Ve čtvrtek jsem se vracela z Prahy pozdě. Pracovní den zakončila společenská akce, takže jsem vyjížděla z Černého Mostu krátce po desáté večer. Cesta nebyla příjemná, pršelo a za Bydžovem začaly viditelnost komplikovat ještě četné cáry přízemní mlhy. Byla jsem unavená a jediné co jsem si přála, bylo dorazit co nejrychleji domů.

Jedu-li touto trasou, tak se kousek před Hořicemi napojuji na silnici první třídy vedoucí z Hradce Králové. Přestože jsem se snažila zpívat s rádiem a občas si pouštěla do auta chladný vzduch zvenku, málem jsem křižovatku přehlédla. Zabrzdila jsem včas a na silnici tak jako tak nic nejelo, ale přece jen to bylo varování.

Otevřela jsem si zase okénko a zapnula soustředění na nejvyšší výkon, jakého jsem byla tou dobou schopná. Do Hořic jsem tedy vjela absolutně vzorně. Navzdory liduprázdným ulicím jsem dodržovala povolenou rychlost a tak jsem se doplazila až na náměstí. Bylo něco málo před půl dvanáctou.

Hořické náměstí vypadá jako široká ulice zvedající se do poměrně strmého kopce a v pase ho přetíná úzká příčná ulička. A právě v té byli v dojemné jednotě zalezlí příslušníci státní i městské policie. Dva z nich mi udělali uvítací výbor a zastavili mě. Ostatní stáli na rohu a pozorovali představení.

Nevím, jestli se prostě nudili na běžné noční hlídce nebo hledali nějaké konkrétní auto či řidiče, ale evidentně měli radost, že se něco děje. Vyžádali si všechny doklady a já musela vylézt z auta, protože jsem je měla v kabelce na zadním sedadle. Dívali se trochu zaraženě, protože jsem byla ve společenském oděvu, ale na nohách jsem měla místo apartních lodiček "boty na řízení", které byly sice pohodlné, ale poněkud narušovaly výsledný dojem.

Dala jsem jim žádané a snažila se trpělivě moknout. Zřejmě usoudili, že nejsem hledaný zločinec, takže mi dovolili schovat se v autě. Ale početli si... Kochali se všemi možnými zápisy, obcházeli auto a vypadali děsně úředně. Seděla jsem za volantem, zapnula výstražné blikačky a čekala, až je to přestane bavit.

Přitom jsem si uvědomila pozoruhodnou věc. Zastavili mě policajti a já mám absolutně čisté svědomí! Ne, že bych se běžně bůhvíjak prohřešovala proti předpisům, ale znáte to. Přestože bych si nikdy nesedla za volant po nějakém nevhodném pití, pásy si zapínám stejně automaticky jako světla a na červenou zásadně zastavuju, přece jen stoprocentně správně vždy nejezdím. Ale v tu noc... v tu noc to byl takový malý svátek.

Když se policisté nabažili studia mých dokladů a vozu k nim příslušejícího, povolili mně pokračovat. A já jsem si uvědomila, že to jediné co se mi dalo vytknout - únavu - nejenže nezjistili, ale navíc mi svojí nesmyslnou kontrolou pomohli. Prošla jsem se v dešti, trochu jsem se v slabé halence třásla zimou, ale zato jsem se dokonale probudila.

Domů jsem už dojela v pohodě. A to dokonce navzdory zajícům, kteří si na posledních kilometrech cesty po opuštění hlavní silnice poněkud riskantním způsobem zkoušeli, jak rychle umím najít brzdový pedál. No vida, k čemu může být taková policejní kontrola dobrá!