost v policejním zámečku, přesouvala tam hbitě banánky z dírky do dírky, ruce jí nad panelem lítaly jako unavené labutě a oči měla červené, jako všichni okolo.
Jako studenti, co si k nám později přišli pro malé rudé vlaječky s maličkým srpem a kladivem, které jsme dávali do oken, a pak je pálili na chodníku, tolik lidí mělo tehdy rudé a vzdorné oči, zaťaté pěsti a na hrudi trikolóru.
Ale pak mnohé oči začaly časem uhýbat a těkat, dívat se k zemi, a zas kose stranou, možná i na chvíli skrytě znovu slzely, když později v Praze pro národ zahořel nesmrtelným světlem mladý apoštol svědomí, ještě chvíli se styděly, než se proměnily v oči moci. Poprava zas jedna ve velkém to byla, poprava českých pánů, žen i dětí, poprava lichých nadějí, a jeden z největších konců světa, protože kdože byl ten kat?
(Úryvek z Blues ukřižovaného města: O křižovatce - cesta třetí, na sever)
 
Zdena b.p.
Bylo kolem 4. hodiny ráno 21. 8. 68. Někdo se nám opřel o zvonek. Hoří? Vyběhnu a sousedka na mne křičí, že nás okupovali. Kdo? Němci? Moc toho neví, ale volá něco o Rusech. Na dokreslení atmosféry nám nad hlavami duní spousty letadel.
Běžím vzbudit rodiče a mamka si státnicky sedne v posteli a prohlásí: "A je to tady. Já to říkala, že by se ta demokracie měla dělat potichu. Tak tohle nám přijde draho." A měla pravdu. Ráno na nákupu jsem se nestačila divit. Starší lidé, vyškolení válkou, se řadili do nekonečných front před obchody s jakýmkoli jídlem.
Na to jsem nemohla ani pomyslet, protože moje půlroční princezna by asi nesouhlasem zbořila kočárek. Sečetla jsem v duchu domácí zásoby, započetla záhonek zeleniny na zahrádce a bramborové pole za potokem a už jsem ujížděla z "města" do bezpečí. A jak tak upaluju k domovu, potkám kamarádku.
Poletovala bezradně mezi zastávkou autobusu a nádražím. Nic nejelo, protože jsme byli ostrůvek uprostřed stojící kolony vojsk Varšavské smlouvy. Tak se jedna porodní asistentka nedostala do práce v nedaleké nemocnici. Za pár hodin jsem ji viděla znovu. Přišla mne odvelet do "služby" k těhotným.
Seznam a trasy už měla v hlavě, nafasovanou maličkou lékárničku taky. Kočárek byl pasován na terénní vozidlo a my jsme objížděly okolní vesnice. Na silnicích stála bojová technika, po kolejích se plížil ostře sledovaný vlak s rušičkou, kterou osvoboditelé nutně potřebovali pro likvidaci ilegálního vysílání Prahy, okolo něj ruští vojáci s ostře nabitými samopaly, které opravdu neváhali několikrát použít.
Nikde nešel proud, protože chlapi na rozvodně hodili na pasy železné tyče. Aby nebylo čím napojit rušičku. Všude zmatek, vzdor i strach. Jen my dvě bláznivé holky jezdily se spokojeným miminem poli a kolem Labe od jedné těhulenky k další.  Kamarádka přivedla na svět krásného kluka a já byla důležitá, jako podej, podrž, a kde je ta horká voda.
Moje miminko se osvědčilo jako správné rozjařovalo nervózního tatínka a babičky. V noci jsme vařily kotle bramboračky, vyvářely plínky a podávaly hlášení doktorovi, který jezdil na kole a navštěvoval nemocné.
Všichni jsme měli tolik práce a starostí, že jsme se nestihli bát. Ale zarputilost a nesouhlas s přítomností "bratrů" nám vydržely. Aby ne, když jsou Milovice vidět na obzoru. 

Díky za tenhle soubor povídání patří Zdeně b.p., která si dala práci, oslovila lidi a dala dohromady rukopisy. Děkuju! D. R.

Zdena b. p.