24.1.2020 | Svátek má Milena


BTW: To jsem já?

16.1.2006 23:24

Ne, opravdu nechci tvrdit, že existujeme jenom ve svých představách... Jde mi o to, že to, co na nás vidí a od nás slyší ostatní, je o kousek (až kus :)) odlišnější, než to, co vnímáme sami. Vezměte si jenom fotografie - kolikrát jste si nad nějakou pomysleli nebo dokonce řekli nahlas: "Probůh, tohle že jsem já?" A což teprve ten pohled, stanete-li se objektem televizní nebo video kamery!

Díváte se na sebe a slyšíte hlas, který je vám tak maximálně povědomý. Pokud se tímto způsobem vídáte často, tak si na tu svojí "druhou" podobu zvyknete, ale jinak bývá setkání s realitou občas šok. Člověka však může utěšit, že šok je to pouze pro něho, protože ti ostatní ho vlastně jinak neznají.

Jinak to je dobrá příležitost k zamyšlení nad tím, jak vnímáme sami sebe ve srovnání s tím, jak nás vidí naše okolí. Klasicky si člověk ve své hlavě obvykle připadá mladší, hezčí a štíhlejší, než je ten někdo v telce, o kterém vám tvrdí, že jste to právě vy.

Ale nejde jenom o fyzický vzhled. To, co my sami třeba považujeme za vlídný a vstřícný výraz, mohou jiní chápat jako přísnost, kde my cítíme ostych, ostatní mohou vidět povýšenost, snaha o zdvořilost může být pochopena jako výsměch, příznaky nervozity mohou být druhými vnímány jako úsečnost nebo netrpělivost.

Proto bývá tato konfrontace s naším veřejným já sice občas krušná, ale v podstatě je velmi užitečná. Přečteme-li si zvenku sebe, lépe pochopíme reakce okolí na naše jednání, což lze koneckonců využít ve vlastní prospěch.

Je tu ale jedna oblast vnímání, kde je snad lépe zůstat k realitě slepý - tím myslím náš vnitřní obraz. Zkuste se skutečně zamyslet nad tím, jak sami sebe ve své hlavě vidíte. Já vím zcela určitě, že v duchu jsem nejméně o deset let mladší a radši ani nebudu říkat o kolik kilo lehčí. Když mám dobré nebo aspoň průměrné dny, tak se svým vnitřním obrazem ladím zcela bez problémů.

A proto si myslím, že bychom si na nejrůznější zrcadla naší fyzické podoby měli dávat tak trochu pozor. Neukazují totiž vždycky pravdu - na to jsou naše oči příliš zaujaté. Jenže nikdy nevíme, co může naší duši ublížit víc: jestli objektivní skutečnost nebo zkreslení dané mindrákem, zoufalstvím nebo samolibostí. V takovém případě existuje jeden druh zrcadla, který by nikdy neměl zklamat. Jsou to oči milovaného a milujícího člověka.

Pokud je tato osoba navíc ještě obdařena moudrostí a laskavostí, můžeme nejen získat poměrně přesný obraz sama sebe, ale dokážeme ho i vnitřně akceptovat. A když se dokážeme vyrovnat sami se sebou, tak vyrovnat se světem už by neměl být zdaleka takový problém...