Tak předně - konečně se jmenuje. Po nekonečných debatách, které bych neváhala označit i za pře, se vylouplo všeobecně přijatelné jméno a to dokonce i pro předmětnou kočku. (Jak to poznám? Je na něj ochotná slyšet…:)) Takže jmenuje se Chiquita, zkráceně Čita. Jako gepardi, kteří jukají z vysoké trávy tak dlouho, až je z toho honička a večeře. Naše Čita také vydatně juká, a stejně jako její větší afričtí příbuzní při tom používá zuby a drápy.

Úplně nejlepší jukání potom provádí ze zakázaného prostoru, tedy z jídelního stolu. Když k nám přišla a psi ji honili po místnosti, naučila se skrývat na sedácích židlí, pod ubrusem. Vzhledem k tomu, že máme skoro dva metry dlouhý stůl, většina standardně koupených ubrusů je zbytečně široká, tím pádem však vytvářejí skvělou schovku pro jedno mazané kotě.

Pokud nejde zrovna o hlídání a lov, nejsou naši Nazgúlové zrovna myslitelé, takže schovávačka nějaký čas opravdu fungovala. (Myslím, že psi nevěřili vlastním nosům - nedokázali si představit, že by na židlích mohl sedět někdo jiný než člověk. Oni tam na rozdíl od gauče nikdy nesedávají…:)) Jenže všeho do času. Když tedy teď nevidí kočku na místech obvyklých, jdou ji hledat na židle. Jenže naše Čita není dnešní a ve chvíli, kdy psi čumáky nazvedávají ubrus, ona už leží na stole a sleduje jejich pohyby. Jakmile se nějaký pes přiblíží na dosah (častěji chudák Kazan - je větší), vystartuje a šlehne ho packou přes uši! Potom se okamžitě schová, tedy rozplácne se na prostírání a předstírá, že kolem je zcela kočkoprázdno. Postižený pes třepe hlavou a zjevně si myslí, že bez koček by byl svět mnohem hezčí.

Dalším místem vhodným k zákeřným útokům je koš na dřevo, který je v chodbě v sousedství stejně proutěných košů na prádlo. Čita si vleze do koše a číhá. Zamyšlený pes prochází kolem, načež z koše vyletí trojbarevný stín, bleskurychle sekne psa po nejbližší části těla a opět zmizí. Buď přímo v koši na dřevo, nebo někde za ním. Pes se rozhodne k odvetě, ale nemá šanci. Kotě využije vhodných škvír a zatímco pes má ještě hlavu vraženou do proutí, kočka se už chechtá na schodech a s hlavou vraženou mezi šprušle zábradlí se psovi bohapustě vysmívá.

Také zneužívá míru, který je v okolí mé osoby povinný. Naprosto nesnesu jakékoliv třenice mezi svými zvířaty a psi to dobře vědí a respektují, stejně jako to věděl a respektoval Max. Chiquita se to ovšem teprve musí naučit, takže zatím jí klidně ležící psi připadají jako báječná hračka. Hlavně potom jejich ocasy. Proti hře bych nic neměla, pokud by to tak brali i Nazgúlové. Ti to ale zatím berou spíš jako drzou provokaci.

To je tak. Kotě se plíží kolem a pes má pocit (opět častěji Kazan), že by měl naznačit mírumilovné pocity a zavrtí ocasem. Podotýkám mohutně osrstěným huňatým ohonem. To je ovšem výzva, které Čita nedokáže odolat. Následuje mohutný skok a naše mrňavá šelma zatne do ocasu zuby i drápy zároveň. Nepřítel se zazmítá a hrdinná kočka ho definitivně zadáví. Pes jen užasle kouká.

Vzhledem k ochraně, kterou mu chlupy skýtají, necítí žádnou bolest, ale nevidí jeden důvod, proč by mu na ohonu mělo viset rozdováděné kotě. Takže musím našeho kočičího nezvedence umravňovat já, jelikož nijak netoužím po tom, aby to vzali Nazgúlové do svých pracek, resp. přesněji do svých zubů. Ta lekce by totiž byla definitivní…

Jinak zatímco jsem byla v Norsku, zvládla Chiquita trysk po našich pozoruhodných schodech (příkrých, dřevěných, mlynářských), takže ovládla i podkroví. Tam se nachází spousta zajímavých místností a koutů. Rychle jsme zjistili, že za nejlepší odpolední poležení považuje stůl v Martinově pracovně, takže když chce páneček něco dělat, musí opakovaně odstraňovat kotě z pracovního plochy. 

Jelikož můj muž má v pracovně gauč, tak dokáží najít uznatelný kompromis. Martin smí používat svůj stůl a včetně počítače, pokud kočka může ležet na gauči. Ale ne jen tak, nejlépe na nějakých dokumentech, v nejhorším na jeho tričku nebo mikině. Není to špatné řešení, ale mně nepomůže - do mojí pracovny se nevejde ani křeslo pro kočku, natož potom gauč.

Jinak naše divoška umí být i velmi mazlivá a přítulná kočička, hlasitě a s chutí předoucí chlupatý miláček. Bodejť ne, i bandita se musí někdy vyspat, že? A objevili jsme ještě jednu zajímavou věc. Chiquita je kočka společenská a navzdory svému mládí si osvojuje vybrané chování, je-li někde na návštěvě. Ano, naše kočka s námi chodí na návštěvy. Někdy příště vám vylíčím, jak jsme s Markem vzali celou smečku do hospody (veterinář posunul ordinační hodiny) a jak jsme slavili padesátiny naší sousedky…