„A nechám u spřátelených truhlářů vyrobit domečkovku, s jakou jsem si hrála, když jsem byla malá. To se mu bude líbit!“ Spolu se kadeřnicí jsme se na sebe radostně usmály – já čerstvá babička miminka, ona babička v očekávání. Oči nám svítily, když jsme plánovaly, co všechno pro ty naše maličké následníky vymyslíme.

„Tak to se šeredně mýlíte, dámy,“ ozvalo se najednou ponuře od další zákaznice, která neměla jinou možnost, než nás poslouchat. Byla o něco starší než my a jak se ukázalo, byla zkušenou babičkou od tří vnuček, z nichž nejstarší už chodila do školy.

„Děti dnes mají úplně jiné preference, než jste měly vy. Úplně jiné nároky na hry a dárky, navíc všechno je strašně konkurenční, už od školky. Všichni musejí mít to samé, to nejnovější. Vždyť už je nezajímají ani klasické pohádky, protože jim nerozumějí! Tedy jejich jazyku,“ dodala, když viděla naše nechápavé pohledy. „Které děcko dnes ví, co to je plachetka, otep, snop nebo pastouška?“

Hned se mi vybavila ona snaha přepsat Babičku, aby prý děti měly blíž k Boženě Němcové, čímž celkem účinně vymazali právě tu Boženu Němcovou. „To je ale hloupost, s těmi pohádkami,“ pomyslela jsem si. Pro malé děti je neznámá většina slov a stačí jim základní vysvětlení, aby je přijaly. Ony se přece neučí se slovníkem! Vše je na rodičích, zda s nimi čtou, zda s nimi mluví.

A obzory přece dětem vymezujeme my, aspoň když jsou malé. My je učíme milovat přírodu, vycházky, pohyb. Podporujeme zvídavost a tvořivost. Rozhodně nepodceňuju zákeřný útok reklamy ani přirozenou snahu dětí schovat se v bezpečí uniformity. Ale přece to nevzdám rovnou?

Uznaly jsme té paní její pravdu, vždyť ji má odžitou. Promyslela jsem to. A rozhodla se – tu domečkovku mít budu! V nejhorším si s ní holt budu hrát já:))