Povídání o robinsonské dovolené s Nightem a Trpajzlíky (najdete zde) jsem zakončila poznámkou: „...jednu stránku života pod velkým dubem jsem si nechala na samostatné povídání. Bude hlavně o Karle, Dafné, Gábině a Martině :o) A nesmím zapomenout na Františka a hodně členů rodiny Pferdíků...“

Prostor pod dubem

On totiž život pod dubem znamenal i soužití se spoustou hmyzáků všech tvarů a velikostí. A protože pojmenovaný tvoreček je vždy bezpečnější a lépe se s ním vychází, dostali hmyzáci jména.

Sršeň se jmenoval František – a hned první den zjistil, že s námi problémy nebudou. Neb všechna dítka akceptovala, že je sice veliký a hrozivě bzučíííí, ale že Frantík je hodný a jen děsně zvědavý. A že když se nechají v klidu prohlídnout, za chvilku zase odletí. Ale kdo bude dělat scény a mávat rukama jak větrný mlýn, že ho zobne a to že bude bolet.

A byl klid. Občas se ozvalo: „Je tady Frantík“ – a to bylo všechno. A musím Františkovi (tedy Františkům – nedělám si iluze, že byl stále stejný) přiznat, že neotravoval, na jídlo vůbec nechodil a jen jednou upil Fanči jablečný džus. Dokonce se v něm vykoupal, ale dokázal se vyhrabat a na okraji skleničky si pak čistil tykadla.

Kobylka „Pferda"

Největší atrakcí byli Pferdíci. Byla to rozvětvená rodina kobylek a sarančat různých druhů. Troška teorie – kobylky mají dlouhá tykadla (většinou delší než tělo), sarančata je mají krátká. Zatímco sarančata jsou býložravá a líbilo se jim na sluncem zalitých kytičkách, kobylky jsou lovci – a loviště měly i v dubu.

A tak se třeba stalo, že uprostřed oběda na švagrové předloktí přistál obří Pferda s právě ulovenou cikádou. Dítka mu popřála dobrou chuť, Pepa pohotově vytvořil fotodokumentaci a následně byl kůň i s kořistí přesunut na vhodnější místo. Talířek jsme mu nedali.

Pferdíci s námi sdíleli stůl pod dubem

Pferdíci byli také relativně častí návštěvníci domu. Prozradil je nejčastěji hlasitý cvrkot. Následoval odlov – přiklopit širokou skleněnou miskou, podsunout pevnější papír a vynést ven. Lovili se dobře, neb byli lenoši a v klidu se dali přiklopit.

Sarančata s barevnými křídly jsou poloskokani-pololetci. Děti je často plašily a měly radost, jak se nezajímavě barevní tvorečci změní v barevného „motýla“. Těch pravých motýlů až tak moc nebylo – nějaký ten bělásek, babočka a taky otakárek byl k vidění.

Saranče

Zdaleka nejhlasitější obyvatelé pozemku (kam se hrabou Trpajzlíci) byly cikády. Většinou je návštěvníci Středomoří znají jen podle zvuku, málokdo je viděl. Žijí skrytě ve stromech. Ale když se týden žije pod velikým dubem... i okatá cikáda se dala vyfotit.

Cikáda je okatá

Jednou pozdě večer (psík i dítka dávno spala) se ve svitu svíček objevil na desce stolu zajímavý host. Dost jsme se tedy lekli, neb na brouka takových rozměrů zvyklí nejsme.

Tesařík obrovský je kus brouka

Tesařík obrovský se vyhnul svícnům, skleničkám a neomylně zamířil k třílitrové krabici bílého vína. Nasoukal se do „kohoutku“ a viditelně nasával.

Tesařík obrovský nasává rulandské šedé z Moravy (vinařství Barborka :o))

Až se dočtete, že se dospělci tesaříka obrovského živí nektarem květů, nevěřte. Rulandské šedé z Moravy je prý ta nejlepší šťávička. Druhý den dorazil opět – ale červený francouzský merlot ho nezaujal – přeletěl na stěnu domu a laškoval tam s gekony. Chudáci si mysleli, že by možná byl k jídlu – ale on byl větší než obě naše „domácí hmyzolovky“ (dva malí gekoni lovili pravidelně hmyz u lampy nad vchodem).

Kudlanka nábožná

Komáři, kteří umí dovolenou u moře znepříjemnit, nás neobtěžovali. Můžu napsat, že tam byli vzácní hosté a že nás to nemrzelo. Málo bylo i much – podstatně méně, než je třeba u nás doma. Zato mravenců bylo dost – dokonce se jedna parta pravidelně vydávala i na lup do spíže.

Hluk z tisíců hmyzáků v dubině se popsat nedá

Pozorování v zemi umístěných obřích mravenišť s dálnicemi vedoucími na různé strany bylo oblíbenou zábavou dítek. A když se do blízkosti mraveniště vysypal zbyteček cukru se skořicí (po lívancové večeři), to byl teprve provoz. Jeden mravenec za druhým nosil zrnko cukru do úkrytu v zemi. Ani zrnko nazmar.

Na závěr jsem si nechala čtveřici kamarádek, které s námi rády stolovaly. Byly ale vybíravé. Pokud na stole nebylo maso, nebylo to zajímavé. Ani ovoce, ani sladkosti je nelákaly. Nejoblíbenější poživatinou byla šunka a lunchmeat. A aby dítka byla v klidu, nebála se a nezmatkovala – dostala „každá“ vosa jméno a příběh.

Vosy jsou masožravé

Martina byla vosa anorektička – bzučela, otravovala, ale na talíři nepřistála. Dafné byla vosa bláznivá – lítala ve spirálách, balancovala na skleničkách, motala se od talíře k talíři. Gábina byla největší žrout – dokázala odbobrovat takový kus šunky, že nedokázala odletět a padala zpátky na stůl. Karla byla taková nejnormálnější – přiletět, uloupit kus masa a odletět.

Vilém s námi už „vosí hru“ perfektně hrál. Takže když se některý z menších strávníků poptal, jaká že je u něj vosa, ihned odpovídal stylem: „Vždyť se motá jak vítr v bedně, to je bláznivá Dafné.“ Celý týden jsme tak vydrželi bez hysterických scén, bez breku, máchání rukama... A protože vos nebylo příliš mnoho (čtyři jména nám stačila), bylo to úplně v pohodě.

Karla, Gábina, Martina a Dafné na výběrové šunce

Jediný, kdo obdržel žihadlo, jsem byla já – brzy ráno, když všichni ještě spali, jsem se podrbala pantoflí na druhém kotníku, kde mě cosi lechtalo. A ona vosa... Naštvaně jsem ji umlátila – ale jak s úlevou Vilík u oběda zjistil, zabila jsem úplně cizí vosu. Naše čtyřka kamarádek zůstala živá :o)

Pokud se dětem vysvětlí základy bezpečného soužití (na nic živého nesahat, zůstat v klidu, nejančit, dávat si pozor při pití a při jídle...) a pokud nešílí dospěláci v okolí, dá se i s hmyzáky prožít pohodlná nerušená dovolená.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.