"Řekni tý holce, že tohle nemůže myslet vážně!" "Prosím tě, ten kluk se mi to bojí říct, tak se ho nějak nenápadně zeptej, až já nebudu doma" "Hele řekni to našim radši ty..."

Někdy vzkazuje otec přes matku své připomínky k dospívající dceři, jindy vyjednávají sourozenci jeden za druhého, občas děti zaměstnají babičky, aby šetrně sdělily rodičům některé nečekané pravdy.

Dospívání dětí v rodině přináší nové úkoly. Obvykle si každý dospívající potomek vybere jednoho z rodičů, vůči kterému se vymezuje. Výsledkem bývá váznoucí komunikace a tehdy je úloha prostředníka nezastupitelná. Pokud věci fungují alespoň standardně, tlumí v těchto obtížných letech druhý rodič vášně a stává se tlumočníkem. Občas je uprostřed dění aniž by chtěl, ale není jiné cesty.

"Ne, pochop, on to tak nemyslel... Jenom se naštval, protože si myslel, že mu nevěříš." "Zkus pochopit má milá, že maminka to myslí dobře. Ne, není děsně staromódní, ale vcelku správně se domnívá, že mít nahá záda v téhle zimě není úplně dobrý nápad..."

Zajímavé je, že není-li lidského prostředníka, může jeho úlohu převzít i němá tvář. Neznáte to? "Řekni paničce, že pokud se bude strojit ještě další půlhodiny, vzdávám divadlo a jdu do hospody." "Vyřiď pánečkovi, že jestli tady bude s tím děsným lepidlem ještě chvíli smrdět, tak nejdřív utečeš ty a potom, když bude mít štěstí, i já!"

Bez prostředníka to zkrátka občas nejde. A pokud bych vám mohla něco přát, tak aby byl vždy někdo šikovný po ruce, a aby vyřizoval i příjemné věci. Já bych to viděla i takhle: "Kazane, řekni paničce, že jsem právě otevřel sedmičku fantastického červeného, a že ji netrpělivě čekám..."