Ne nadarmo se říká, že nejlépe se rozhodují hloupí lidé. Většinou je nenapadne více než jedno řešení, takže nemají pochybnosti o jeho správnosti. Nicméně běžný člověk si dokáže s pochybnostmi užít své.

Když ony jsou většinou opravdu užitečné! Dokážu přeskočit ten potok? Naučil jsme se opravdu všechno? Je tenhle muž skutečně ten pravý pro život? Je možné, že i přes všechny pochyby zůstaneme věrni svému prvnímu rozhodnutí, ale právě pochybnosti nás nutí ujasnit si své stanovisko, prověří argumenty a aspoň trochu zmrazí nekritické nadšení. A to se může kolikrát zatraceně hodit.

Jenže občas se to vyvrbí tak nešťastně, že se stáváme otroky svých vlastních pochybností. Už nejde o zdravé hledání a hodnocení možných východisek, ale o ochromující neschopnost prosadit své představy a plány. Pochybnosti je ničí ještě před tím, než může dojít k jejich realizaci a tedy takříkajíc ke zkoušce ohněm. Někdy stačí mít za zády někoho, kdo nám věří víc než věříme sami sobě, kdo nás prostě popošoupne za ten práh, který před nás pochybnosti stavějí. Ale co když někoho takového nemáme?

Potom nastoupí to nejhorší - začneme silně pochybovat sami o sobě. Co vlastně umím? Proč se mnou zůstává? Jaké je mé místo na tomto světě? Proč tu jsem? Stojí to vůbec za to? Tady ovšem přestává všechna legrace. Pochybnosti by nás měly chránit před chybami a ne nás nutit strnout ve vyděšené nehybnosti. Nebo nás hnát tam, odkud není návratu.

Jenže člověk tlačený k zemi pochybnosti a pocitem vlastní neschopnosti nemívá vždy sílu se vzepřít a vidět věci ve správných souvislostech. Nebo velikosti. Jak je to ostatně s tou horou a krtčí hromádkou? A přitom někdy stačí málo - povzbuzení, úsměv a víra. Vždyť to dokážeš, vždycky jsi to zvládnul. A když to nevyjde, on se svět také nezboří. Už se staly horší věci...

Odkázat pochybnosti do přirozených a užitečných mezí dá někdy neskutečně mnoho práce. A nevíc je třeba neskončit v druhém extrému. Určitě to znáte všichni, ta smělá tvrzení: Sem jsem to určitě nedal! Vždycky jsme chodili tudy! Toho jsem nikdy nepotkala! Samozřejmě že jsi neříkala, že mám koupit brambory!

Jenže potom zjistíte, že je všechno jinak, že věci se nacházejí tam, kde jste údajně nikdy nebyli, že zvolená cesta je špatná, že ten divný chlap je skutečně váš bývalý spolužák a brambory byly prokazatelně napsané na nákupním seznamu. Takže začnete pochybovat... třeba o svém zdravém rozumu.

Jak najít tu rovnováhu? Inu těžko. Možná někdy stačí si uvědomit, že je třeba pochybovat i o pochybnostech...

PS: Já vám nevím, měla jsem něco takového vůbec psát? :)))