V dobách po revoluci se měnilo složení obchodů v městech i na vesnicích. Objevily se houfy butiků (někdy s jepičím životem), jiné obchody se pro nezájem zavíraly - zahrádkářské potřeby, metráž, modelářské obchody, textilní galanterie - nebyly potřeba, všechno si koupíme hotové, na trhu je všeho dost! Ale po nějaké době se pomalu začaly objevovat znovu. Proč asi?

Mám hodně málo volného času, ale neumím ho trávit koukáním na televizi. Když už si k ní sednu, tak pletu nebo šiju. A na to je potřeba materiál!

Miluju návštěvy textilních galanterií stejně, jako jiné ženy chodí do cukrárny. Neobhlížím mlsně zákusky, ale knoflíky, příze a pomůcky na nové či znovuobjevené techniky.

Mám své oblíbené galanterie, kde vedu s prodavačkou řeči - jedna z nejlepších je třeba ta, kde mladá prodavačka při hovoru nad bambulkovou přízí vzala do ruky jehlice a ukázala mi, jak se z ní plete.

V jiné jsem vedla spíš filozofickou diskuzi a prodavačka pronesla: „Ty ženské jsou dneska strašně uštvané, a tak se vracejí k ručním pracem ne z nutnosti, ale jako k určitému druhu aktivního odpočinku.“ (Ano, vím, že by podle odborníků na zdraví si měly jít raději zaběhat, ale vyprávějte to mámě, která přiběhla z práce, dohlédla na psaní domácích úkolů, udělala večeři, probrala s rodinou všechno, co je potřeba, a nahnala děti spát- v devět večer by šla běhat jen opravdu přesvědčená sportovkyně).

Moje oblíbené galanterie nejsou ve velkém městě na hlavní třídě, jsou v malých městečkách, kterými projíždím cestou do práce. Prodavačky si tu své zákazníky hýčkají, protože doufají, že se vrátí za novými lákadly - no, už jste někdy slyšeli o samovzorovací přízi? Aspoň kouknout!