Pojmenovávat lidi, místa i věci je typicky lidskou záležitostí. Zvířata se se jmény netrápí, ale pokud ho těm zdomácnělým dáme, zvyknou si na něj stejně jako lidé. Jenom nepřemýšlejí o tom, jestli se k nim hodí nebo ne, stejně jako netouží po změně.

U lidí je to jinak. Naši rodiče nás nejen společnými silami přivedou na tento svět, ale také nás pojmenují. Někdy jsou pragmatičtí a dítko dostane jméno obvyklé, pokud možná hodící se k příjmení. To je přístup častý a dá se říct chvályhodný.

Leckteří rodiče se zadívají do své vlastní (třeba i bolestné) logopedické minulosti a rozhodnou se nedávat jméno obsahující potenciálně problematické souhlásky r a ř. Osud bývá někdy škodolibý a výsledkem potom jsou jedinci, jako moje kamarádka z vysoké, která prý právě z těchto důvodů dostala jméno Sylvie. Rodiče ruku osudu nadělující logopedickou vadu identifikovali správně, ale nestrefili se do inkriminovaného písmene. Sylvie měla potíže se sykavkami...

Další typ rodičů se s výběrem jména nijak netrápí a jednoduše pojmenují prvorozeného syna a dceru po sobě. Je to prosté milý Watsone, leč i tady se skrývají zádrhele. Znám to z širší rodiny - jeden čas tam byl starej Mirek, mladej Mirek, malej Mirek, a když se malému Mirkovi narodil syn, tak se vzepřel a byl to Martin. Vůbec se mu nedivím:))

Potom tu jsou všelijaké hvězdné úlety, jména hrdinů pochybných seriálů, jména silně cizokrajná či naopak tak staročeská, že Přemysl by se styděl, jak je moderní. Dětičky pojmenované Kordula, Vojen či Neklan si nejspíš budou říkat nějak úplně jinak a minimálně během základní školy budou za své jméno trpět. Ale pořád se mohou utěšovat, že Pankrác, Servác nebo Bonifác z vedlejší třídy jsou na tom ještě o kousek hůř.

Člověk by se nad tím zasmál, ale ono pověstné nomen omen se neříká nadarmo, a pokud člověk se svým jménem vnitřně silně nesouzní, je to pro něj problém. Zvlášť, když u nás bylo poslední roky zvykem dávat jen jedno jméno, takže si postižený chudák ani nemohl vybrat.

Jak je to se mnou? Já mohu říct, že se svým jménem vycházím slušně. Základní podoba jména Dagmar se mi líbí, i když jsem do něj, pravda, nejdřív musela dorůst. Přece jen je pro malou holčičku trochu tvrdé, a navíc s tou svojí neohebností je pro česká ústa nezvyklé, takže si ho lidé pochopitelně přizpůsobují.

Když jsem odrostla Dášenkám a Dadulkám, tak jsem se obecně musela smířit s Dášou, stejně jako s tím, že všude kolem budou běhat moje psí jmenovkyně - jak jinak v národě, který posledních pár generací vyrůstal s Čapkovou Dášeňkou. Jeden čas jsem na sídlištních vycházkách s naším jezevčíkem Maxem potkávala tři!

Naštěstí moje mamina byla žena tvůrčí, takže jsem měla pořád spousty jiných jmen a přezdívek. Dede - moje nejoblíbenější - bylo stálice. Následovala četná jména pocházející z knih, které mamina právě četla. Některá ušla, jiná byla podle mně příšerná, ale v průměru jsem slyšela na všechna. (V průměru znamená - když se mi chtělo, tak ano. Nepřipomíná vám to vaše psy?)

Zhruba rok a půl jsem bůhví proč slyšela na Sasanku - to bylo kolem mých patnáctin. Dále jsem měla vedle řady okamžitých i dvě stálá indiánská jména - Divoký průvan a Lenivý vítr. Dodnes se dokážu přeměnit z jednoho do druhého v rekordně krátkém čase:))

Pokud jde o význam mého jména a mě, tak těžko posoudím, do jaké míry jsem slavným dnem:)), ale vím, že dokud se mi nenarodil Andrej a více méně mi nezrušil na tři roky spaní, tak jsem vskutku byla Denicí či Jitřenkou. Už jako malá jsem se budila brzy a ušetřený čas jsem využívala ke snění, v létě na chalupě jsem potom jen v noční košili utíkala do lesa vítat nový den (ehm, chalupa je na takřka dokonalé samotě v horách:)) Potom jsem mnoho let byla pouze Ospalkou, a když odrostl z miminího nespaní i Marek, stala jsem se z Denice Večernicí - do teď se mi nejlépe píše a pracuje v noci. Ale jméno jsem si nechala:))

Jinak jméno Dagmar je původem skandinávské, takže když se tady v Norsku představím, tak se většina Norů zaraduje a oznámí mi, že mám staré norské jméno. Pozoruhodné je, že na Norku jmenující se Dagmar se mi zatím nepodařilo narazit a to ani v podobě nějaké ceduličky nebo nápisu na domovním zvonku. Ale je fakt, že jsem zase nepoznala tolik Norek, aby bylo tohle moje prohlášení směrodatné:))

Přestože si na jméno nemohu nijak zvlášť stěžovat, vždycky jsem si představovala, jaká další jména by se mi líbila. Brzy jsem však zjistila, že jméno Dagmar je silně nespolečenské a jen tak by k sobě nikoho nepustilo. Aby to bylo aspoň nějak zvukomalebné, muselo by většině jmen ustoupit a stát se druhým v pořadí. Ale věřte mi, že na druhé místo se zasunout nedá – zkoušela jsem to! :)) A tak jsem to nechala být. Jenže potom přišel věk internetu a s ním nejenom nicky, ale též nutnost vymýšlet si řadu všelijakých přihlašovacích jmen. Takže nakonec si i tato moje fantazie přišla na své.

A jak je to s vámi a vašimi jmény? Jste s nimi spokojení? Pokud ne - jak to řešíte? Cítíte, že ladíte s jeho významem? Jak jste vybírali jména svých dětí? Ovlivnila vás literatura, rodinné zvyky, móda?

A budu se ptát dál - jak jste tvořili svůj nick? Přiznám se, že právě se Zvířetníkem pro mě začaly nicky hodně znamenat a většinu z vás mívám problém v osobních mailech správně oslovit jménem, protože jste mi přirostli k srdci právě pod svým nickem...

Pojďme si povídat o jménech...