Rodiče vlastní chalupu u Koryčan, kde jsme nocovali a pobývali. V pondělí jsme se zastavili v Hodoníně, aby si můj nejdražší vyřídil cosi v práci, a pak jsme zamířili do Luhačovic. Byla jsem tam asi jako dvanáctiletá holka s rodiči a pamatovala jsem si jen všudypřítomnou zeleň a příjemnou atmosféru.

Takže na dotazy dětí - Proč tam jedeme a co tam zajímavého uvidíme? - jsem vcelku neurčitě odpovídala, že to tam chci prostě znovu vidět. Chvilku jsme se autem po Luhačovicích motali, než nám došlo, že auto budeme muset nechat na centrálním parkovišti. Pak jsme se pěšky vydali do lázní. V tom zmatku jsem zapomněla foťák v autě, takže vám Luhačovice neukážu...

Stálo to za to. Příjemné lázně střední velikosti plné Čechů, cizinců pomálu. Tomu jsou přizpůsobené i ceny v mnoha malých hospůdkách a obchůdcích. Koupíte tam samozřejmě lázeňské oplatky ve všech možných i nemožných příchutích (například čokoláda s chilli).

Pak jsem taky nakoukla do obchůdků s oblečením. A propadla jsem jim. Neprodávala se tu asijská trička a džíny, nýbrž elegantní dámská móda za velmi rozumné ceny. Luhačovice, jak jsem je viděla v Četnických humoreskách, neztratily nic ze svého kouzla. Nekoupíte tu broušené sklo, růžový porcelán a dřevěné loutky, jaké je zvykem prodávat turistům, zato jsem si koupila pleťový krém s přídavkem Vincentky.

Ochutnali jsme Ottův pramen - je ještě slanější než Vincentka - a obdivovali zdejší prostředí, protože lázně jsou zasazené do údolíčka v lesích. Působily na mne tak příjemně, že bych se tam na podzim chtěla vydat na prodloužený víkend. Mimochodem, z těch obchůdků jsem si dovezla krásný letní klobouk :))

Odpoledne začala Kačka pofňukávat, že ji v krku bolí už moc a je jí špatně. Mluvila, jako by měla v krku knedlík a nepochybně měla horečku, a tak jsem se cestou na chalupu zastavili na pohotovosti, a vyfasovali recept na antibiotika, protože si slečna pořídila angínu.

Naštěstí teplota jí během večera po jednom ibuprofenu opadla a už se nevrátila, jak je u mých dětí zvykem, a tak jsme se rozhodli na chalupě zůstat dál, mimo jiné proto, že na druhý den jsme měli objednaný motorový člun na řece Moravě.

No - motorový člun si představuju jinak. Tohle byla loďka s plochým dnem a motorem do 5 koní, aby to mohli řídit i lidé bez licence. Po krátkém zaškolení a instruktáži, kam smíme plout, byl člun na dvě hodiny náš. Kačce jsme narazili na hlavu slamák, kvůli atb a sluníčku, zakázali jí vyhrnovat tričko a vyrazili jsme.

Na vodu nejezdíme, takže neznám tu romantiku plavby na kánoi, tudíž mně stačilo i tohle. Za celou dobu jsme potkali na řece jen jeden člun - větší, pro turisty i s kapitánem. Zato jsme viděli spousty rybářských chatiček, někdy i dost bizarních. U některých měli rybáři nahozeno a čekali, co zabere.

Dřív byla plavba na půl dne, smělo se i do meandrů a na Baťův kanál, jenže kvůli letošním bouřkám s vichřicemi do vody popadala spousta stromů a plavba tudy není bezpečná.

Na fotkách mám starý slaměný klobouk na hlavě i já. Občas fouklo a vím, proč si dámy klobouk elegantně přidržují ručkou. Jenže u toho obvykle nefotí.

Kousek před přístavem jsme chtěla cosi vyfotit, Kája mě požádal, abych trochu poposedla kvůli rovnováze, silně fouklo a klobouk byl ve vodě. Kája hned s člunem zakroužil, abychom ho mohli vylovit, a já jsem si přelezla na příď, odkud jsem překvapeně sledovala, jak se slamák potápí. Ve filmech přece kdovíjak dlouho plave na hladině! Na poslední chvíli jsem ho vylovila pádlem z vody, ale rodina se mi smála ještě v autě, když jsem promáčený klobouk ukládala do kufru.

Jelikož jsme dopluli zpátky do Hodonína a na vodě jak známo vyhládne, šli jsme na oběd stylově do Rybářské bašty. Dala jsem si štiku v lupíncích z lískových oříšků a blaženě pomlaskávala ještě dvě hodiny po obědě... Původní plán sice počítal s více atrakcemi, ale museli jsme se podřídit Kaččině angíně. Takže jsme se vrátili na chalupu, opekli si buřty a dali Kačce žádanou krupicovou kaši s ostružinami.

Ve středu jsme se vypravili na zámek Milotice. Už jsem tu jednou byla, ale bez dětí, a chtěla jsem jim tenhle příjemný zámeček ukázat. Má pěknou zahradu a pořád vypadá jako nový. V konírně jsme kdysi viděli výstavu kočárů, tentokrát tam byly svatební kroje z okolí - Ratíškovice, Vlčnov... Já hadrnice jsem obdivovala překrásně vypracování.

V protějším rohu nádvoří je domeček, kam si můžete vlézt a zkusit, jak funguje kamera obskura. V naprosto ztemnělém domečku je dírka ve dveřích, kterou prochází světlo a promítá na protější stěnu obrázek zámku, jen vzhůru nohama. V konírně nám ukázali fotky z obskury, které udělaly místní děti, a některé byly mimořádně zdařilé.

Zámek je malý, ale příjemný. Viděli jsme první patro zařízené tak, jak ho používali majitelé v první polovině 20. století. Mladá průvodkyně kupodivu neměla profesionální průvodcovskou intonaci a výklad prokládala vzpomínkami Marietky, dcery zámecké paní, která se k stáru do Milotic vracela a často vyprávěla, jak se na zámku žilo.

Líbilo se mi, že květinová výzdoba zámku byla jen z místních kytek - aster, cínií, slunečnic - což aranžuje zámecké zahradnictví, a v pokladně zámku se daly koupit za pět peněz kytky v květináčích rovněž odtamtud.

Pak už jsme se vraceli domů. Vyzvedli jsme si u mých rodičů Borůvku, která tam byla všemožně opečovávána, a dostali ještě zbytek vařeného drůbežího masa, aby chuderka nemusela hned granule :))

Obvykle jezdíme do zahraničí, ale letos po dovolené v Jizerkách a na jižní Moravě musím říct, že krásnou dovolenou lze prožít i u nás. Konec konců, ten burčák, co jsme si dovezli ze Strážnice, byl taky skvělý...

Další fotky můžete shlédnout zde