Naposledy to bylo v sobotu, tedy ráno poté, co Andy přiletěl za námi do Norska. Samozřejmě jsem vyzvídala, jak se mají kočky - občas se mi po těch potvorách chlupatých hrozně stýská. Andy se chvíli snažil uspokojit moji zvědavost, ale potom povídá: Tak se pojď podívat, co zrovna dělají!"

Prosím? To myslíš vážně? No koukali jsme na něj asi podivně, ale náš chlapeček usmál: "Probudím doma počítač, přes vzdálenou plochu zapnu svůj skype, kamera i reproduktory jsou zapnuté, od vás můžu zavolat, sám si to vzdáleně zvednu a proč bychom holky nepozdravili?" Jistě, teoreticky to znám, ale přece jen... doma bych to nečekala. A tak najednou koukáme do našeho obýváku (necelých 2 000 km jižněji než jsme teď) a hledáme kočky.

"Čito, Mio, holky, kde jste?" A už přicházejí! Lenivým krokem prvotřídních modelek, s grácií a beze spěchu jdou prozkoumat, co že se to děje. Andy na ně takhle kouká častěji (třeba ze školy), takže vědí, která bije. Jsou nyní v péči mých rodičů, ale hlas jejich Andyho je spolehlivě přivolá. Musím se smát. Je to vůbec možné? Nejhezčí je, jak to kočky berou samozřejmě. Ostatně co se divím, soužití s "malým" pánečkem je nemohlo nepoznamenat.

Marek mi při té příležitosti vysvětlil, že to není jediný způsob, jak Andy vzdálený přístup používá. To onehdy bráchové krafali po skypu a Andy při tom něco jedl. Jenže chtěl Markovi ukázat cosi, co musel přinést z jiné místnosti a tudíž musel svoje jídlo na moment opustit. Poučen krizovým vývojem povídá bratrovi, sedícímu u svého PC pár tisíc km daleko: "Když uvidíš kočku, zařvi!"

No vidíte. Mohou vám po takových zážitcích technologie připadat nelidské? :)))