Přezdívky jsou zvláštní a zajímavé především proto, že dokáží poměrně hodně vypovídat o lidech a jejich okolí. Někdy hovoří přímo - jestliže se Karlovi říká Prcek, tak zkrátka moc nevyrostl, nebo je to naopak dlouhán, jehož přátelé mají smysl pro humor. Jiné vznikají podstatně složitěji a kolikrát se k jejich původu dokáže dopracovat sotva jejich majitel. Volné asociace, vzpomínky na různé události, všelijaká podobenství, slovní hříčky... Je velmi mnoho způsobů, jak taková přezdívka může vzniknout!

Také jejich nositelé k nim přistupují různě. Ono hodně záleží na tom, kdo a proč s přezdívkou přišel, protože pravou přezdívku si člověk - na rozdíl třeba od nicku - nedává sám. Takže na některé jsou lidé dokonce pyšní, jiné se jim líbí, další tak nějak snášejí a jsou i takové, které své nositele dokáží pořádně rozzuřit. Bodejť ne, jen málo co je tak osobní, jako jméno!

Nemohu říct, že bych byla zrovna v tomhle oboru nějak výjimečně zkušená, jelikož pozorováním světa jsem zjistila, že přezdívkám se nepochybně nejlépe vede v prostředích, která mně nejsou vlastní - tedy např. na vojně, mezi trampy, mezi vodáky... prostě v uzavřených neformálních skupinách. Protože jsem od přírody spíš nekolektivní tvor, mohla jsem sledovat tak zajímavý fenomén, jakými přezdívky nepochybně jsou, buď v rodině nebo v literatuře. Takže bych zůstala u té rodiny.

Moje dětství bylo doslova prošpikováno přezdívkami, jelikož moje matka je žena obdařená svébytnou představivostí a kromě toho snadno podléhá knihám, které právě čte. Přezdívky, které jsme doma dostávali, by se mohly rozdělit na normální jména a na ty ostatní. Normální jména byla normální, ale pro někoho jiného - obvykle pro nějaké literární hrdiny.

Já jsem např. byla v průběhu let Virginií, Kunhutou či Malvínou. Nesnášela jsem je všechny: Virginie mi jako malému děvčeti přišla moc špičatá, Kunhuta mi z jakéhosi důvodu připomínala slepici (pravda, dokud jsem nečetla skvělé historické romány Ludmily Vaňkové:)), Malvína zase byla podle mne kulatá a plná semínek.

Potom tu byla záhadná Bátesba. Tohle jméno jsem skutečně nesnášela, z nějakého důvodu mi připadalo doslova nemravné:)) Kdo nebo co to byla Bátesba doteď netuším, možná to bylo nějaké maďarské slovo. Na tom by nebylo nic výjimečného, občas jsme do Maďarska jezdili a mamina nás obvykle pojmenovala podle slov, která ji nejvíc zaujala. Poslední čtveřice, na kterou si vzpomínám (prosím promiňte mi pravopis - jak slyším píšu:)) byl Ajándék (já), Játék (bratr), Cukorka (mamina) a Tilos (můj otec). Ve skutečnosti to snad znamenalo upomínkové předměty, hračky, cukrárna a myslím že "zákaz". Svým způsobem to bylo také výstižné!

Potom to byly přezdívky takříkajíc indiánského typu. Mně se dostalo dvou: podle toho, v jakém rozpoložení jsem se nacházela, jsem byla buď Lenivý vítr nebo Divoký průvan. Pokud bych se měla nějak charakterizovat dnes, nazvala bych se "Ta, která nestíhá", "Ta, jíž jde chaos v patách" nebo "Ta s hlavou v oblacích a nohama v prů... švihu".

Moje nejtrvalejší a tedy nejúspěšnější přezdívka (slyšela jsem na ni aspoň rok a půl) byla Sasanka. Nejsem si jistá, jestli měla moje matka na mysli suchozemskou květinu nebo mořského živočicha, ale rozhodně mi to sedělo. Bylo to někdy kolem mých patnácti let a vzpomínám si, jak jsme byli na dovolené na Rujaně. Mamina mě oslovovala Sasanko zcela bez rozpaků a já jsem na to slyšela. Když si chtěla odpočnout, říkala mi Sasi. Byli tam s námi nějací lidé s dětmi a tak nějak přirozeně přijali toto jméno za své. Dospělí rozpačitě mlčeli, ale děti se mně ptaly - opravdu se tak jmenuješ? Jistě, přisvědčila jsem, aniž bych hnula brvou. Takže pro ně jsem Sasankou zůstala a pochybuji, že by za celý pobyt zjistili, jak to se mnou bylo doopravdy.

Samozřejmě i my jsme se snažili dát mamině nějakou přezdívku, ale byli jsme trapně bez nápadů. Nakonec jsme vymysleli jednu, která ale přetrvala po dlouhá léta. Pod vlivem "Kočičin kocourka Damiána" jsme začali své matce říkat Pitipačka, podle té bojovné kočky. Zkráceně Piti. Bylo to neuvěřitelné, ale tato přezdívka se skutečně vžila a byla denně používána. Lidem to samozřejmě vrtalo hlavou, ale potom obvykle došli k názoru, že naše matka se jmenuje Patricie a Piti je prostě divná zdrobnělina. Nebylo tomu tak, ale my jsme to nepovažovali za nutné někomu vysvětlovat.

V rodině samozřejmě bylo přezdívek víc, ale některé prostě odnesl čas, jiné byly hodně osobní. Já sama jsem ve vymýšlení přezdívek moc dobrá nebyla, spíš jsem dávala klukům, když byli malí, všelijaká "hromadná" jména, pokud jsem na ně chtěla zavolat a "kluci" nebo "děti" mi přišlo zbytečně formální. Takových jmen bylo víc (kopejsci, kulíšci...), ale mně utkvěli v hlavě především chlupáči. Když jsem na ně tak zavolala, tak se ze začátku zlobili. "Copak jsme chlupatí? Nejsme! Koukej!" A ukazovali mi ruce a nakrucovali hlavy, abych se mohla přesvědčit. "Hmm," povídám na to. "Ale máte chlupaté štěněčí duše!" To si dovedli představit jen těžko, ale s pohledem na chlupatého Maxe usoudili, že být jako jezevčík není k zahození, a přestali se pro tu chvíli přít.

Ještě bych se tu ráda zmínila o záměně jmen, kde ovšem nejde o přezdívky. Asi to znáte z rodin všichni - jména se prostě pletou. Někdo se splete zřídka, jiný častěji. Také záleží na tom, kolik je doma lidí a jak moc mají jména podobná. I když... co já vím, když se spěchá, jsou si podobná všechna.

Když jsem byla malá já, bylo u nás v rodině spousta ženských. Prababička, babička, její tři dcery, já a později moje tři sestřenice. Nejvíc pletla jména moje prababička, ale musím uznat, že byla vytrvalá a nechtěla se nechat odradit. Když chtěla oslovit některou ze svých ženských příbuzných, střílela od boku jména tak dlouho, až se strefila. Jen kdyby nás nebylo tolik...

Babička byla naopak rázná žena, která si na nějaké nesmysly nepotrpěla. Prostě mrskla jménem a ty dotyčná máš přece poznat, že je to na tebe a ne koukat, kde co lítá! Co si pamatuju, tak nejčastěji jsem byla Naděnka a Sašenka. Nevadilo mi to, měla jsem babičku moc ráda a popravdě jsem byla zvědavá, které ze jmen dostanu příště.

Já sama mám sice jen dva kluky, ale jména jim hravě přehazuji také. Aby to nebylo takové fádní, tak do toho sem tam přimíchám jméno nějakého toho psa. Ale naši chlapci věru nejsou a nikdy nebyli němí trpitelé, takže v případě, že se s jejich jménem nestrefím, spořádaně odpovídají: "Ano, tatínku..."