První díl najdete zde.

Na sobotní ráno natahuju budíka. Přeci jen chceme na bájné starověké hoře Eryx být brzy – dokud světlo na fotky bude šikmé a výhledy se neschovají do oparu. O hoře básnil již Vergilius – na vrcholu hory byla svatyně kultu Venuše (a před tím Afrodity a ještě před tím Aštarty).

Erice - vyhlídka na severovýchod z Erice

Středověké kamenné městečko Erice na vrcholku hory je překrásné. Díky rituálům posvátné prostituce kněžek žijících ve svatyni zůstávalo město v dobách nájezdů a válek ušetřené. Na malém prostoru za hradbami je na šedesát kostelů a dva hrady. Protože jsme tam byli ráno, tak jsme byli jediní „živí“ v uličkách. A mohli se nerušeně kochat krásou okolní krajiny i města.

Serpentiny nás pak svedly do přístavního města Trapani (z něj jezdí do Erice kabinková lanovka) a jeli jsme se podívat na místní saliny. To jsou mělké solné tůně, ze kterých se získává (tady od 12. století) sůl. Kopce soli, hory soli... Dnes jen jako vyhlášené luxusní zboží pro labužníky.

Kopec soli - Saline di Trapani

No a po místní silničce při pobřeží jsme se pomalu (každé větší městečko znamenalo jednosměrkový chaos bez značení směrů) přesouvali k hlavnímu cíli dne – do archeologického areálu Selinunte.

Rozvaliny starořeckého města Selinas jsou rozsáhlé. Jak jinak, když město v době své největší slávy mělo více než 100 000 obyvatel a jeho chrámová výstavba byla nepřehlédnutelná. Dnes se v areálu nachází ruiny osmi chrámů a starověkého města.

Selinunte

Mezi dvěma hlavními částmi areálu se dá přejet autem, ale volili jsme poměrně dlouhou procházku. I proto, že kvetoucí louky a antické sloupy tvořily překrásnou kompozici. Oproti liduprázdné Segestě tu přeci jen bylo pár návštěvníků, ale díky obří rozloze areálu jsme o sebe nezakopávali.

Po dálnici, která spojuje jižní a severní pobřeží v západní části ostrova, jsme ani ne za hodinku byli zpátky v „našem“ domku. Psisko padlo na pelech na zastíněné terase a páník jel do Alcama nakoupit kvalitní místní vína. Neb jestli se něco v posledních letech úspěšně v této oblasti rozmáhá, tak je to vinařství.

Selinunte - bylo teplo a tady už měl antiky Night plný zuby

V neděli ráno opět vstáváme za tmy. Protože ještě skoro spící města nám vyhovují a cílem bylo samotné Palermo. Dá se dobře parkovat, hodně kostelů otvírá se svítáním a vyhneme se davům. Měli jsme dopředu naplánovanou trasu, kterou jsme chtěli projít, a také některá místa, kde bylo třeba počkat na otvírací hodinu.

Komplikací byla nefungující navigace. Nakonec jsme v nepřehledném starém městě zaparkovali na malém (špinavém) náměstíčku, zaplatili parkovné... a vyrazili do neznáma. Ještě jsme si pro jistotu vyfotili jméno náměstí, kde Chrudoš zůstal.

Palermo - ulice ještě spí

Přiznám se, že jsem z okolních pohledů nadšená nebyla... ve filmech by se takto jistě znázorňovalo místo, kam slušný člověk nechodí. O to větší šok byl, když jsme z onoho plácku vylezli na jednu z největších tříd kousek od nejslavnějšího náměstí Palerma – Quattro Canti (čtyři „prohnuté“ domy – stejné a přeci jiné – tvoří čtyři strany náměstí).

Brzy bylo jasné, že nepořádek, špína, rozpadající se stavby a zřejmá chudoba k Palermu prostě patří. A že takové architektonické (a duchovní) skvosty jako Chiesa del Gesú či Chiesa di San Francesco d’Assisi se musí v úzkých nepřehledných uličkách prostě hledat.

Palermo - náměstí Pretoria se slavnou kašnou

Navštívili jsme katedrálu, okolí fontány Pretoria a také došli k přístavu a zastavili se v parku Giardino Garibaldi prohlédnout si prastarý obří fíkus. Nakonec jsme se vrátili k fontáně na náměstí Piazza Bellini a počkali pár minut, až se budeme moci podívat do dvojice vedle sebe stojících zajímavých velmi starých kostelíků – La Martorana a San Cataldo. A došlo i na další kostely – představitele vrcholného sicilského baroka.

Psisko bylo vzorné. U kostelů jsme se střídali, často si ho lidé hladili, fotili se s ním a on byl stále v dobré náladě připraven se ke každému tulit. Koníci klusáci i městské kočky ho nechávali zcela v klidu. Místní žebráci měli hodně psů – ale všechny přivázané a Night je tady řešit nemusel. A nakonec si pohrál s krásnou mladou holkou zlaťandou, takže i on byl s Palermem náramně spokojen.

Palermo - 150 let starý fíkovník drobnolistý

V podvečer jsme se rozhodli dobýt hrad Castello Calatubo kousek od domku. Bohužel přístupová cesta byla na řetěz a jednalo se o soukromý pozemek. A z druhé strany kopce zase nevedla sjízdná silnice. No ona i ta sjízdná byla skoro nesjízdná... A tak jsme dojeli o kousek dál k moři – alespoň smočit nohy. A ještě jsme nakoukli do místní rezervace – kde v porostu dominovaly žlutě kvetoucí mimózy.

Hrad za humny - Castello Calatubo

V pondělí ráno jsme vrátili klíče od prvního domečku a vyrazili na jih. První zastavení bylo u fotogenické skály Scala dei Turchi. Zářivě bílý vápenec a temně modré moře. Na vyhlášené pláži jen my dva a Night. Na placeném parkovišti jsme byli sami – a deset minut čekali, než majitel vyplnil účtenku (na euro)

Scala dei Turchi - má jméno po tureckých pirátech

Před polednem jsme parkovali v Údolí chrámů – nejnavštěvovanějším místě Sicílie. Příjezd byl řekněme sicilský – když zavřou z důvodů opravy velký kus dálnice před sjezdem k parkovištím a dopravu svedou do ulic sedmdesátitisícového města s šílenou dopravou a bez značení objízdné trasy – je to strhující záležitost.

Agrigento - Chrám svornosti (Tempio della Concordia)

Valle dei Templi s jedinečně zachovalým Chrámem svornosti (Tempio della Concordia) a dalšími starořeckými památkami rozhodně stojí za vidění. Mimochodem pokud vám je chrám povědomý, tak možná proto, že se stal symbolem památek UNESCO.

Fotek je dost – i když to chvíli vypadalo, že páník fotit nebude. Neb kdo má stativ, je profesionál a do areálu nesmí. Opravdu Pepa musel z fronty na vstupenky odejít a stativ odnést do auta. Byla to také jediná památka, kde byly na vstupu bezpečnostní rámy. Jen Night směl pískat (má kovový plochý řetízek) a dokonce nemusel turniketem – otevřeli mu. Protekčák...

Agrigento - moderní Ikarus před chrámem Svornosti

Zdrželi jsme se dlouho – a přiznám se, že hromad kamení už bylo nakonec docela dost. Zaujala nás bronzová socha Ikara – bylo jasné, že původní není. A on je to soudobý sochařský artefakt od polského umělce. Zajímavostí jistě je i to, že Tempio della Concordia zůstal stát jako jediný přes všechna zemětřesení proto, že byl vystavěn na skále se silnou vrstvou pružných jílů... a zdá se, že si toho starověcí architekti byli vědomi.

Enna - obří hrad Castello di Lombardia

Poslední zastávka na cestě ze západu na východ byla v srdci Sicílie – v horském městě Enna. Průvodce sliboval jeden z největších hradů a také krásné výhledy do kraje. Na hradní věž šel jen Pepa, neb kovové rošty nejsou pro Nighta nic pohodlného. Ten se proběhnul po skále Rocca di Cerere, kde kdysi stál chrám bohyně Ceres a dnes je to krásná vyhlídka na velký kus sicilské krajiny.

U Catanie jsme najeli na pobřežní dálnici a k druhému domku to bylo už jen kousek. Ale poslední kilometry v obci Piedimonte Etneo byly bez navigace hodně těžké. Uzoučké silničky s obrovským klesáním a stoupáním, nejednotné značení uliček a nenačítající se mapy v mobilu, to byla docela vražedná kombinace. Ale dobře to dopadlo a klíče byly v zámku.

Výhled z Rocca Di Cerere na Ennu.

Starý dům z lávových kamenů byl ve strmém svahu (parkování na zahradě znamenalo z úzké silničky prudce zatočit do vrat a „spadnout“ na dvorek a výjezd byl ještě větší sranda a modlili jsme se, aby v noci nepršelo), vkusně zařízen, z malého balkónu jsme viděli Taorminu tyčící se na mořem, majestátní Etnu na druhé straně a pod okny nám v údolíčku zarostlém bujnou vegetací běhalo stádečko koní. Krása.

Majitel dorazil až pozdě večer, popřál nám příjemný pobyt a svět byl zase v pořádku.

Pes tentokrát přesun vůbec neřešil. Napucnul se plnou miskou a padnul na postel (přikrytou jeho obřím prostěradlem a dekou). Pochopil, že tahle dovolená ještě nekončí.

Pokračování příště.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!