Já i Marek patříme tady u nás do dobrovolnického sdružení Královédvorská Arnika. V praxi to znamená, že dělám jednu z pravých rukou své přítelkyni Janě, která vlastním nadšením, nemalým nasazením a nakonec i vysedáváním na děsivých schůzích stvořila, uvedla do života a při životě udržuje skupinku nadšenců, kteří ve svém volném čase pomáhají potřebným.

Já funguju vedle běžné pomoci jako řidič (jen dvě z nás všech máme k dispozici auto), poskytovatel pracovních sil (oba kluci, jednou už i Martin), sekretářka, bavič, konferenciér a vymýšleč akcí, ze kterých se potom všichni pěkně zapotíme. Jednou z nich jsou výlety do města pro klienty Domova Sv. Josefa v Žirči. Zde bydlí nebo se rehabilitují lidé v těch horších fázích roztroušené sklerózy.

Díky našemu minisdružení a houfu studentů, kteří obětavě nastupují k vozíkům kdykoliv se něco semele, můžeme umožnit výlet do města, tedy do obchodů, cukráren a hospod i lidem, kteří se normálně často po celé roky vůbec nedostanou ven ze zařízení, ve kterých žijí.

Jelikož nám včera přijelo méně než 14 avizovaných lidí a zároveň já jsem "v podmínce" po antibiotikách, sloužila jsem jako styčný důstojník (nebo patník...:))). To znamená, že jsem nejezdila s přiděleným člověkem po městě, ale strávila dvě a půl hodiny na centrálním parkovišti, kde jsem organizovala příchody a odchody dobrovolníků v návaznosti na to, jak přijíždělo a odjíždělo auto z Domova, a ve svém autě zřídila úschovnu zavazadel.

Naštěstí bylo teplo a sousedící cukrárna vystrčila ven první stolky se slunečníky, takže bylo možné (za podmínky postupné konzumace) si zde zřídit hlavní stan anébrž velitelství. To znamená, že jsem ten den byla v kontaktu se všemi dobrovolníky i pacienty, kteří se výletu zúčastnili. Byl mezi nimi i Marek - pracuje s námi v podstatě od té doby, co mu bylo patnáct.

A tak jsem viděla, jak se zde bezprostředně míchají zle nemocní lidé a zdraví středoškolští studenti, kteří mají zrovna to odpoledne volno. Sledovala jsem rozhovory, drobné služby, smích - prostě něco obyčejného a úžasného zároveň. Tři jsme luštili přání jednoho pána, který velmi špatně mluvil, a jaká byla radost, když jsem mu a) porozuměla a b) jsme měli Marka, který má sílu jako kůň, a on mu pomohl s tím, co potřeboval - tedy se zpět pořádně usadit na vozíku. Potom jsem se dívala na dívčinu, která se usilovně snažila na pohled napsat pozdrav podle diktátu jiné pacientky a nebyla si jistá s pravopisem...

Zároveň jsem si vzpomněla na naši jarní akci v Domově, kde měli hlavní program žáci zdejší umělecké školy. Hudba, zpěv, velcí i malí... Uváděla jsem to a viděla jsem, kolik to dalo práce nanosit nástroje, zapojit reproduktory, přemoci trému a předvést velmi pěkné představení. A to samozřejmě nemluvím jenom o dětech, ale i o jejich učitelích, kteří skládali a nacvičovali program a potom celý ten ansámbl táhli autobusem do Žirče a zpět. Na učitelku z družiny, která tam vozí svoje ovečky se stále obnovovaným programem, takže je jasné, že "její" děti se v družině rozhodně nenudí. A mohla bych pokračovat...

Díky Arnice znám ve městě i v okolí spoustu lidí, přestože moje práce mě z jejich okruhu spíš vylučuje - pracuju doma nebo jezdím na tiskové konference do Prahy. Protože jsem zároveň "pověřený" řidič, zná spousta lidí moje auto, takže když projíždím Dvorem, zahřeje mě u srdce co chvíli nějaké to přátelské zamávání. Vím, že když se někde v mém okolí semele něco špatného a někdo bude potřebovat pomoc, s největší pravděpodobností se mu jí dostane.

A když jsem prostonala Velikonoce, zastavila se u nás Jana cestou do Domova a stejně jako našim děvčatům (pacientkám žijícím trvale v Žirči) i mně přivezla doma upečený mazanec, pár velikonočních perníčků a nějaké to cukroví. Ani nešla dál, jen to dala Martinovi, který vyběhl k vrátkům. Když jsem jí potom volala abych jí poděkovala a tak trochu jí vyčetla, že ztrácí čas se mnou, když má i tak na starost spoustu potřebných, tak jen odvětila: "Ale prosím tě, vždyť teď jsi potřebná i ty..."

A když tak vidím tyhle lidi od nás z vesnice i ze Dvora, studenty, kteří by se mohli zabývat čímkoliv jiným než věnovat čas postiženým lidem, uvědomuju si, že tohle je moje verze chápání občanské společnosti. A bez velkých řečí...