Je fakt, že moje kořeny pocházejí z krkonošského pohraničí, nicméně za celý život jsem si nevšimla, že bych měla sklony pašovat za hranice cokoliv, co by někoho vůbec zajímalo. Ještě tak propašovat se na nepřístupný film (v dobách šťastné nezletilosti) nebo vlézt do hospody se psem (v dobách, kdy to bylo většinou zakázáno), ale kontraband???

Začalo to odchycením dvou Zvířetnických balíčků - krabečků, které jsme spolu s JanouBa vysvobozovaly z Celního úřadu v Oslo. Už tehdy to bylo maličko praštěné. Pohled na úžas zrcadlící se na tváři pohledného Vikinga zarputile hledajícího alkohol a cigarety, když na něj vykouklo z krabice plyšové slunce, mne rozveselil a ráda na něj vzpomínám.

Kdo pašuje koberec?

Podruhé si mě vyhlédli na hraničním přechodu se Švédskem, když jsem se autem vracela z pobytu v Čechách. Přestože jsme i se psy hladce projeli pozorným dohledem za mostem v Malmö, bdělému oku norské celnice jsem neunikla. Jak se předtím lenivě opírala o zábradlí na nově vybudovaném hraničním přechodu (když jsme se loni touto dobou stěhovali, nebyla mezi Norskem a Švédskem ani jedna celní noha:)) a pozorně sledovala projíždějící kolonu aut, když spatřila auto s českou značkou, okamžitě zpozorněla.

Pokynula mi, abych se přesunula na vyhrazené parkovišťátko, vyžádala si doklady a daly jsme se do rozhovoru. Kam jedu, proč, proč s sebou vezu psy, jestli něco pašuju, čí je auto a kde pracuje můj manžel. Jednotlivá témata jsme důkladně rozebraly. Začala s kontrolou psích průkazů. Přestože jsem měla papíry v pořádku, úplně klidná jsem nebyla.

Pravidla pro převoz zvířat do Norska jsou velmi striktní a kdyby se jí něco nelíbilo, bylo by to víc než nepříjemné, protože - jak jsem zjistila - diskutovat v Norsku o pravidlech s úřední osobou nemá smysl. Čekala jsem že se zahloubá do termínů očkování, kontroly certifikátů a podobně, nicméně ona se hned ze začátku zeptala, zda máme v Norsku svého veterináře (jak je povinné). Ukázala jsem jí razítko a ona se hned spokojeně rozzářila. Vysvětlím. 

Teprve pár týdnů před odjezdem na dovolenou při přeočkování psů jsem zjistila, že veterinární klinika ležící co by kamenem dohodil od našeho domu patří televizní hvězdě, tedy doktorce, která má pravidelné pořady o zvířatech v televizi. Je jedno, že Nazgúly nezahlédla, od toho tam má lidi, ale slavné jméno vykonalo své. Ulevilo se mi.

Pochválila psy za klid (byla to spíš rezignace plynoucí z předlouhé cesty) a přešly jsme k tomu kontrabandu. Přiznala jsem koberec. Byla poněkud překvapena. Kufr auta okupovali psi a veškeré věci tedy byly na zadních sedadlech. Koberec? KDE??? Nevelká role silného zátěžového koberce ji však plně zaujala, obzvlášť když jsem jí líčila, jak to pomáhá s mokrými a špinavými psy. Něco v jejím pohledu připomínalo hlad - kdoví, kolik dětí a psů měla doma! Ale kontraband to nebyl. Pokračovaly jsme.

Byla jsem už za celý den za volantem hodně unavená a po čtvrt hodině výslechu jsem začala propadat malomyslnosti. Ona vypadala, že má času dost. Nakonec mě kupodivu vysvobodil dotaz na práci mého manžela. Jméno firmy, která ho zaměstnává, mělo úžasný účinek. Prostě v rámci norského rodinného stříbra přece nemůže pracovat někdo, jehož manželka propadla pašeráctví, takže jsme byli s úsměvem propuštěni a já mohla se skrývanou úlevou vyjet na poslední úsek cesty.

Musí tam něco být aneb jak být stařenkou Oggovou

Zatím poslední příhoda se odehrála předevčírem. Letadlo ČSA přiletělo načas, kufry se objevily na pásu také relativně brzo a dokonce mezi nimi byl i můj devatenáctikilový drobeček. Oddechla jsem si. Martin ten den odlétal do Holandska, tak jsme si mezi jeho odletem a mým příletem dali rande v odbavovací hale. Budu tam včas, potěšila jsem se. Předčasně.

Stejně jako stokrát předtím jsem si vzala na záda baťůžek s počítačem, a do rukou kabelku a cestovní kuférek na kolečkách. Nepředstavujte si prosím žádný loďák, šlo prostě o ten středně velký typ, běžné zavazadlo na čtyř-pětidenní cesty. Pravda pěkně nacpaný, jako vždy, když jedu z Čech. Vesele si kráčím pod zeleným nápisem "nic k proclení". Ten pohled už jsem znala. Mladý muž v povědomé celnické uniformě, odhadem tak dvacet šest či dvacet sedm let, mi významně pokynul. V duchu jsem si povzdechla a nechala se oddirigovat k velkému pultu v přilehlé místnosti.

Celník se příjemně usmál, vyžádal si můj pas, přečetl si, co je v něm napsáno a odložil do dozadu za sebe na jakousi skříňku. Ach jo. Ukázal, abych dala kufr na pult, vzal si gumové rukavice a začal se vyptávat. Odkud jedu, kam jedu, proč tam jedu, kde bydlím a další a další otázky. Trpělivě jsem mu odpovídala. Mezi tím otevřel kufr. Potlačila jsem nepříjemný pocit, když mi hrábl do naskládaných osobních věcí, a rozhodla se to brát sportovně. Konec konců mládenec nevypadal špatně, byť na Nora měl dost tmavé vlasy.

Začal fikaně, malou kapsičkou na víku kufru. Vida, kořist! Čtyři krabičky tik-taků. Ty v Norsku nemají. Co to je? Bonbóny... Zachřestil si a vrátil je zpět. A hned vedle další podezřelá věc. Lahvička s pumpičkou! Co to je? Začínala jsem se bavit. No přece make-up. Značkový! Normálně bych ho měla v kabelce, ale patří mezi látky, s nimiž bych mohla potenciálně vyhodit letadlo do vzduchu, takže cestoval v kufru.

Otevřel víko. Hle, zase něco! Lahvička! Určitě hledaný ALKOHOL. Nemýlil se, ale přece byl zklamán. Bylinný extrakt Amol skutečně připomínal spíš proslulou masážní Alpu než šnaps, takže byl zklamaně odložen. Ale nevzdával se. Ten kufr byl podezřelými věcmi prostě nabitý! Zalovil pod věcmi a vytáhl DROGY. Ano, vysvětlovala jsem mu, je to čistý ovocný čaj, který je v Norsku těžko k sehnání. Černý s ovocnou příchutí je všude, ale čistě ovocný prostě není. Protože krabičky jsou moc velké, přesypala jsem čajové sáčky do igeliťáků. Že hezky voní? To jsou borůvky! Všimla jsem si, že se začíná potit.

Přestal lovit po stranách a zaměřil se na oblečení. Ha! Mužské oblečení v ženském kufru! Nové, ještě originálně zabalené tenké mikiny a trička ve dvou velikostech. Dárky pro syna a manžela. Aha. Hbitě vytáhl jinou igelitku a za moment jsem viděla jak lituje, že to udělal. S nevěřícím pohledem vytáhl troje superhuňaté chlupaté ponožky, bílé s barevnými cákanci, těžko představitelný kus oděvu pro dámu. Pozdvihl obočí a zadíval se na mě. Pokrčila jsem rameny. Blíží se zima, ne? A norská! Nedal si pokoj a zalovil v tašce pro poslední kus. To nebyly ponožky... bylo to prádlo a jednoznačně dámské. Vesele jsem se na něho usmála a pravila jsem, že tohle NENÍ pro mého manžela.

Když jsem viděla, jak se zatvářil, tak jsem čekala, že to vzdá. Ale byl to tvrdý, cílevědomý a zodpovědný mládenec. Nevzdal se a pátral dál. Protřepal a přičichl si ke sprchovému šamponu, který jsem opět měla pro Martina (jeho oblíbená značka, dárek) a nakonec měl pocit že je to tady. BINGO! Láhev zabalená v igelitce. Má mě! Oči mu zaplály, když pro láhev sáhnul. Bylo mi ho skoro líto a přemýšlela jsem, jak klukovi, který nejspíš nevaří ani nezavařuje vysvětlím, proč vezu do Norska zrovna ocet???

Jestli ho prádlo nesložilo, ocet to dokázal. Pokynul mi, ať ten binec zase zabalím, dokonce se mi snažil pomáhat. Byl fakt dobrý, snažil se být profesionál, ale nejspíš jsem mu přišla jako úkaz hodný kvalit stařenky Oggové (nečtenářům Terryho Pratchetta se omlouvám:)), takže nakonec přece jen prchnul. Bohužel pro něj jsem si ho musela zavolat zpátky. Šel jen neochotně, ale musel. Zapomněl mi v tom spěchu vrátit pas...