Tuhle jsem šila kabelku pro mou maminku k narozeninám podle návodu v knížce. Návod pravil: dvě designové látky, z toho jednu na podšívku a jednu na vnější část, k nim ladící látku na olemování. Vybrala jsem základní látku na vnější část a začala k ní skládat další, abych se aspoň trochu přiblížila návodu (podle metody „za neznámé dosadíš známé“).

Výsledek dopadl jako obvykle - designová látka na vnější části, na podšívku ladící starší damaškový polštář (byla jsem toho názoru, že vytkaný lesklý vzor dodá nádech luxusu), na lemování kus odloženého bavlněného závěsu z předsíně. Popisu se to blížilo velmi vzdáleně, ale výsledek se mi líbil, byť některé časopisy nabádají raději ke koupi nových látek, když už si s tím člověk dá tu práci.

Přiznejme si- neumím to. Neumím vyhodit věci, které by podle mne mohly docela dobře sloužit, a koupit nové. Vyhodím to, co podle mne je už ve stavu rozpadu. A to, co je dobré a nepoužiju to, nabídnu lidem okolo, případně odevzdám charitě.

Jako matka mrňat jsme byla zapojena do koloběhu věcí - od někoho jsem věci po dětech dostávala a jiným jsem je po obnošení svými dětmi předávala- fungovalo to ke všeobecné spokojenosti. Aspoň se doma nehromadily nepotřebné věci (nemluvím o hračkách, ty kvalitní jsem nevyhodila a skladuju je doteď).

Vlastně mám i dnes radost, když nějakou hezkou věc dostanu. Pokud se mi hodí, použiju ji, a časem případně „posunu dál“. Pokud se nehodí, posunu ji dál hned.

Pak jsem si přečetla časopis jiného typu a dozvěděla jsem se, že takovému chování se říká ekologické. Takže mám argument, když do sysliště nenápadně nesu další balíček!