1.12.2020 | Svátek má Iva


BTW: O toleranci

14.8.2007

Být tolerantní totiž není pro člověka příliš přirozená vlastnost. I kdybychom si kolikrát nebyli jisti tím, kam sami vlastně směřujeme a co vlastně od života chceme, míváme jasno v tom, jak by se měli chovat ti druzí. A v hloubi duše nás pořád něco svrbí, něco nás nutí, abychom těm druhým vysvětlili co dělají špatně, a pokud možno je přesvědčili, aby se chovali stejně jako my. Tedy správně! :))

Tolerance je nepříjemná především tím, že od svého nositele vyžaduje tu větší - tu menší - míru sebeovládání, kritického myšlení a empatie. Je to tedy vlastnost aktivní - abychom byli tolerantní, musíme na sobě pracovat, musíme přemýšlet o sobě i o těch druhých, musíme se učit, poznávat svět, musíme v sobě mít i jistou dávku laskavosti a velkomyslnosti.

Velkým nepřítelem tolerance jsou předsudky, pověry a zažité zvyky. "Vždycky to tak bylo, tak proč by to mělo být najednou jinak! Děti mají poslouchat. Do paneláku zvířata nepatří." Mezi další závažné překážky rozvoje tolerance potom patří osobní víra, zvyky, názory a předsudky každého jednotlivce. Opravdu toho není málo!

Někdy dá neskutečnou práci správně zvážit požadavky svého okolí a podle toho se rozhodnout. Dám běžný příklad: dítě doma žebroní o psa. Rodiče jsou proti, částečně z pohodlnosti, částečně ze zvyku. Mohou bez problémů žádost dítěte odmítnout a použít přitom některé ze všeobecně známých a často citovaných polopravd, jako je třeba ono "Do paneláku zvířata nepatří" pokud se zrovna na jejich případ hodí, a pokud ne, vždy je tu modernější "Zvířata způsobují alergie". Okolí je podpoří, budou prohlášeni za rozumné rodiče. Ale jsou v tomto případě tolerantní? Vzali v úvahu vše, co se za dětskou prosbou může skrývat?

Druhá varianta řešení téhož případu může zahrnovat prohlášení: pro mě, za mě, ale pamatuj si, že se o toho psa postaráš sám. Tady bych nemluvila o toleranci, ale spíš o lhostejnosti. A to je něco úplně jiného. Každému soudnému člověku je jasné, že takto přivítaný pes bude s vysokou pravděpodobností zdrojem konfliktů. Lhostejnost jen málokdy přináší jiné výsledky.

Skutečně tolerantní postoj je samozřejmě ten nejpracnější. S dítětem je třeba diskutovat, zjistit, proč po psovi touží, zda chce opravdu psa, zda to není jen zástupný problém pro nějakou jinou touhu či trápení. Potom je nutné zvážit možnosti rodiny, časové, prostorové i finanční, zkusit nadhodit méně náročnou variantu (A králíka nebo kočičku bys nechtěl?). Pokud touha po psovi trvá, je možné se dohodnout, že psa ano, ale menšího a vhodného plemene. A jak na požadavky kývnu, musím být připraven úmluvu dodržet. Ufff, být tolerantní může být opravdu fuška!

Nejhorší je, že takový pes v bytě je jen drobný problém ve chvíli, kdy vám potomek přivede domů partnera z exotické země, muž investuje rodinné úspory do stavby jachty a žena se rozhodne, že celá rodina bez výjimky bude držet dietu, protože bez toho ona nikdy nezhubne. Případně si představte tchýni a snachu v jedné kuchyni a je vám jasné, co všechno se může po osobní toleranci zúčastněných chtít, pokud má rodina zůstat rodinou a nestat se bojištěm. Možná jedna z nejtěžších zkoušek tolerance rodičů se skrývá v tom známém a hluboce pravdivém tvrzení, že rodičovská náruč má být vždy otevřená. To jest vždy poskytne dítěti útočiště, ale nedrží ho, když chce samo rozevřít křídla a vyletět si po svém.

"No jo, vyletět," napadne vás hned. "A co když si ten kluk pitomá hned nabije... víte co myslím? Vždyť má rozumu co to boží hovádko a přitom si myslí, že spolknul všechnu moudrost světa! A holka je přesvědčená, že všechno zvládne, když zhubne do plavek a nepropadne u matury. A tohle mám jako pustit jen tak do života? Z toho může být jen průšvih!"

Ano, to je právě ono. A to jsme zatím mluvili jen o rodině. Jen si představte, jaké nároky na rozumnou toleranci má potom třeba takové soužití se sousedy. Hlasitá hudba, nedělní odpoledne likvidované drnčícími motory sekaček, cigaretový kouř, nevychované děti a nevychovaná zvířata. Ojoj, jaký zdroj svárů a dramat! Jaká potřeba tolerance - ze všech stran. A co když na jedné straně chybí? A to jsme ještě ani nevykročili za humna. Kdy povolit, kdy uznat cizí požadavky či názory, a kdy už ne? Kdy jsme umanutí, kdy tolerantní a kdy už nezodpovědně lhostejní?

Ano, kolikrát se může zdát, že tolerance je lhostejnost a lhostejnost tolerance. Jenže mezi těmito pojmy je jeden důležitý rozdíl. Lhostejnost je pasivní, je-li nám něco fuk, tak to zkrátka neřešíme. Pokud v takovém případě něco dovolíme nebo nereagujeme, tak ne proto, že bychom s tím po zvážení (a třeba i jistém sebezapření) souhlasili, ale proto, že se s nějakým hodnocením či rozhodováním neunavujeme. I proto má už ze základu slovo lhostejnost mírně ale znatelně negativní podtón.

Přesto "neřešíme" celou řadu věcí už jen proto, že s nimi, pro ně nebo proti nim, ani nic udělat nemůžeme. Nebo jsou nám prostě moc vzdálené. Je to lhostejnost? Ta s negativním podtónem? Ne, to je zase jistý způsob obrany. Nemůžeme se snažit na bedrech celou tíhu světa, potom by nám nezbyly síly ani na smysluplné zvládání vlastního života v mezích, které ovlivňovat můžeme. Opravdu to není jednoduché!

Lidský život nebyl, není a nebude snadný. Ale vždy může být o kousíček (nebo i o kus) lepší, pokud se budeme snažit hledat v sobě toleranci k těm druhým. S rozumem a velkomyslností. Ale přesto s důsledností, pokud druhá strana toleranci odmítá a bere ji jako slabost. Ale to by už bylo na další úvahu...

 



SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker
SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker

Kdo by neměl rád puding? Chutná skvěle samostatně, se šlehačkou a čerstvým ovocem, ale i jako náplň do dortů. Navíc je přirozeně bezlepkový. Nyní...