"Smrt drahého člověka vešla do domu a do mého života. A do mé bolesti se mísila ještě hrůza z poznání, že jsem nevěděla o něm všechno, že byl omyl, když jsem se domnívala, že znám každé hnutí jeho mysli i duše. Sdílela jsem s ním každou radost i bolest, a teď jsem poznala, že některé stránky jeho života mně zůstaly utajeny. Osud mne zaskočil v okamžiku, kdy jsem se toho nejméně nadála."

Přešla léta, a já na tyto věty vzpomínám stále častěji, protože teprve zkušenost mně dovolila pochopit a snad i procítit jejich význam. Prožíváme rozchody a ztráty příbuzných, spolupracovníků a přátel, a když se zamyslíme nad tím, co jsme o nich věděli a co o nich víme, můžeme mít dojem, že jsme je znali z vzájemných rozhovorů, z návštěv a třeba i z části společného života.

Časem pochopíme, že osobnost člověka je ale mnohem složitější a v něčem třeba zcela neuchopitelná. Dříve či později se o tom každý z nás přesvědčí u svých rodičů: dokud jsme mladí, nevyptáváme se jich na jejich minulost, názory a utajená přání, na jejich úspěchy i prohry, na pocity štěstí i zklamání a křivdy; máme vlastní tužby a starosti. Pak přijde doba, kdy klademe otázky už velice zřídka. Brání nám ostych i míra vlastní ohleduplnosti. A najednou tu je čas, kdy se už není koho zeptat. A naše vědomosti o člověku tak jednou provždy zůstanou neúplnými.

Platí to ale jen o nás, příslušnících lidského rodu?

Při zaměstnání, vnuceném mi normalizací, našel jsem v jedné obytné buňce kdysi nápis: "Čím více poznávám lidi, tím raději mám svého psa." Co asi prožil a prožíval ten člověk, který toto vyškrábal do prosté dřevěné stěny svého dočasného obydlí? A jak pocítil pes toho člověka jeho stupňovanou lásku? Nevíte, nevíme, nevím.

Psa se zeptat nemůžeme a neumíme. Naši čtyřnozí přátelé žijí s námi, mají s námi mnoho společného, mají tytéž základní potřeby živých tvorů, jako my, ale jsou jiní než my. Někdy se třeba o pejskovi mluví jako o němé tváři, ale on není němý, jen se nevyjadřuje slovy, patří k civilizaci, která se nám právem jeví jako mnohem prostší, než ta naše vlastní, ale i ona má své zákonitosti, své stupnice hodnot a jakousi hierarchii. Mezi zvířaty, a to i těmi, která žijí s námi a vedle nás, jsou ale rozdíly, tak jako jsou rozdíly mezi lidmi.

V každé velké skupině lidí jsou přeci lidé inteligentní i zaostalí, přímočaří i podlí, přátelští i méně přátelští, nenasytní gauneři i lidé skromní, a nakonec také přežívající a ohrožený druh - lidé čestní a slušní. Proč by tomu i našich čtyřnohých přátel nemělo být podobně? I v té nejprimitivnější společnosti pravěku se objevují jedinci mimořádných, tvůrčích schopností, třeba právě jejich malby nacházíme na stěnách jeskyní. Vždy tu byli a jsou lidé průměrní, podprůměrní, ale také nadprůměrní.

Také u zvířat najdeme společné vzorce chování, ale i individuální rozdíly, někdy nemalé. Vyprávěli mně o kocourovi, který si uměl otevřít nejen každé dveře, ale i každá dvířka skříněk. Jak k tomu dospěl? Díval se na to, jak dveře a dvířka otvírají lidé. A pak si to zkusil, vyskočil třeba na kliku, vlastní vahou ji sklopil dolů, a hle - ono to fungovalo. Nikdo ho to neučil, nikdo to s ním netrénoval, přišel na to sám.

My doma tak inteligentního kocoura nemáme, přesto se od jiných koček dost liší: je běžné, že se kočka nechá hladit, má to nejspíše i ráda, ale snese to zpravidla jen určitou krátkou dobu. Pak kočičím tělem proběhne sotva znatelný záchvěv a kočka dá najevo, že už to stačilo, někdy to zdůrazní i svými drápky. Náš kocour, černý miláček všech, takový není. Je to mazlík a nechá se třeba i drbat na bříšku, což kočka zpravidla nesnáší.

Je čistotný, ač ho k tomu nikdo nevychovával. V létě, i při chemickém ošetření, přinese občas v kožíšku zakousnuté klíště. Když mu je vytrháváme, nebrání se, dokonce ani tehdy ne, když spolu s klíštětem vytrhneme z kožíšku i pár chlupů. Myslím, že i jinak se od většiny koček trochu liší. Když ve dne pospává, nestočí se do klubíčka, ale rozkošnicky se provaluje. Podezírám ho, že má sklon k narcismu a že se nám předvádí.

Nevěříte? Nemusíte, ale proč by narcismus neměl být i kocourovi vlastní? Proč by neměl mít kocour stejné nectnosti jako... teď právě mne nenapadá jako kdo... Slyšel jsem kdesi o kocourovi, který chodil na schůze - tuším že obecního zastupitelstva. Takže kocour může být i masochista. V televizi jsem zase viděl vyprávění o kocourovi, který pravidelně docházel do domova důchodců. Dělal to snad jen proto, že tu občas něco dostal? Vyprávění naznačovalo jinou, spíše nezištnou motivaci.

S naší fenkou vychází náš kocour dobře. Je to dost běžné tam, kde žijí pejsek s kočkou ve společné domácnosti. Moc si spolu nehrají, přece jen postoj pejska a kočky se i v tom hraní dost liší. Známe ale paní, která měla kocourka a afgánského chrta, a tato dvě zvířátka byla nejen nerozlučnými přáteli, také spolu ráda dováděla. Kocourek na psovi jezdil a psa to zřejmě bavilo. Nevím, co se kocourkovi stalo, ale předčasně umřel a afgánský chrt tak ztratil kamaráda. Opatřili mu jiného kocourka, ale toho afgánec nechtěl, dokonce na něho výhružně zavrčel. Zřejmě ani u zvířat není každý přítel nahraditelný.

Byly ovšem i doby, kdy jsme žádného představitele nebo představitelku kočičího druhu doma neměli: naše fenka Gina, milé, kudrnaté psí stvoření, neměla kočky a ráda my jsme to respektovali. S fenkou Ginou jsem za tzv. normalizace strávil při svém toulavém zaměstnání mnoho společných dní i nocí, a setkával jsem se se vším tím, co je pro pejsky příznačné: vrozený sklon hlídat, schopnost vyválet se v nějaké nečistotě a tak se navonět, sice levně, zato podle pejsčího vkusu, radost z procházek, čtení stop a zbytky dávných loveckých schopností.

Setkal jsem se také se snahou hlídat smečku, v našem případě se to třeba projevovalo tím, že pokud jsme s paní chodili na houby, fenka běhala od jednoho k druhému. Běžné také bylo, že když jsem kdesi v některé venkovské oblasti čekal na paní, Gina to vycítila a napjatě čekala spolu se mnou. Pes prý pozná, když chceme od něho odejít, podle šatů, které si bereme a podle příprav, které musíme provést.

Možná to tak je, spíše ale se dá velice mnoho připsat na konto zázračného psího čichu: tím prý pes pozná počínající rakovinu nebo u nemocných epilepsií blížící se záchvat. Ten mimořádný psí čich se využívá třeba pro hledání lidí pod sutinami nebo zavalených lavinou. To všechno je už známo, ale vraťme se k naší fence Gině. Četl a slyšel jsem mnohokrát o tom, jak pes, když jde s člověkem na procházku, chodívá napřed a na každém rozcestí se ohlédne, zda zvolil ten směr, který si přeje jeho lidský průvodce.

Hezky o tom píše jedna autorka, kterou známe a právem si jí vážíme. Jenže já jsem s Ginou míval i jiné zkušenosti: na rozcestích se neohlížela, šla přesně tudy, kudy jsem chtěl jít já sám. Jak to věděla? Nevím. Musel jsem nejednou jít na kontrolu objektů v lesnatém terénu, který jsem sám téměř neznal. Dojel jsem autem s Ginou na kraj lesa a ona pak šla vedle mne, tam, kam jsem šel já. Několikrát se mi ale stalo, že jsem zabloudil a nevěděl jsem, jak se dostanu z lesa ven. Musel jsem dát Gině najevo, že potřebuji její pomoc.

Jak? Upřímně řečeno, nevím. Chvíli jsme stáli s fenkou na jednom místě a dívali jsme se na sebe. Pak se Gina obrátila a neomylně mne zavedla nejkratší cestou, někdy i mlázím anebo křovinami, k zaparkovanému autu. Fungovala mezi námi telepatie, tedy přenos myšlenek? Mezi lidmi jsem se s tím již několikrát setkal, sám jsem to i nejednou zažil. Ale přenos myšlenky mezi člověkem a psem? Dovolil bych si ovšem položit otázku: A proč ne?

Kolem našich nejbližších miláčků, zvláště pejsků a kočiček, vytvářejí lidé řadu představ, které skeptikům určitě připadají nesmyslné. Nehnuté sezení koček za měsíčních nocí jako druh náboženského rituálu. A jiné a jiné. Starý pán, který měl krásnou a milou kokřici, říkal, že si myslí, že ta fenka je převtělením jeho největší životní lásky, dávno mrtvé. Znal jsem paní, která si o zvláště hodné a přítulné fence myslela, že je převtělením její matky.

Ne, nevysmívám se. Naše současné znalosti narušují dávná křesťanská tvrzení o posmrtném nebi a pekle. Nauka o převtělování více respektuje naše vědomosti o možnostech prostoru. Sám si ale myslím, že mnoha citlivějším lidem, zvláště starým, nahrazuje nenáročná láska pejska a k pejskovi nesplnitelnou touhu a lásku lidskou.

Fenka Gina je už mnoho let za velkým duhovým mostem a žije už jen v našich vzpomínkách. V nich ale bude žít - dokud budeme žít my. Na otázku, zda mezi ní a mnou existovalo myšlenkové spojení, nikdo neodpoví. A já na odpověď ani nečekám. Mohu jen s pokorou říci znovu prosté: nevíte, nevíme, nevím.