Norové běhající, lyžující, jezdící na kole, hrající tenis, mořící se v posilovně. Rodiče běhající se sportovními variantami kočárků, stařenky a staříci pilně chodící s hůlkami po lese v doprovodu velkých loveckých psů. Otec šlapající na kole, za kterým je připevněn vozík s dětmi. 

Kondice a chuť se hýbat jsou v této zemi skutečně impozantní. Je pravda, že v centru Oslo narazíte na hamburgerovou mládež, která si zjevně myslí, že kola s hranolkami je podstatně víc cool než zpocené tričko, ale kupodivu mezi lidmi středního věku moc opravdu tlustých lidí nevidíte. Naše známá Marit, takto železná lady (60) s vytrvalostí a kondicí severského saňového psa, lká nad zkažeností mládeže a podle jejího truchlivého předpokladu necvičí už aspoň polovina mladých lidí. Nemám důvod jí nevěřit, ale mám pocit, že i z té líné poloviny tak dvě třetiny později podlehnou Vikingům ve své krvi a nějak se hýbat začnou. Když ne dřív, tak s dětmi určitě.

A dětí je tu jako smetí. Maminky s velkokapacitními kočárky a loveckými psy doprovázejícími rodinné hemžení jsou všude, kde se dá předpokládat kousek přírody. V obchodech je k dostání "trpasličí" sportovní vybavení, školy, které jsem viděla tady v okolí oplývají všelijakými sportovišti a podle řevu, který odtamtud co chvíli ozývá, usuzuji, že jsou dokonce i využívána. Nedělní výlety k jezerům poblíž Oslo znamenají setkání s většími rodinnými skupinami, které bez ohledu na počasí vyrážejí na piknik.

(Malá poznámka bokem - součástí výletu do přírody bývá opékání buřtů. Přestože všichni jedou do lesa, berou si svá polínka s sebou. Je to nejčastější náklad pod dětskými kočárky...:))

Přestože jsem byla poučena, že pro Nory neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečení lidé, neubránila jsem se včera údivu. Vysvětlím. Již od minulého víkendu tu prší. A když říkám prší, tak to znamená, že leje, prší, mží, krápe a zase leje den za dnem, pořád, s přestávkami těžko delšími než hodinu. Je tak šest až osm stupňů, voda teče všude a moře ve fjordu je už hodně zakalené bahnem, které tam déšť splachuje z pevniny.

A v takový den, chvíli po poledni, jsem se s Nazgúly vracela z ostrova Kalvoya. Na parkovišti vedle mne zaparkovalo auto, ze kterého nějaký muž zrovna sundával mořský kajak. Pozdravili jsme se a on k sobě začal se zřejmým potěšením lákat psy. Zatímco se s mým požehnáním zdravil s chlupáči, dívala jsem se kolem. Vedle auta kajak, v otevřeném kufru sportovní vybavení a na kajaku malá, zářivě červená záchranná vesta. Ten muž nebyl zrovna typicky urostlý Viking, ale přece jen... do toho se nemohl vejít?

Teprve potom mi to docvaklo. V tom autě totiž seděl asi pětiletý kluk. Viděla jsem, jak si zmáčkl o sklo nos, když se snažil zahlédnout každý chloupek z Kazana i Daníka. COPAK ON JEDE TAKY? Ano! V ono deštivé listopadové odpoledne si táta a kluk jeli zapádlovat na fjord. No přiznám se, že jsem byla na rozpacích. Je něco takového vůbec bezpečné?

Nevím. Opravdu nevím, jestli bych své děti v tomto věku na takový výlet pustila. Kdo ví, jestli na něco takového dokonce někde neexistuje nějaká směrnice, která by to zakazovala. Ale směrnice sem, směrnice tam, líbí se mi zdejší vztah dospělých a dětí, líbí se mi, že ani malé děti tu nejsou vidět výhradně s maminkami, ale velmi často i se svými otci. Kluci i holčičky.

Samozřejmě vím, že vidím jenom na povrch. Ale i tak se mi to líbí. A tak jsem tátovi i klukovi držela palce, aby se jim výlet povedl, aby jim moc nepršelo do tváře a vlny je pohupovaly jen tak zvesela, aby se malý nemusel bát.