Babiččino vyprávění zapsal 12letý vnuk v roce 1984.

Stalo se to před mou maturitou, v roce 1919, tedy před 65 lety. Byl předmaturitní čas, všichni jsme byli zvědavi a ovšem jsme se báli, jaká budou témata písemek. A tu nějací kluci přišli na nápad, že by se to mohli dovědět. Nevěděla to celá třída, jenom ti dva viníci.

Na druhý den po jejich činu se ředitel zarazil, když vešel do své pracovny, protože viděl jakési stopy kohosi, kdo tam řádil. Na jeho stole byly v nepořádku jeho špice od pera (tehdy se ještě psalo násadkou se špičkou) a zdálo se mu, že kdosi měl chuť se dostat do zásuvky, kde byla údajně témata maturitních zkoušek.

Tak začalo vyšetřování. Samozřejmě šel do třídy, která měla maturovat, a tam se snažili s třídním profesorem vyšetřit, co se stalo večer nebo v noci předcházejícího dne. Jeden po druhém odpovídal, jestli o něčem ví nebo neví a tak dále. Všichni samozřejmě zapírali, ale když už to nebylo možné a když byly vyhlášeny jakési sankce, jeden z těch viníků vstal a řekl: „No tak co, já už se přiznám. Byli jsme to já a Prokeš.“

Celá třída užasla, protože ostatní to opravdu nevěděli. Tím teprve začalo to opravdové vyšetřování jak a co. Kluci se přiznali, že pozdě večer vlezli záchodovým oknem do chodby v přízemí, školník nic nepozoroval. Šli potichu a odemkli si ředitelskou kancelář a nějaké přihrádky, ale témata tam nenašli.

K práci si, pokud vím, svítili sirkami, protože tam byly jakési oharky zápalek, které právě ředitel našel. Tak se zas sebrali a odešli. Přiznání tu tedy bylo a teď začala domluva se třídou. „Jak to? Kde jste sebrali paklíč?“ Celá třída mlčela, ale tu jeden chlapec vstal a řekl: „Pane profesore, to je přece jasné. Paklíč máme vždycky s sebou.“

Oj, třídní profesor ztuhl, ředitel taky a jen ze sebe vypravil: „No to je mládež, to je mládež. Oni se nestydí, oni řeknou klidně paklíč máme vždycky s sebou. Paklíč máme vždycky s sebou!“ Tříďas začal chodit po třídě, držel se za hlavu a pořád to opakoval, ale ten študent řekl: „Ale pane profesore, vždyť vy to víte. Vždyť když zapomenete klíče od katedry, my vám přece tím paklíčem otvíráme.“

Nedalo se nic dělat, to jsme všichni věděli, že to tak bývalo, ale tohle opravdu bylo na celém vyšetřování nejhorší: jejich bezostyšné přiznání, že paklíč nosí vždycky s sebou. Ale kluci, jak ti, co se vloupali, tak ten, který řekl, že „paklíč máme vždycky s sebou“, dostali na maturitní vysvědčení klasifikaci nedostatečnou a přitom ten jeden býval vždycky výborný žák. (Ještě ke všemu byl jeho otec tajným.) Ten druhý si z toho moc nedělal, ale ten třetí ano, tedy ten, který pronesl tu větu o paklíči – protože nedostal vyznamenání, bez ohledu na dosavadní prospěch.

Tuhle historku nikdy nezapomenu. Zvláště to, jak třídní pořád běhal po třídě a bědoval: „Paklíč máme vždycky s sebou. To je mládež!“         

Pamatujete, nebo máte ještě někde zámky, které se daly otevřít jednoduchým paklíčem? My jsme paklíči říkali šperhák a měli jsme vždycky nejméně dva doma.

Dnešní cylindrické vložky (FAB) vyžadují poněkud sofistikovanější nástroje (i když ne až zase tak moc). Ale hlavně mnohem, mnohem víc šikovnosti a cviku. Takže ze soutěžního nedestruktivního odemykání zámků se mohlo stát něco jako sportovní disciplina. Internet je plný návodů!

Staré klíče, zdroj pixmac