Já mu poděkoval za důvěru a natáhl ruku s kalíškem grogu. On opětoval moje gesto a symbolicky jsme si přiťukli. Jeho oči byly pevné a hleděly na mne přes plápolající oheň. "Tak ať to mám za sebou," ulevil si. V tu chvíli v ohni zapraskalo jako kdyby se i on nemohl dočkat vyprávění a vyslal do vzduchu rej žhavých bludiček.

"Bylo to už nějaký ten čas po válce a já, věř mi, jako kluk jsem zažil hodně špatnýho, jsem nevěděl co dělat. Rodiče zůstali při bombardování zasypaní v rozbitém domě. Já byl tehdy u tety na venkově. Když zanedlouho zemřela i teta, zůstal jsem sám, ale byl jsem již dospělý. V domě tety mi nic nepatřilo a tak jsem odešel a začal se toulat. Moje živobytí bylo bídné. Tu jsem dostal pár korun při žních, tam zase najíst. Kráčel jsem všemi možnými cestami, ale nikde jsem se nemohl jak se říká uchytit. Při jedné z cest za prací jsem se dostal do rozlehlého lesa. Měl jsem přes něj dojít do vesnice, kde údajně hledali dělníky do lomu. Zabloudil jsem a ne a ne se vymotat.

Najednou se člověče přede mnou objevila propast. No propast, byl to strmý sráz, asi starý lom, ale ne velký, šel by snadno přehodit kamenem. Byl zarostlý, na jeho dně bylo malé jezírko a okolo něho takové malé chaty. Bylo jich tam tak pět šest. Už se stmívalo a já si všiml, že se v jedné chaloupce svítí. Shora to vypadalo jako v pohádce. Obešel jsem lom po obvodu a našel cestu dolů. Rád bych poprosil o trochu jídla, nebo alespoň teplý čaj. Tys to možná už asi nezažil, ale hlad je hrozná věc." Bardy se na chvíli odmlčel, jakoby vzpomínal na každou podrobnost, jakoby byla důležitá každá maličkost.

"Já už přesně nevím," pokračoval, "ale myslím, že seděla venku před chatou. Tedy vlastně…" zase se odmlčel a zabýval se svými vzpomínkami. "Jo, už vím, seděla venku před chatou na verandě na takové dřevěné lavičce. Já ji asi překvapil, protože jsem se objevil, kde by to nečekala. Potom až jsem spatřil jinou cestu, která vedla taky do lomu. Byl to kdysi asi příjezd pro auta, ale už zarostlý a téměř neznatelný." "Promiň, ale já nevím o kom to mluvíš?"ozval jsem se. "Nezlob se, já si to musím dát malinko dohromady. Už jsem dlouho…," jeho oči bloudily po ohništi, jako kdyby cosi hledal.

U vchodu do jeskyně se stále třpytily korále vodních drahokamů a venku cloumal se stromy kvílivý vítr. Oheň plápolal a dodával nám životadárné teplo. Bardy byl ponořen do sebe a mlčel. "Víš co?" najednou ožil, "já už vím. Mně to připadalo totiž dost divný. Ona tam seděla taková stařena, byla dost stará, hubená a ohnutá. Seděla tam na lavičce a byla opřená o hůl. Víš, v té době chodilo po kraji mnoho lumpů a podivných lidí, ale ona se vůbec nebála. Odpověděla na pozdrav a usmála se. Byla bílá jako křída a na hlavě jí odstávaly šedivé vlasy. Jen ty oči člověče…" při vzpomínce na oči stařeny se Bardy zachvěl, jakoby se něčeho polekal, ale za chvíli pokračoval, "byla tak malinká, že mi připadala jako trpaslík. Já se omluvil a ujišťoval ji, že mám čestné úmysly. Vysvětlil jsem, že vlastně bloudím, že jsem dlouho nejedl, a že jdu do vesnice za prací.

Zasmála se nahlas, mávla rukou a tiše řekla, že vesnice je pár kroků. Měla takový divný dutý a syčivý hlas, jako když mluví ze sudu. Ukázala mi směr a řekla, že by ale nebylo dobře abych na noc šel tou cestou sám. Nabídla mi nocleh a věř mi, já byl moc rád. Ona ukázala do chaty a řekla, abych si uvařil čaj a vzal chléb. Vše mi nabídla s takovou samozřejmostí, že mi ani nebylo trapně. Pamatuju si, že jsem se cítil jako v ráji. O tom se mi ani nezdálo. Po chvíli v chatrči na vařiči zavařila voda a já byl vlastně v tu chvíli nesmírně šťasten. Do dvou připravených hrnků jsem odměřil čaj a zalil vroucí vodou. Vůně čaje byla tak silná, že ji cítím snad dodnes. Hrnky byly na podnosu a já nabídl stařeně venku ten druhý šálek. Ona se usmála a řekla jen: "Dobrý člověk," nic víc. Rukou potom pokynula, že nebude. Zakousl jsem se do krajíce chleba a málem se rozbrečel." Bardy se na mne podíval a sledoval moji reakci. Já mlčel a upřeně sledoval jeho vyprávění.

"Když jsem dojedl, poprosila mne, abych zapálil petrolejku. Visela asi tak v úrovni očí na takovým zvláštním samorostu. Pokoušel jsem se zapálit knot, ale ta lampa byla člověče tak zmordovaná a zarezlá, že mi trvalo chvíli, než se mi to povedlo. To mě taky překvapilo. Čím dál víc mi ale vrtalo hlavou, jak tam může tak stará babička žít sama," pokračoval, "nebylo tam žádné dřevo na topení, v tom lomu byla docela zima, ona byla pouze lehce oblečená. Měla na sobě jen takový šedivý přehoz, kamna vyhaslý a v chýši jen ten petrolejovej vařič..."

Z úvah mě probrala její slova: "Mě už není zima chlapče, s tím si starosti nedělej," lampa se rozhořela a já pohlédl do jejích očí. Já ti dodnes ten výraz nemůžu zapomenout. Úplně jsem cítil, jak se mi zvedly chlupy za ušima. Viděl jsem něco, ale dodnes se v tom nevyznám. Pohlédl jsem do neskutečné hloubky. Byl to jen takovej záblesk, něco jako blesk u foťáku, ale bylo to děsivé." Pohlédl zase na mne a řekl: "Víš, ten pohled se mnou něco udělal a já dodnes nevím co." V jeho hlase bylo něco zoufalého, něco, co mi k jeho ošlehané tváři vůbec nesedělo. Najednou se jeho výraz změnil a já sledoval, jak se propadá do jakési beznaděje. Rukou si prohrábl bohatý porost na hlavě. "Promiň," řekl a já v jeho očích spatřil slzy. Abych zachránil situaci, pokusil jsem se o navázání: "Myslíš, že by ti pomohlo, kdybys mi to pokusil nějak vysvětlit. Víš, myslím třeba ten pocit nebo…," přibrzdil jsem, protože si zhluboka vzdychl. Mávl rukou a odevzdaně řekl: "Nejde to brachu, nejde, snad už tisíckrát jsem se o to pokoušel, ale nejde to, bude to tam už napořád. Já ani netušil co to vyprávění se mnou udělá, promiň," znovu se omluvil.

"To nic," zachraňoval jsem zase situaci, "neblbni, já to znám. Tak to pust, přece se nezblázníme. Víš co si ale myslím?" Bardy na mne tázavě pohlédl a já pokračoval, "Já si myslím, že bys to měl dopovídat. Prostě mluv a basta. Možná, že se ti uleví, možná ne, ale zkus to, třeba to pomůže," řekl jsem záměrně rozhodným hlasem. Abych odlehčil situaci vstal jsem a přiložil na oheň. Jiskrný efekt se opakoval. Podíval jsem se upřeně do jeho očí a tak trochu provokativně řekl: "Vidíš, i ten oheň tě žádá!" byla to trefa do černého.

Bardy se usmál, otřel oči a zeptal se, zda mám ještě trochu slaniny. Zajásal jsem a ukrojil řádný plátek z ještě dosti velkého kusu. Ruka se slaninou se natáhla a já si v tu chvíli všiml, s jakou vděčností si ode mne bere ten kousek masa. Poděkoval. Pomalu slaninu napíchl na klacek a podržel nad plamenem. Slanina zasyčela a provoněla vzduch. Bardy, jakoby si vzpomněl a volnou rukou sáhl za sebe. Vyhrabal sotůrek a klacek se slaninou přidržel mezi koleny. Potom v něm zalovil a vyndal balíček. Položil ho vedle sebe a pohyb opakoval. "Hele," řekl a já viděl, že se jeho oči zase tak podivně rozkmitaly, "já mám co jíst, vezmi si."

Nabízel vše co tam měl. Potom se znova tak zbrkle podíval do mých očí a řekl: "Víš, ta tvoje slanina mně moc chutná." Viděl jsem, že není chudák, že nežebrá o jídlo, měl ho dost. Jeho sotůrek byl vybaven lépe než můj. Bylo v tom něco docela jiného. Ten člověk byl opravdově vděčen za ten kousek slaniny a já byl přesvědčen, že se v tom chování odráží celý jeho minulý život.

Ty vzpomínky ho jistě přivedly někam na dno hluboké tůně jeho duše, někam, kde si každý z nás uchovává ty nejtemnější chvíle života. Bardy si ten večer sáhl až na dno svého dosavad prožitého života. Ta slanina, to bylo pouze pojítko, pouze další stupínek na škále jeho uznávaných hodnot. Vždyť jeho život byl v dobu, o které vyprávěl, odkázán pouze na dary. Na dary a na dobrotu ostatních lidí. Dnes, když tak na to myslím, si uvědomuji, že ta slanina byla zřejmě jakýsi projev důvěry k mé osobě, aby mohl pokračovat v tom napínavém vyprávění.

Dokončení už konečně za týden.

(První díl "Neznáte Bardyho?" najdete zde)