10.12.2019 | Svátek má Julie


ČLOVĚČINY: Cestující

16.8.2008

 
Ještěže se jim podařilo sehnat lístky, to je hlavně zásluha kluků z kapely: Petra, Pavla a Honzy. Roman a Jirka však taky patří do party a tak teď sedí všichni ve vlaku a těší se do matičky Prahy na řádný metalový nářez. Frontmen skupiny slaví padesátku, to určitě předvedou báječnou šou! Pavel je na tom podobně: pětadvacáté narozeniny měl včera, ale pořádná oslava proběhla už v sobotu a taky to byl parádní nářez, zkrátka tenhle týden stojí za to!
Jirka se zvedá a odchází, ale stačí udělat jen pár kroků, když s ním obrovská síla smýkne do uličky, kde se jen stěží zachytí s myšlenkou, že za takovéhle brždění by měli strojvedoucího vyrazit z práce. Těch šest vteřin se zdá nekonečných a když už je zpomalení patrné, místo úlevy přichází strašlivý náraz. V jednom okamžiku se slévá tříštění rozbíjeného skla s lomozem mačkaných plechů a skřípěním kol. Nikdo neví, jak dlouho to trvá, snad celou věčnost.
Najednou je ticho. Ale jen vteřinové, protože se začíná ozývat nářek raněných promísený s pláčem dětí i dospělých. Zvedá se vlna zmatku a chaosu, každý se chce co nejdříve dostat z vlaku ven. Jirka se vrací ke klukům a nečeká jej radostný pohled: Honza je zaklíněný v okně, Roman lapá po dechu, který si vyrazil nárazem do zad, Petr se, mimořádně bledý, právě zvedá z podlahy, Pavla není vůbec vidět a až podle rozlévající se kaluže krve je možné tušit, že bude pod sedadlem.
Nejprve je potřeba pomoci starší paní, která nepřítomně zírá, ale krvavá rána na hlavě a ruka skrčená v nepřirozeném úhlu dávají tušit, že zranění nebude lehké. Je těžké dostat se vůbec z vagónu, ale pokud člověka dokážou nést vlastní nohy, tak to nějak půjde. Zatímco se Jirka probojovává ven, pokouší se Petr vytáhnou z pod sedadla Pavla. Nejde mu to, nějak nemá dost sil a tak volá na pomoc Romana, který poznal, že zaklíněného Honzu neosvobodí – to bude práce pro hasiče s technikou.
Petr a Roman konečně vytahují Pavla a na první pohled je jasné, že tady půjde o minuty. Otevřená zlomenina nohy a velká ztráta krve z protržené tepny jsou zřejmě důvod, proč je Pavel v bezvědomí. Rozbitým oknem zahlédnou venku Jirku a nějak se jim podaří vystrčit Pavla ven, Jirka jej přebírá a předává záchranářům, kteří začínají s oživováním a zásobováním nehybného těla krví.
Petr a Roman se navzájem podpírají a snaží se najít cestu ven z tohohle bludiště kovu a utrpení. Konečně jsou venku a Petr se sesouvá do rukou záchranářů. Romana podpírá Jirka, ale jenom chvíli, už i k němu přibíhají záchranáři a berou si ho do péče. Jirka jen nejasně vnímá, že v místech, kde je zaklíněný Honza pracují hasiči a vyřezávají kusy plechu tak, aby bylo možné uvolnit poraněné tělo.
Jirka si vyčerpaně sedá do trávy a najednou neví, kolik vlastně uteklo času od nárazu. Minuty, nebo snad už i hodiny – netuší. A neví, co se právě teď děje s jeho kamarády. Neví, že zaklíněný Honza už je vysvobozený a se zlomenou nohou je převážený do nemocnice. Na stejné místo jen v jiné sanitce směřuje i Roman s naraženými zády a zlomenou čelistí.
Petra se zlomenými žebry a vnitřním krvácením čeká v blízké okresní nemocnici řada operací a ještě neví, že při jedné z nich přijde o slezinu. Pavla právě nakládají do vrtulníku a tranportují do vzdálenějšího města, které nabídlo pomoc a má kapacitu a odborníky na složité operace. Možná už teď je v kómatu, ve kterém bude ještě několik dní.
Jirka se rozhlíží kolem sebe. Vidí spoušť, kterou si nikdy nedokázal ani představit; vidí hasiče, záchranáře a dobrovolníky, kteří pomáhají ze všech sil, aby už bolesti a utrpení alespoň pro dnešek a na tomto místě byl konec. Tuší, že všichni cestující nedostali šanci přežít a v mnoha rodinách zavládne doba smutku a žalu. Věří však v jedno: práce a obětavost těch, kteří tady po nehodě pomáhali, a těch, kteří se o zraněné starají v nemocnicích, musí být odměněna. Ne penězi, ale tím, že se zranění začnou uzdravovat a brzy se vrátí domů.
Sedí a netuší, že jeho samého se tato událost vnitřně dotkla tak, že nakonec bude muset vyhledat lékařskou pomoc, aby se dokázal vyrovnat s touto hrůznou zkušeností.
Popřejme i my cestujícím z našeho příběhu hodně síly, vytrvalosti a optimismu.
Budou je potřebovat.
Alena Zálešáková (Alča)