V prvé řadě nás ničí stres. Už proto, že podmínka bojuj nebo uteč se dá v civilizovaném světě v plné míře uplatňovat jen zcela výjimečně. Jen si vezměte pár příkladů - protivný šéf, nacpané metro, nevycválaní potomci nebo daňové přiznání.

Organizmus nám velí udeř nebo zdrhni, a my musíme místo toho civilizovaně zůstávat a hovořit věci, jako: "Ano, vím, že to mělo být odevzdané do dneška, ale nedostal jsem podklady z... Ano, samozřejmě, je to moje chyba, velmi se omlouvám, už se to nestane..." zatímco něco v nás divoce mává rukama a řve: "A jak si ksakru myslíš, že jsem to měl bez toho udělat? Jako si to vycucat z prstu? Si to udělej sám, když seš tak chytrej!" Děláme si v duši dusno a to nám opravdu neprospívá.

Nebo s jídlem. Celý náš organizmus je nastaven tak, aby maximálně využíval dostupné zdroje a jak je to možné, dělal si i nějaké zásoby. Bezvadná věc v dobách, kdy nevíte, jestli po tom mamutovi, co tak skvěle chutnal, půjde v dohledné době kolem nějaký jeho masitý kamarád. A i kdyby šel, jestli bude ochoten nechat se sežrat hladovým humanoidem.

Dnes, v době nepřetržitě otevřených supermarketů a všelijakých fast foodů, máme problém opačný. Člověk má chuť si mlsnout tohle, sem tam neodolá tomuhle a doktoři hned křičí něco o obezitě a vysoké hladině cholesterolu, čímž lidem poměrně úspěšně kazí jeden z těch opravdu existenciálních lidských prožitků.

Dalším z atavistických sklonů našeho rodu, který propuká právě s podzimem, je shánění zásob na zimu. Veverky završují honbu za oříšky, myši se nám stěhují do domů a my... co my? Letité instinkty nám říkají, abychom se důkladně zabezpečili, zatímco nejnovější civilizační (poněkud cynické) návyky praví něco jako: "Proboha neblbni, v obchodě mají všechno a vůbec, kam to chceš vlastně dát?"

Já se každoročně zmítám mezi oběma krajnostmi. Jistým specifikem naší existence je fakt, že bydlíme na malé vesnici, takže super a hypermerkety nám (naštěstí) nerostou rovnou za humny. Takže plnění dvou velkých mrazáků, z nichž jeden je rezervován jenom na ovoce a zeleninu, považuji za samozřejmost. Ale stejně mám každý rok dobrý pocit z toho, že ze sousedova pole se k nám přestěhuje nejméně metrák báječných brambor, které, rozdělené podle odrůd, plní plastové přepravky velmi uspokojivým způsobem. Následuje pytel cibule, jablka, hrušky, ořechy... 

A já, navzdory jednadvacátému století a jeho technologiím, prožívám atavistické potěšení při pohledu na plnou spíž a dřevník nacpaný poleny. Zima může přijít.