Očekávání. Očekávání věcí příštích ať už radostné, lhostejné nebo s obavami je vlastnost velmi lidská - zvířata o budoucnosti uvažují jen velmi málokdy, zato lidé se tomu pomyšlení prostě nevyhnou. Od plánování co bude dnes k večeři, přes rozhodování o letní dovolené až k úvahám o budoucnosti lidstva a světa jako takového. Někteří jedinci se tak upnou k očekávání lepších zítřků, že se zapomínají těšit z nedokonalých radostí, které jim život nabízí dnes. Jiní se pro jistotu netěší vůbec. Další se snaží řídit pravidlem "nohy pevně na zemi", které radí těšit se na nejlepší, připravit se na nejhorší a potom vzít to, co přijde.

Proč o tom vlastně píšu? Protože včera bylo krásně a já šla zase po čase se psy po naší obvyklé trase přes louky. Sice je na některých místech ještě mokro, v prameništi jsou hluboké rybníčky, ale už zase to jde. Všude raší tráva, skřivani zpívají jako o život a holé listnáče už vypadají téměř omluvně. Radovala jsem se z nádherného dne (konečně...:)) a naráz jsem si uvědomila, že pro mne je ten nejlepší čas v roce. Všechno krásné je přede mnou!

Proč? Dny se prodlužují, všechno se zelená a směřuje to k mému vrcholu roku - jaru a létu. Ne, že bych neměla ráda podzim, jsem schopná uznat jistý druh krásy i zimě, ale jak se začnou dny zkracovat, leze na mě pesimismus. S obavami sleduji svůj nejoblíbenější televizní pořad - předpověď počasí na ČT1 - a srdce mě bolí s každou minutou, o kterou se zkracuje den. Takhle "trpím" až do změny času, kdy se s tím smířím a upnu svoji pozornost k zimnímu slunovratu.

Já vím, je to hloupost, už proto, že v ostatních ohledech jsem většinou nenapravitelný optimista. Jsem mistr v hledání kladných vysvětlení kde čeho, i když někde v hloubi duše se obvykle snažím stoicky vypořádat s případnými horšími variantami. Jenže na délku dne to neplatí. Je zajímavé, že tento fanatismus ve sledování ročních období mě doprovází od dětství, akorát tehdy jsem se upínala na zelenou trávu a listí. Musím říct, že je to lepší pohled, protože tráva je přece jen zelená většinu roku...:)) Jenže potom jsem poznala svého muže, který sledoval délku dne, tak nějak mimochodem jsem převzala jeho pohled a spadla do toho až po uši.

Takže  teď si užívám od všeho kousek. Těším se z toho, že se dny prodlužují (dnes je to přesně od 6,00 do 20,00), tráva se zelená, sluníčko příjemně hřeje, kolo čeká v garáži a všechno krásné a slibné je už už nadosah. Nemá to bůhvíjakou logiku, ale k radosti mně to stačí. Většinou. Zakazuji si myslet na podzim - dost času, až přijde. 

Uvažovala jsem, jaké by to bylo, kdybych uvízla v časové smyčce a měla pořád pozdní jaro. Není to krásná představa - nemyslet na plískanice, rozbředlý sníh a náledí? Jenže potom jsem přišla na to, že by to nebylo ono. Bez strašáku podzimu a zimy bych nedokázala mít tak jásavou a zářivou radost z jara a léta. Je to stejné, jako když jistota smrti nutí člověka skutečně si užívat život. Nebo méně dramaticky - teprve hlad nás naučí opravdu si cenit a vychutnat jídlo, stejné je to se zimou a teplem, světlem a tmou. Takže nakonec vděčně zůstávám u svých těšení i obav. Protože dávají životu barvu a chuť.