Může to být pro některé lidi lákavé, mít čistokrevného psa a chodit s ním případně na výstavy, ale i pokud nemá chovatel takové úmysly, může mu dělat dobře pocit, že má psa, jakého nemají chovatelé tzv. voříšků. Myslím si, že zvláště snobům to musí dělat dobře.

Naše rodina nikdy takový problém řešit nemusela: na zvířátka samozřejmě přispíváme, ale stejně jako nemálo pejskařů, s nimiž se na procházkách setkáváme, měli jsme vždy psa zdarma. Buď z útulku, nebo od přátel, jimž jsme pomáhali řešit otázku, co se štěnětem, tím plodem nekontrolované a čisté psí lásky, spojené s neznalostí antikoncepce.

Nás, kdo jsme zachránili nebo změnili výrazně k lepšímu život čtyřnohého zvířátka není zas tak málo. Dávno jsme zapomněli na to, že jsme vlastně udělali dobrý skutek, a nepovažujeme to za zásluhu. Víme, že lidé výrazně ovlivňují životy zvířátek, v našem případě tedy psů, je to ostatně všeobecně známo…

Jenže já jsem prožil přesný opak této zobecňující poučky. Pejskové ovlivnili život můj, a já se obávám, že o tom sice mohu vyprávět, chlubit se ale nemám čím.

V důsledku infarktu stal jsem se ještě před listopadem 1989 majitelem ischemické choroby srdeční a pravidelným příjemcem invalidního důchodu. Radost jsem z toho sice neměl, ale přiznávám, že se mne na to nikdo neptal a nikdo ode mne, abych se radoval, nepožadoval. Pokoušel jsem se najít nějaké zaměstnání, v kterém by ten můj zdravotní stav nikomu nevadil, a nějak to nešlo.

Pak ale se objevila náhoda, svým způsobem šťastná náhoda. Má blízká příbuzná, starší paní, četla denně noviny. Které? Rudé právo. Ne sice z přesvědčení, ale chtěla být informována. U některých lidí vzniká jakýsi nezřetelný a ostatním těžko vysvětlitelný pocit, že informacemi o událostech se nějak vzdáleně na těchto událostech podílejí. K tomu ještě Rudé právo, tištěné v té době v jedné technicky dobře vybavené tiskárně, mělo docela zřetelný tisk i obrázky, což pro slabší zrak starého člověka bylo dobré.

A poněvadž paní, jak už jsem zmínil, byla už starší a určitě neměla chuť měnit dosavadní zvyklosti, zahrnula noviny do navyklého a požadovaného způsobu života. Jenomže s doručovatelem novin nastaly nějaké obtíže, a tak noviny dost často vůbec nedošly, a paní to vadilo. Byl jsem tedy já, kterému mohlo být Rudé právo ukradené, vyslán do Poštovní novinové společnosti, abych pravidelnou dodávku novin reklamoval.

Náhoda bývá nevyzpytatelná: v kanceláři Poštovní novinové služby jsem narazil na možnost zaměstnání, byť na velmi zkrácenou pracovní dobu, zato s jistotou, že můj zdravotní stav nebude nikoho zajímat. A tak jsem již druhého dne po šesté hodině ráno pochodoval s taškou, nacpanou novinami a časopisy, pražskou vilovou čtvrtí blízko mého bydliště.

Pěší procházka je prý pro kardiaka zdravá. Vykročil jsem tedy s heslem: "Dělám to pro zdraví a pro peníze", sám se sebou spokojen. Začínal jsem brzy ráno a po pár hodinách jsem se vracel domů. Nebylo to špatné.

Až sem se zdá být všechno normální. Jenomže v domech a rodinných domcích nebydlí jenom lidé, jsou tam i pejskové. Dnes, s odstupem let, kdybych i chtěl týrat svou děravou paměť, nejsem již schopen pojmenovat pejska, kterým začalo zkomplikování mého života. Možná to byly dvě černé fenky, které žily v zahradě jednoho domku s neopraveným plotem a bavily se tím, že mne na mé pošťácké cestě doprovázely, možná to byli někteří pejskové v nejbližším sousedství, opravdu už nevím.

Já jsem sice měl doma dvě zvířátka, Mourečka, který byl sice milý, ale zachovával si od lidí důstojný kočičí odstup, a hlavně Ťapinku, krásnou a milou fenku, která se na mne vždy brzy ráno přišla podívat, a mile mne přivítala, když jsem se vracel. Já, ale jako typický mužský, jsem jí nebyl věrný: nedokázal jsem odolat žádostivým pohledům jiných psíků a psiček.

Když jsem se zastavil u domku se zahrádkou, kde měli pejska, skoro všude jsem rozdával nějakou maličkost na přilepšenou. Nikdo mne k tomu nenutil, nikdo, kromě pejsků, to ode mne nežádal, jsem prostě takový cvok. Majitelé pejsků si nejspíše mysleli, že právě jedině toho jejich psíka mám rád, a něco mu tedy nesu. Že mám těch psích abonentů víc, je nejspíše ani nenapadlo.

A zatím já jsem kupoval maso pro pejsky a k tomu těstoviny, doma jsem to vařil a plnil do krabiček. Před rokem 90 už nevím do jakých, po roce 90 do krabiček od Ramy. Když jsem chodil roznášet noviny, míval jsem služební pojízdnou tašku, takový u pošty běžný vozík, a kromě toho na rameni pověšenou aktovku, nabitou stravou pro pejsky. Tak to šlo den co den po několik let.

Řeknete možná, proboha - kam ten člověk rozum dal? Sám nevím. Těch mých čtyřnohých přátel a přítelkyň bylo asi osm, někdy trochu víc a někdy trochu méně, podle toho, zda byli doma nebo odjeli s majiteli třeba na chalupu. Také se stávalo, že jsem se ráno s některým pejskem nesetkal, protože na rozdíl ode mne, ráno ještě spal. Moc mně to nevadilo, říkal jsem si, že tedy trochu ušetřím…

Někdy jsem sám o sobě a o svém zdravém rozumu zapochyboval: mezi mé pravidelné odběratele totiž patřila fenka německého ovčáka a později její přítel dogáč, žijící v zahradě nově přestavěné vily, jejímž majitelem byl tehdy známý bankéř. Jeho firma vstoupila halasně na scénu, a po krátké době a několika aférách potichu zmizela. Ve vile extrémně bohatý majitel nebydlel, jen se tu občas objevoval. Z chodníku před vilou si udělal něco jako parčík nebo předzahrádku.

Úřadům to nevadilo, ostatně stavební úřad měl a ještě má slabost pro bohaté investory, a ti zase nejspíše mají slabost pro zaměstnance stavebního úřadu. Jenže já tu nechci psát o protekci a korupci, která trvá a spíše sílí, ale o psech, žijících v zahradě vily. Nosil jsem jim každý den něco na přilepšenou a říkal jsem, jaký že to jsem blbec: pan bankéř měl peněz, o nichž se obyčejným lidem ani nezdá, a já mu přikrmoval psy. Jenže ty o majetkových rozdílech nikdo nepoučil, a ani já jsem se o to nepokoušel …

Nic ale netrvá v světě věčně. Hlad po novinách, hlavně po jiných než bylo Rudé právo, po devadesátém roce ustával. Novin bylo víc i v trafikách, předplatné přestalo být výhodné a jeho cena vzrostla, až přesáhla možnosti mnoha starších lidí. Také v řídící administrativě PNS nastaly změny, objevili se noví lidé, a i když v PNS asi nebylo moc možností z majetku společnosti si nakrást, leda tak pár prodejních stánků, zřejmě místa ve vedení PNS mohla i tak být přitažlivá. Bylo jasné, že poměry i pro doručovatele tisku, jak se zaměstnání, které jsem zastával, říkalo, se zhorší až za hranici únosnosti.

Z dříve pracně ušetřených peněz jsem si v polovině devadesátých let pořídil počítač. A kromě jiného začal jsem sledovat své příjmy a vydání. Nebylo těžké zjistit, že nepatrný příjem, který mám ze svého zaměstnání, dávám beze zbytku psím kamarádům. Ani to ale netrvalo dlouho: jak rostlo zdražování, kterému se odborně a zdvořile říká inflace, můj příjem na psí radosti nestačil a musel jsem dosazovat ze skromného domácího rozpočtu. Bylo mi jasné, že mne pejskové časem zruinují, ale k zásadní změně jsem neměl odvahu.

Díky jedné mé známé, našel jsem nové zaměstnání. Na zkrácenou pracovní dobu, se začátky velice brzy ráno. Skočil jsem po té možnosti a teď už jsem tedy byl naší fence Ťapince věrný. Časně ráno, většinou ještě za tmy, mne doprovázela ke dveřím a na rozloučenou mne olízala. Nejednou, když jsem měl zvláště málo času, jsem šel do zaměstnání nemytý. Olízaný jsem ale byl vždycky.

Pejskům na trase roznašeče novin a hrozbě finančních ztrát jsem … unikl? Ba ne, neunikl, spíše utekl. Zda si to vyčítám? Nevím jistě. Z těch pejsků, kterým jsem zpestřoval jejich rána, už žádný nežije. Nežije ani drahoušek Ťapka. Žijí jen mé výčitky svědomí.

Já vím, že současní úspěšní a schopní (zvláště všeho schopní) svědomí většinou nemají a tak neznají ani výčitky svědomí. Já ale netoužím po tom, být v tom smyslu, jak se to užívá v současné novinářské a funkcionářské mluvě, schopným a úspěšným.

Říká se, že se máme učit z dějin. Říká se, že se máme poučit z vlastních zkušeností. Jak to funguje u mne? Každé ráno chodím s manželkou a fenkou Mončou, kterou paní dovezla z útulku, na procházku. Každé ráno neseme velký plastový sáček, plný piškotů. Každé ráno, když se vracíme domů, je ten sáček výrazně hubenější a nejčastěji prázdný.